plukovník v. v. Jozef Gula

„A ráno, brzo ráno, nás přepadla silná německá jednotka a zase jsme museli ten prostor opustit. Němci tam zajali dvacet dva našich vojáků. Postavili je do řady a postříleli je. Tak my... ta naše skupina se dala na pochod směr Mýto pod Ďumbierom. A jak jsme šlapali, zase v tom zástupu… v těch horách a došli jsme na cestu Mýto pod Ďumbierom a vrch, to je kopec Ďumbier, 2043 metrů. Jak jsme došli k té cestě, tak nás přepadli Němci. A já a ještě další voják, bývalý švec, po válce dělal výkonného praporčíka Olšanovi, švec, Palko, švec. A my jsme se dostali už na tu stranu, kde byli Němci. Němci nás neviděli a my jsme od té cesty byli takových šedesát metrů, tak jsme zalehli do sněhu, mezi… tam ještě byly stromy, pak už byla kosodřevina. A tam jsme leželi asi tři hodiny a ti Němci… my jsme měli štěstí, že stáli otočení zády k nám, jak jsme přišli, z té strany. No tak asi… ti Němci zůstali, tam se bavili a nebyli otočení na tu stranu, odkud jsme přišli. A pak odešli a my jsme nevěděli, jestli tam jsou, nebo nejsou, a pak jsme vyrazili přes tu silnici. Palko už nemohl, byl hotový. Dostali jsme se asi dvě stě metrů do lesa a já jsem založil oheň, který tam hořel až do rána, a Palko se z toho dostal. Ráno jsme zahájili pochod a asi před obědem jsme došli na okraj lesa. Tam byl vykácený les, asi kilometr na délku a 300 metrů na šířku, a na druhé straně byla dřevěná bouda. A z komína šel dým. Ale my jsme nevěděli, kdo tam je. Buď tam budou partyzáni, nebo tam budou Němci. Ale co nám zbývalo… byli jsme hladoví, tři dny jsme nejedli, tak jsme vyrazili. Domluvili jsme se, on měl pistoli, já jsem měl samopal. A já jsem mu řekl: ‚Palko, dojdeme k tomu baráku, ty rychle otevřeš dveře a já tam skočím a začnu střílet.‘“

„A druhý den ráno nás přepadli Němci. Němci si netroufali a střelba trvala asi dvě hodiny a Němci nepostoupili a my jsme neustoupili. Němci se potom vrátili zpátky, ale odpoledne už, asi ve tři nebo o půl čtvrté, ta naše skupina odjížděla z toho prostoru směr na jižní stranu Nízkých Tater. A vpodvečer nás pozval partyzánský velitel, abychom si odpočinuli v zemljankách. Tam měli bezvadné zemljanky, měli tam kamna, všechno tam měli. Tak jsme tam seděli celou noc v teple a druhý den jsme vyrazili přes Chabenec na Krpáčovou. Tak asi kolem deváté hodiny začala ohromná sněhová vánice, že nebylo vidět ani na tři metry. Ohromné, něco strašnýho. Ten, kdo vybočil ze zástupu, tak zemřel, nevydržel. Tak jsme to udělali tak, že každý v tom zástupu, jak jsme pochodovali, tak každý se držel toho druhého za plášť, aby nevybočil. No, něco strašnýho… kdo to neprožil, tak to těžko… a odpoledne to už přestalo, a jak jsme šlapali už v lese u Chabence, tak tam seděl jeden civil. Měl vysoké boty, černý kabát, čepici s kšiltem a byli u něj dva vojáci. A ten jeden voják nám říkal, že je to poslanec Jan Šverma a umírá.“

„V září jsme zahájili stodvacetiosmikilometrový přesun, bez odpočinku, za 48 hodin. No a tak brigáda zahájila tento přesun, protože jsme neměli k dispozici auta. Brigáda měla jen pár aut a ta auta odvážela výsadkový materiál do bunkrů v Přemyšli. Tam zůstal druhý prapor a ten tam byl tři dny. Takže my jsme ty zbraně bez odpočinku nesli normálně na zádech. Minomet a minometné hlavy mají dvacet kilogramů… Dál tam byly těžké kulomety, pak tam byly protitankové pušky, to všechno vojáci nesli na sobě... to nebylo… a nám přidělil velitel brigády… nevím, baterii nebo oddíl… ne, protitankových děl ráže 45 mm a ta děla tahali vojáci na lanech do prostoru. Přišli jsme večer do jedné vesnice, to bylo 9. v noci, a ubytovali jsme se v těch budovách, ale žádný voják nesměl ty budovy v noci opustit, aby se o nás nedozvěděli Němci. Protože německá obrana byla něco tak přes dva kilometry. A tam jsme byli, a když se druhý den setmělo, tak jsme… to bylo z 10. na 11. 9.... jsme zaujali obranné výchozí postavení a druhý den ráno, 11. 9., začal útok.“

„A když vzniklo na Slovensku povstání, 29. srpna, tak byl nástup brigády, a tak jsme čekali, že budeme odeslaní na pomoc Slovenskému národnímu povstání, jak nám bylo slíbeno Sovětským svazem. Tak jsme čekali, měli jsme i zbraně. Já jsem sloužil u minometné roty… tak jsme tam čekali a ten odsun naší brigády byl proveden…nebo… začal až 6. září. Směr do Polska, do města Přemyšl, kde se měla brigáda soustředit, a z tohoto prostoru měl být provedený letecký přesun brigády na Slovensko, na letiště Tri duby. Do Přemyšle jsme dojeli 8. září večer a situace tam byla špatná. My jsme si mysleli, že budeme letecky přesunutí na Slovensko, to se nestalo, protože 8. září byla zahájená Karpatsko-dukelská operace. A protože naše velení nevědělo, jak to doma vypadá, a na Dukelském průsmyku jsme dopadli velmi špatně, a to tak, že Němci si už předem připravili obranu po odzbrojení dvou slovenských divizí, které měly za úkol obsadit Dukelský a Lupkovský průsmyk a tak umožnit sovětské armádě a našim armádám přechod a za čtyři pět dní se dostat do Prešova. To se právě nestalo, protože ty dvě slovenské divize byly odzbrojené, Němci obsadili jak Lupkovský, tak Dukelský průsmyk, vybojovali obranu a potom ten dopad sovětské armády a naší brigády byl špatný.“