The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Gut (* 1956)

• narozený 18. října 1956 ve Vlašimi

• vyrůstal ve vesnici Radošovice v rodině, kterou až do roku 1957 živilo vlastní hospodářství a pohostinství

• po komunistickém převratu rodině zabaven dům a pohostinství

• odmítli vstoupit do JZD, v roce 1957 jim byla vyvlastněna i pole

• strýc Alois Kukla odsouzen v roce 1950 ve vykonstruovaném procesu ke dvaceti letům odnětí svobody

• Alois Kukla strávil dvanáct let v táborech nucených prací v Jáchymově a Příbrami

• majetek byl Gutovým navrácen v roce 1968, začali znovu hospodařit

• v roce 1976 jim byla pole opětovně vyvlastněna

• Vladimír Gut zakládal v Radošovicích Občanské fórum, poté byl dlouholetým polistopadovým starostou obce

• v roce 1990 začal znovu hospodařit, průkopník tzv. regenerativního zemědělství

Dědeček Vladimíra Guta bojoval v první světové válce na východní frontě a zkušenosti s bolševickým Ruskem, které tam nabyl, se mu nesmazatelně vryly do paměti. „A když pak v únoru 1948 poslouchal z rádia Gottwaldův projev ze Staroměstského náměstí, dostal mozkovou mrtvici. A za tři dny umřel. A ty tři dny pořád opakoval: ‚S českým národem je zle...‘ říká pamětník a pokračuje: „Já jsem tuhle příhodu slyšel nesčetněkrát. Antikomunismus jsme měli doma na talíři dnes a denně. Od rodičů, od strýce, od jeho dětí. My jsme v tom vyrostli, naše postoje byly jednoznačné.“

S českým národem je zle

Vladimír Gut se narodil 18. října 1956 ve Vlašimi. Vyrůstal v Radošovicích, nevelké vesnici ležící v členité krajině Podblanicka, v blízkosti bájné hory Čechů symbolizující naději v těžkých časech. Přesvědčení, že má smysl vzdorovat totalitě, a naděje, že konat dobro je přirozenou potřebou i nutností, se v příběhu Vladimíra Guta a jeho rodiny objevují opakovaně. Gutovi se do Radošovic přistěhovali a začali hospodařit v druhé polovině 19. století. Na návsi měli dům s hospodou a hospodařili na okolních polích. V době Vladimírova dětství jim ale už nic z toho nepatřilo. Nejprve přišli o dům a hospodu. Ve starobylém domě sice mohli zůstat, ale pouze v jeho menší části, za kterou platili nájem. V roce 1957 přišli i o pole. A ani vesnice už nebyla taková, jak si ji pamatovali Vladimírovi rodiče a prarodiče. „Moji prarodiče vzpomínali, že za Němců byl ve vsích pořádek a všechno fungovalo. Nelidskost nacismu byla hrozná, ale na těch vsích se to tolik neodrazilo,“ začíná Vladimír Gut a pokračuje: „Když přišla za války hospodářská kontrola, tak jim dali husu a oni je nechali na pokoji. Během války dokázali lidi na vsi všechny ty povinné dodávky splnit a ještě k tomu normálně žít, což za komunistů nešlo.“ Obyvatelům Radošovic přinášela obživu především úroda z polí, která obdělávali v nikdy nekončícím koloběhu prací. Bylo tomu tak od nepaměti a nikdo z nich si pravděpodobně nedokázal představit, že by se to mělo nebo mohlo změnit. Změnit způsob hospodaření se po vzoru Sovětského svazu rozhodli až komunisti, kteří v Radošovicích vyhráli volby už v roce 1946. „Rozorávat meze“ začali v roce 1951, kdy bylo v Radošovicích založeno společné zemědělské družstvo. Tehdy tam vstoupila většina místních hospodářů, někteří s nadějí, někteří ze strachu.

„Děda vždycky říkal, že za první republiky tu byl jeden komunista a ten nikdy nic nedělal a ani nic dělat nechtěl. Tady byla hlavně agrární strana a ta komunistům vadila skoro nejvíc. Šikovní a chytří lidé by nikdy ke komunistům nevstoupili. Až později, z prospěchu,“ dál vypráví Vladimír Gut. Ve vsi navíc nikdo nevlastnil pole s rozlohou více než dvacet hektarů, kdy byl z pohledu komunistů takový hospodář hanlivě označený za kulaka, vesnického boháče. Největším hospodářem v Radošovicích byl Antonín Adamec se svými šestnácti hektary. Gutovi hospodařili na dvanácti hektarech. „Pan Adamec komunistům uvěřil, nejen že vstoupil do družstva, ale taky je všude rozvážel vozem taženým koňmi. A oni mu pak všechno sebrali a celou rodinu vystěhovali. Měl zákaz vstoupit na katastr obce, navždy,“ říká Vladimír Gut.

Jsme nepoučitelní, všechno se to může vrátit

Na radošovické návsi stojí pomník ve tvaru trojhranného jehlanu. První strana připomíná padlé z první světové války, druhá oběti té druhé. Na třetí straně pomníku stojí: „Památce utrpení radošovických spoluobčanů v době komunistické totality.“ Vladimír Gut nechal podle vlastního návrhu pomník postavit v roce 2018, kdy byl starostou obce. Pomník během oslav 700. výročí založení obce odhalili potomci těch, jejichž památku  připomíná – rodinu Adamcovu a Zemanovu, které byly v době kolektivizace z Radošovic vystěhovány. Dalším je páter Alois Jaroslav Moc, radošovický rodák odsouzený k šesti letům za práci s mládeží a přečtení pastýřského listu... Další tři jména zmiňují bratrance Miloslava Matouška a Jaroslava Matouška a Aloise Kuklu. Všichni tři byli odsouzeni v jednom z politicky motivovaných monstrprocesů první poloviny padesátých let. Miloslav Matoušek byl řídícím učitelem v sousední vesnici Bílkovice, odsouzen byl na pětadvacet let. Na dvacet let poslala komunistická justice do táborů nucených prací dalšího učitele Jaroslava Matouška, a Aloise Kuklu. Ten byl prodavačem a majitelem koloniálu v Radošovicích a také otcem tří malých dětí. Jeho ženou byla sestra Vladimírovy maminky.  

V Archivu bezpečnostních složek je uložen vyšetřovací spis V-6343 čítající stovky stran výslechů a záznamů z vyšetřování vzájemně na sebe navázaných ilegálních skupin. Podle údajů obsažených ve spisu měly tyto skupiny připravovat svržení lidově demokratického zřízení v Československu. Z opačného úhlu pohledu a podle letáků, které obvinění rozšiřovali, chtěli návrat ke svobodě a demokracii. Nakolik bylo vyšetřování vykonstruované a přiznání vynucená, se lze jen domnívat. Alois Kukla byl jedním ze čtyřiadvaceti obviněných ze skupiny „Vlašim“. Soud probíhal veřejně ve Vlašimi jen tři měsíce po procesu se skupinou Milady Horákové. Stejně jako ona, byl i Alois Kukla členem Československé strany národně socialistické. Ke dvaceti letům byl podle rozsudku odsouzen za styky s „teroristy“ a zapůjčení svého auta.

Stačilo ukázat prstem

Alois Kukla se domů vrátil v roce 1962, jeho návrat si však Vladimír Gut již pamatuje. Jeho strýc měl za sebou dvanáct let pobytu v komunistických táborech nucených prací, tedy na Bytízu v Příbrami a pravděpodobně také v některém z táborů v Jáchymově. Mohl se vrátit, stejně jako bratranci Matouškovi, už v roce 1960 po amnestii poltických vězňů. Ale tehdejší představitelé obce stvrdili svými podpisy, že si jeho návrat nepřejí. „Všichni tři tu pak dožívali, byli to zlomení lidé. Ten teror se na nich podepsal neskutečně. Nesměli pak ani dělat svoji profesi, nesměli nic. Pracovali jako hlídači nebo vrátní. A všichni o tom neradi mluvili. Ten strach byl v lidech pěstovaný hodně dlouho a byl většinou i oprávněný, protože šlo doslova o život. Komunisti byli všemohoucí, stačilo jen na někoho ukázat, aby se ocitl v nemilosti. A deset nebo patnáct let naprostého odloučení od rodiny a navíc ten psychický i fyzický teror, který tam zažívali... prožili si neskutečná muka. A my jsme nepoučitelní, kdykoli se to může vrátit,“ dodává na adresu nejen svého strýce Vladimír Gut. A zamýšlí se dál: „Nějaký zlo si každý z nás v sobě nese, a když vás ten režim k tomu ponouká a máte ke zlu blízko, tak pak se to vyvalí ven a zlo vítězí. A proto musíme dělat všechno pro to, abychom byli vzájemně k sobě ohleduplní a chovali se k sobě dobře.“

Podle Vladimíra Guta byl všeobecný strach a cíleně vyvolávaná nedůvěra mezi lidmi, kdy se každý bál každého, důvodem, proč v roce 1951 vstoupilo tolik lidí do družstva. Mezi odsouzenými ve Vlašimi byli jejich sousedé... Družstvo tedy mohlo začít hospodařit, mělo více než pět set hektarů půdy. Kdo ale atmosféře strachu a výhrůžek nepodlehl, byl Vladimírův otec – do družstva vstoupit odmítl. Hned následující rok ale většina z těch, kteří vstoupili, družstvo zase opustila. „Založili ho lidi, kteří tomu vůbec nerozuměli, a bylo jasné, že to fungovat nebude,“ vysvětluje Vladimír Gut. Družstvu zbylo pouze sto třicet hektarů a hrozilo, že zanikne. Bylo nutné přikročit k násilné etapě kolektivizace. „Nemuseli jste mít dvacet hektarů, abyste byli označeni za kulaky. Mohli jste mít dokonce i jen hektar půdy... pokud jste se znelíbili, stačilo, aby na vás ukázali prstem...“ říká Vladimír Gut. A prstem ukázali nejprve na rodiny Adamcových a Zemanových. Byl jim vyvlastněn veškerý majetek i pole a pro výstrahu byly vystěhovány mimo okres. Vystěhování hrozilo i rodině Vladimíra Guta, a že se tak nakonec nestalo, rozhodl soudce, který se slitoval a nenechal do polorozpadlého domu v jiném okrese vystěhovat rodinu se třemi malými dětmi a čtvrtým na cestě. 

Důležitější bylo, jestli jste s režimem zadobře

Neustávající nátlak ale přinesl kýžený výsledek, lidé se do družstva vraceli. A těm, kteří dál odmítali, byla pole jednoduše vyvlastněna. Tímto způsobem přišli o pole i Gutovi, do družstva ale nevstoupili nikdy. Vladimírův otec začal prodávat v konzumu, střídavě jeden den v Radošovicích a druhý den v sousední vesnici. A v noci jezdil na směny do sušičky obilí. Matka obsluhovala v místní hospodě. Přesto bylo peněz na obživu málo. Vladimír začal chodit v roce 1963 do školy, nejprve do Radošovic a později do Vlašimi. „A i do školy jsem chodil ve vytahaných teplácích,“ říká s odstupem času s úsměvem. A vzpomíná dál, jak jeho rodiče zůstávali neoblomní v odmítání všeho, co souviselo s komunisty. A jak on i  jeho sourozenci postoje svých rodičů přejali za vlastní. „My jsme nikdy ani do Pionýra nesměli. Jednou byla ve škole oslava MDŽ a učitel mi ten šátek navlíkl a táta se pak mohl zbláznit,“ vypráví pamětník. Po základní škole chtěl studovat zemědělskou školu, to jediné, co ho zajímalo. Jenže doporučení ke studiu kvůli svému „kádrovému posudku“ nedostal, vyučil se proto kuchařem-číšníkem. „Kádrový profil byl důležitější, než na co máte vlohy nebo co si přejete. Důležitější bylo, jestli jste s režimem zadobře,“ dodává pamětník.

V roce 1968 radošovické družstvo Gutovým  vrátilo všechna pole. Bylo to možné díky politickému uvolnění konce šedesátých let, ale pravdou také bylo, že družstvu se příliš nedařilo a polí se tím rádo zbavilo. Začít znovu hospodařit po více než desetileté pauze nebylo ale jednoduché. „Neměli jsme žádnou techniku, pole nebylo čím obdělávat. Otec tedy nechal pole rok ladem, ale  bál se, že ho zavřou, a tak začal shánět stroje a vybavení. Jenomže v té době se nedalo nic normálně koupit. Přesto se mu něco podařilo sehnat a začali jsme hospodařit. A všechny nás to bavilo a taky nám šlo,“ vzpomíná Vladimír Gut. V Radošovicích ale jako soukromí hospodáři zůstali osamocení. 

Motivací byl i vzdor

Ve stejném roce, kdy se Gutovi vrátili k soukromému hospodaření, přijely do Radošovic sovětské tanky. Vladimír Gut na 21. srpen 1968 vzpomíná: „Když Rusáci přijeli, tak v hospodě, kam chodili místní komunisti, vyvěsili ruský vlajky a v hospodě naproti, v té, co bývala naše, tak tam chlapi brečeli...“ Tanky a vojáci „spřátelených“ armád obsadili nejen Radošovice, ale celé Československo a ukončili tak krátké období plné nadějí. Vladimír Gut vypráví, jak v době politického uvolnění začali někteří znovu nenápadně a v malém podnikat, ale invazí a následným dlouhým obdobím tzv. normalizace všechno skončilo. Kdo se ale i v této době odmítal podřídit, byli znovu Gutovi. Vladimír se ve svých třinácti letech naučil řídit traktor, aby mohl otci na poli pomáhat. Před odchodem do školy nakrmil dobytek a po návratu šel znovu za prací. „A bylo to v pohodě. Já jsem byl šťastný, že jsem to mohl dělat,“ říká. Nevzdali se, ani když jim těsně před sklizní shořela stodola a spolu s ní i mlátička. „Tak jsme sehnali mlátičku novou. A pravdou je, že motivací byl i vzdor, že dokážeme hospodařit navzdory všemu. Co tě nezabije, to tě posílí a nás každý nezdar posiloval. A když ostatní zjistili, že se nebojíme, tak se pomalu přidávali taky.“ 

Jediné, proti čemu se nedalo vzdorovat, byl opětovný tlak z vedení družstva. V roce 1976, v době, kdy se Gutovým dařilo nejlíp, jim byla pole znovu vyvlastněna. „Ale to už jsme šli do škol a dokázali jsme se o sebe postarat a celá rodina ten život už nějak zvládala. Kdyby režim padl v osmašedesátém, všechno by se odvíjelo jinak. V té době ještě byly rány po křivdách z padesátých let nezhojené. A pak, v roce osmdesát devět, to už bylo příliš vzdálené. Ti, kteří si to pamatovali, byli hodně staří a neměli už sílu ty křivdy řešit. A jejich děti už vyrůstaly v komunismu... My všichni jsme komunismem poznamenaní.“

Půdu máme půjčenou od našich dětí

Všechen majetek byl Gutovým vrácen po pádu komunismu v roce 1989. Vladimír Gut vypráví, jak listopadové události prožíval: „To byla nádhera, když přišla revoluce, ale otec se toho bohužel nedožil. S bratrem jsme jako jediní z Radošovic jezdili na Václavák každý den. Tady na vesnici se lidi báli a bojí se podle mě ještě dodneška. A pak jsme zakládali v Radošovicích Občanské fórum. A já jsem se nechal uvrtat do práce pro obec a dělal jsem to s myšlenkou, že to dělám pro moje předky a vůbec za všechny, kteří byli věznění. A říkal jsem si, že to musíme dělat nějak jinak než komunisti, a toho se držím dodneška. Stojí to hodně úsilí a někdy i peněz, ale nikdy jsem toho nelitoval.“ V prvních polistopadových volbách byl zvolen starostou Radošovic a byl jím ještě donedávna. Současně začal podnikat a všechno, co dělal, směřovalo k jedinému cíli, začít znovu hospodařit. Na restituovaných pozemcích se do hospodaření pustil jeho bratr a pamětník sám začínal od nuly. „Mohl jsem dělat něco jiného, ale já jsem měl v krvi sedlačinu, já chtěl na ta pole. Jenže jsem nevěděl, jak na to... Dělal jsem všechno možné, autodopravu, výkup jablek, ale jakmile jsem měl nějaký zisk, ukládal jsem ho, abych měl na rozjezd zemědělství. Cíl byl jasný,“ vysvětluje pamětník.

Začínal skromně, se čtrnácti hektary pronajatých polí. Bez potřebné mechanizace a živočišné výroby, jen s jistotou podpory své manželky a syna. Pouze ve třech hospodaří i nyní, jen už na více než čtyřech stech hektarech. Znovu se ale rozhodl nejít ve vyšlapaných kolejích. Nikdy se mu nelíbilo, jak bylo v posledních desetiletích zacházeno s půdou i dobytkem, a stal se proto nadšeným průkopníkem tzv. regenerativního zemědělství. Chce hospodařit v souladu s přírodou, aby se postupně mohly obnovit přirozené půdní procesy. „Půdu máme půjčenou od našich dětí a já chci jít i příkladem. Chci to zkusit dělat nějak jinak a ukázat, že to jde. Lidi z vesnice mi chodí pomáhat, a když s tou půdou společně pracujeme, znovu se tak k ní i přibližujeme. A navzájem se potřebujeme. Staré křivdy se sice nezhojí, ale život jde dál...“