„Byli tam takzvaní policisté, vojáci. Ale nebyli to policisté, byli to estébáci, členové KSČ. Jak to skončilo, šli jsme jako průvod k čelu velké tribuny. Ty tribuny byly čtyři. K té velké jsme došli a tam jako by na nás z Ostravy čekali. Mě to stálo zub. Líba neviděla na jedno oko, ta dostala už předtím. Prostě jsme byli biti, ale strašně. Zavezli nás pak na ubytovnu a tam to začalo znovu. Volali nás po dvou, po třech do kanceláře. A to bylo vyslýchání.“
„Já jsem byla v roce 1948 na sletu jako dorostenka. Nebyla tam paní Benešová, najednou tam byla Marta [Gottwaldová]. Nevím, kdo to vymyslel, ale řvali jsme: ‚Paní Hanu máme rádi, Marta nám ji nenahradí!‘ Mě to stálo zub. Byli jsme zbití. O zub jsem přišla, o doklady, ale přežili jsme. Oni si vybrali nás, protože se nám chtěli pomstít, že jsme byli sokoli.“
„A teď přivedli ty vězně. Ten šel úplně sehnutý. Nemluvil, hlavu dolů, hubený. Byl z Paskova, jeho tatínek měl největší sodovkárnu. Ale protože Líba Jenišová ho znala, její otec byl taky obchodník, tak říkala: ‚To je ten Sýkora, to není možné.‘ No tak my měly začít psát. Mluvili ti z Prahy, soudkyně povstala. Seděl tak, že se díval směrem k poliklinice a já mu viděla z boku tvář. Měl šedý oblek, bledě modrou košili, růžovou vázanku. Já ho vidím. Ptali se. Pořád říkal: ‚Ano, ne, nevím.‘ No tak co psát? ,Kurva prokletá!‘ řvali ti místní ožralí. Já nahlas řekla: ‚Co máme psát, pane Havránku?‘ A Líba řekla, že uděláme pokaždé křížek, když zazní sprosté slovo. Havránek řekl, ať jsme zticha, a dostala od něj za ucho. Všichni byli ožralí, všichni měli flašky.“
Alena Grušková se narodila 10. června 1932 v Ostravě. Její otec Bohuš Bittner byl policista, ke konci války však byl zatčen a od policie propuštěn. Řada jejích známých a příbuzných zemřela v koncentračních táborech. Ona sama byla vážně zraněna při bombardování Ostravy v roce 1944 a stala se svědkyní mnoha událostí spojených s 2. světovou válkou na Ostravsku. Její rodiče a příbuzní byli aktivní v sokolském hnutí. V roce 1948 se účastnila XI. všesokolského sletu v Praze. Byla mezi těmi, kdo otevřeně vyjadřovali nesouhlas s tím, že komunisté převzali moc v zemi. Když opouštěla stadion, byla zbita tak, že přišla o zub. Po dvou letech studia obchodní akademie začala pracovat jako sekretářka. Protože dobře ovládala těsnopis, byla spolu s kamarádkou vybrána jako zapisovatelka k procesu „Buchal a spol.”. Ten proběhl v létě roku 1950 v Ostravě a navazoval na tehdejší sérii zinscenovaných procesů, ve kterých si komunisté vyřizovali účty se svými odpůrci. Byla přímou svědkyní toho, co se v Čapkově sokolovně v Ostravě při procesu dělo, pořizovala z toho doslovný zápis. Až do penze pracovala jako sekretářka a poté jako archivářka v chemickém závodě v Ostravě - Hrušově. Zemřela v roce 2020.
