Růžena Grubrová

„Jednou můj otec a dva strejdové zabili nějaké dobytče. A kůži zakopali v lese. Viděl to ale listonoš, který sem chodil, a udal je. Tady u meteorologické stanice bylo velké rašeliniště a my jsme tam chodili z té rašeliny dělat takzvané borky, kterými jsme potom topili. Tenkrát jsme tam právě pro ně s kravami jeli. A tam ho zatkli a odvedli na četnickou stanici na Stachy. Bylo to 1. listopadu 1942. Sestře byl právě rok, mně bylo tehdy osm. Ráno ho pak přivezli (domů), aby se převlékl. Byl zbitý, samá modřina, že jsme ho nepoznávaly. Dostal tehdy čtrnáct měsíců. Jeden strejda byl osvobozený, druhý ale dostal dva roky káznice. Časem ho převezli někam do Německa a tam zemřel.“

„Osvobodili nás tu Američané. Jejich velitelem byl nějaký pan Myslivec, jehož matka pocházela z Klatov. Sedávali tady v jídelně, maminka jim vařila českou kuchyni a oni byli celí šťastní. Vozili nám za to proviant, třeba ty jejich výborné konzervy. Strašně neradi se s námi loučili. A pan Myslivec si s sebou chtěl vzít moji čtyřletou sestru. Byl bezdětný, tak chtěl, aby mu ji naši dali. Ona ale byla tátův miláček, čili z toho nebylo nic.“

„Manžel byl hajným. A někdy v roce 1988 nebo 87, ještě za totality, byla kůrovcová kalamita. Pomáhali jsme jim zpracovávat to dřevo. Před odvozem se nejdříve muselo stříkat. Nebyla tam ale voda, museli jsme pro ni za dráty. Ti pohraničníci šli s námi a my nesměli promluvit ani slovo. Nabrali jsme vodu a šli zpátky. To byl strašný pocit, když jste viděl ty dráty, ty vojáky… Hrozné.“

„Tady se hodně převádělo. Přivezli ty lidi třeba z Prahy na Zadov a někdo je potom převedl. Pak to ale odnesli všichni. Mysleli si, že můj otec převáděl také, když jezdil v lese s koňmi. Neustále za ním chodili. Že určitě někoho převedl, že je určitě v něčem namočený… On nebyl. Jednou ho ale stejně odvezli do Vimperka. Tam ho den vyslýchali a potom poslali pěšky zpátky domů. Přišel úplně vyčerpaný, s posledními zbytky sil. Další byli na Kvildě. Ti ho také denně v tom lese hlídali.“