The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Grubrová (* 1934)

• narozena 1. září 1934 v Churáňově

• otec byl za války zatčen a odsouzen ke 14 měsícům káznice

• v květnu 1945 rodinný hostinec sloužil k ubytování amerických vojáků

• ztráta rodinné živnosti po únoru 1948, tlak na vstup do JZD

• pamětnice nemohla studovat, vyučena prodavačkou v podniku Pramen (1949-1952)

• sňatek a narození syna v roce 1953

• zaměstnána v hotelu Olympie

• po roce 1989 naplno obnovila provoz rodinného penzionu

Růžena Grubrová se narodila 1. září 1934 v osadě Churáňov na Šumavě, kde je dnes známé lyžařské středisko. Rodiče Václav a Růžena Pešlovi tu zdědili domek a v roce 1939 ho přestavěli na zájezdní hostinec, protože už tehdy hory lákaly lyžaře. Maminka uměla dobře vařit a hostinec proslul svojí kuchyní. V sále se také pořádaly taneční zábavy. K obživě rodiny Pešlových, jak bylo na Šumavě obvyklé, přispívalo i malé hospodářství s dvěma kravami a menším polem. Pamětnice vzpomíná na srdečné vztahy otce s místními usedlými Němci. „Oni k nám chodili na pivo, byli tu jako doma, a my jsme zase chodili k nim pro máslo.“ V roce 1941 dostala Růžena Grubrová mladší sestřičku a o dalších šest let později druhou.

Šlo o kůži

Válka pochopitelně na rodinu těžce dolehla, zejména když v roce 1942 jeden „dobrý Čech“ otce udal. „Jednou můj otec a dva strejdové zabili nějaké dobytče a kůži zakopali v lese,” vzpomíná Růžena Grubrová. „Viděl to ale listonoš a udal je. Tady u meteorologické stanice bylo velké rašeliniště a my jsme tam chodili z té rašeliny dělat takzvané borky, kterými jsme potom topili. Tenkrát jsme pro ně s kravami zrovna jeli a tam tatínka zatkli a odvedli na četnickou stanici na Stachy. Bylo to 1. listopadu 1942. Sestře byl právě rok, mně bylo tehdy osm. Ráno ho přivezli domů, aby se převlékl. Byl zbitý, samá modřina, že jsme ho nepoznávaly! Dostal tehdy čtrnáct měsíců.” První měsíce strávil v Praze na Pankráci a potom musel pracovat na venkově blízko Litoměřic. Po odpykání trestu se vrátil domů. Jeden strýc byl propuštěn už po šesti měsících, ale druhý dostal dva roky káznice, byl převezen do Německa a tam neznámo kde zemřel.

Americký Myslivec

V květnu 1945 v rodinném hostinci Pešlových bydlela jednotka osvobozujících amerických vojáků a paní Grubrová na ně dodnes s láskou vzpomíná. Vypráví, že velitel americké jednotky měl české příjmení: „Jmenoval se Myslivec, protože jeho matka pocházela z Klatov. Maminka jim vařila, oni nám za to vozili proviant, například ty jejich výborné konzervy, různé paštiky, arašídy v cukru, všechno možné. Strašně neradi se s námi loučili. Pan Myslivec si oblíbil moji čtyřletou sestru. Byl bezdětný a chtěl si ji vzít s sebou do Ameriky. Ona ale byla tátův miláček, tak z toho nic nebylo. A paní Suchou (její příběh je rovněž zaznamenán na Paměti národa, pozn. aut.) chtěl zase ten druhý, Jindra. Ona ale nechtěla jeho. Ještě dlouho nám potom psali. Dva, možná tři roky. Posílali nám čokolády, vlnu…“

Grubrovi stejně jako mnoho dalších rodin brzy poznali, co znamená přísloví „z louže pod okap“. Růžena Grubrová vyšla v patnácti letech základní školu, ale jako dcera živnostníka mohla zapomenout na studia. Rodiče přišli o živnost, rodinný hostinec jim zůstal, ale v důsledku zřízení hraničního pásma byl náhle v izolaci a klienti sem nemohli. Častými hosty se naopak stali členové Finanční stráže, později Státní bezpečnosti. Přišel i nátlak na vstup do JZD. „Kdo mi co dal? Žádnej. Tak co bych komu dával?” zlobil se otec. Nátlaku nepodlehl, ale museli odvádět povinné zemědělské dodávky státu. „Kupovala jsem vejce, abychom mohli odevzdat, co po nás chtěli,” vzpomíná pamětnice.

Otce denně hlídali

Churáňov i nedaleký Zadov leží těsně při hranici s Německem a leitmotivem zdejšího života bylo tradičně pašeráctví a po nástupu komunistů k moci i převaděčství. „Tady se hodně převádělo. Přivezli ty lidi třeba z Prahy na Zadov a někdo je převedl. Pak to ale odnesli všichni,” vzpomíná Růžena Grubrová. „U Pohraniční stráže si mysleli, že můj otec, když jezdil v lese s koňmi, převáděl také. Neustále za ním chodili. Že určitě někoho převedl, že je určitě v něčem namočený... Nebyla to však pravda. Jednou ho ale stejně odvezli do Vimperka. Tam ho den vyslýchali a potom poslali pěšky zpátky domů. Přišel z posledních sil úplně vyčerpaný. Posádka byla i na Kvildě. Ti ho také denně v tom lese hlídali.“

V Zadově žila i jiná rodina Pešlových. Ti provozovali Kiosek u pramene Vltavy a nakonec si vybudovali známý hotel na Bučině. I na ně padlo podezření z převaděčství. „Byli to pracovití a podnikaví lidé. Vedle ale byla další chalupa a v ní taky hospoda. S těmi sousedy se nenáviděli. Tak nevím, jestli je oni třeba neudali, protože pro ně přišli najisto, muselo to být na udání.” Tito Pešlovi ale na poslední chvíli uprchli do Rakouska. „Tady byl dobrák četník a ten jim dal zřejmě echo. Ona třeba utekla rovnou z chléva od krav, tak jak byla, v gumovkách… Bylo to někdy v listopadu, všude už ležel sníh. Každý z nich, otec, matka i syn, utekl jinudy. Potom se tam hledali přes Červený kříž. Takhle to paní Pešlová vyprávěla, když se za ní maminka přijela podívat do Rakouska. Měli se tam dobře, měli zase hospodu a zpátky už nechtěli.“

Růžena Grubrová se po škole vyučila na prodavačku. Žádné vyšší vzdělání vzhledem k třídnímu původu nepřipadalo v úvahu. V druhé polovině 50. let, už jako vdaná žena s dětmi, postupně v rodinném hostinci obnovovala ubytovací služby. Ovšem musela mít jiné, oficiální zaměstnání - pracovala v recepci nedalekého hotelu Olympia.

Blízko „drátů”

Život v pohraničním pásmu měl svá specifika. Mezi hosty hotelu, kde pamětnice pracovala, se například mohli objevit stejně tak socialističtí jako kapitalističtí Němci. Podle jazyka se rozdíl nepoznal, ale tajné služby věděly vždy svoje. „Když měli přijet západní Němci, tak nás prověřovali. Museli jsme je hned hlásit a hned to muselo jít na pasovku.” Pamětnice sama už v té době ubytovávala i v rodinném penzionu: „A jednou přijeli východní Němci, ale byl mezi nimi i jeden zápaďák. Jenže to jsem nevěděla. Já měla prostě objednávku na východní Němce. Ještě ani nedorazili, a už jsem tu měla fízly z Prachatic. Jak prý je to možné…?! Řekla jsem jim, že o žádném západním Němci nic nevím. Když pak přijeli, tak se navíc ukázalo, že ten zápaďák je z nějakého výzkumného ústavu atomové energie! Tak jsem tu ty fízly měla snad třikrát denně.“

V hotelu navíc agenti StB používali odposlouchávací zařízení. „Někdy si západní Němci přivezli s sebou slečnu, Češku. Na pokojích byly namontované štěnice a ti fízlové seděli ve výčepu, chlastali a poslouchali, co tam ti dva dělají. To bylo úplně zoufalé. Pamatuji, že ten jeden fízl se tam jednou tak zmrskal, že zůstal ležet pod stolem.“

Manžel pamětnice pracoval v lese jako hajný a na přítomnost hranice narážel pravidelně. Pamětnice byla u toho, když v druhé polovině 80. let lesníci likvidovali kůrovcovou kalamitu. Pomáhala u pokáceného napadeného dřeva. „Před odvozem se nejdříve muselo stříkat. Nebyla tam ale voda, a tak jsme pro ni museli za dráty. Ti pohraničníci šli s námi a my nesměli promluvit ani slovo. Nabrali jsme vodu a šli zpátky. Když jste viděl ty dráty, ty vojáky… To byl strašný pocit.“

U Růženky

Dnes paní Grubrová vede spokojený život ve svém milovaném rodišti. V chalupě U Růženky provozuje rodinný podnik, který zdědila po svých rodičích. Tak jako její tatínek, který dům vlastníma rukama postavil a léta se o něj staral, i ona upíná všechno své snažení k tomu, aby byl pension v dobrém stavu a prosperoval.