Vladimír Gut

* 1956

  • „Já si myslím, že to zlo si v sobě každý nějak nese. Když ten režim vás k tomu ponouká a máte k tomu blízko, tak pak se to vyvalí ven a to zlo vítězí a dělá takovýhle… k tomu jsem dospěl za ten můj život. Že každý v sobě trochu toho zla máme, ale musíme dělat všechno pro to, abychom k sobě byli ohleduplní a nějak se k sobě uměli chovat. Ale ten režim komunistickej zrovna tak jako fašistickej, vždyť ty Němce zrovna tak zbláznil Hitler, jako tady Stalin s Gottwaldem lidi zbláznili, že i vyhráli volby. I když ono taky, bůh ví, jak to bylo. V roce čtyřicet osm už určitě svobodný volby nebyly. V roce čtyřicet šest ještě svobodný byly, přesto vyhráli. Ale já tedy dávám podíl viny i Benešovi, protože ten byl zastánce Ruska taky a to na lidi taky mělo vliv. A bohužel i na ty chytrý lidi… U nás to tedy nebylo, protože děda tu zkušenost s Ruskem měl, negativní velice. Tam není úcta k člověku, k životu… to vidíme i dneska ve válce na Ukrajině. Úcta k životu veškerá žádná. Prostě je to potrava pro děla, ty lidi pro ně, a nic je nezajímá.“

  • „Moje manželka v osmdesátým devátým, toho sedmnáctého listopadu, byla se zájezdem nakupovat v Německu oblečení, protože jsme čekali syna, dítě. Tak byla kupovat plíny, protože to se dřív jezdilo, vy si to nepamatujete, ale tady nic nebylo. Tak byla ve východním Německu nakupovat věci pro to mimino. A já jsem večer, měl jsem ty dvě starší děti na starost, a v devět jsem poslouchal Hlas Ameriky, ve zprávách nebylo nic, jen že se tam něco, že se tam ty protistátní živly… to už jsem si říkal: ‚Do prkýnka, už se to mele.‘ Já už jsem to čekal každým dnem, protože už jsem nevěřil, že to může přežít. Protože Gorbačov nám vlil naději obrovskou... Němci, když tady nechávali trabanty, to už jsme čekali. Já už jsem byl nabuzenej, už jsem si myslel, že to musí každým dnem vypuknout. A ono to vypuklo, to už jsem tomu věřil. Báli jsme se, samozřejmě jsme se báli. Báli… vždyť ty milice byly kolem Prahy a armáda. A to byli jenom prověření komunisti, milice, to byli kovaní komunisti všechno. Ale já myslím, že komunismus už byl tak shnilej zevnitř, že se rozpadal sám o sobě. A když jsme pak měli Občanský fórum u Jednoty… nebyl problém někoho vyhodit, ale byl problém, kdo to za něj bude dělat…“

  • „V roce šedesát osm, když nám to vrátili, tak měli vztek, protože nikdo nedělal v družstvu, tak těch dvanáct hektarů vyčlenili. Žádnou techniku jsme neměli, tak otec to nechal rok ladem, říkal, tak oni mě zavřou, tak začal shánět nějaký stroje a vybavení. Tenkrát za komunistů se nedalo nic normálně koupit, protože soukromník to koupit nemohl. Přesto něco posháněl, začali jsme hospodařit, všechny nás to strašně bavilo, strašně nám to taky šlo. Tenkrát byly ceny proti dnešku neskutečně vysoký, dneska když má pšenice cenu čtyři, pět tisíc, tak tenkrát byla za tři tisíce. A traktor stál čtyřicet tisíc a dneska stojí čtyři miliony. Takže to byl neskutečně velký rozdíl, dělalo se mlíko, dělalo se maso, dělalo se všechno. Bylo nás hodně, bylo nás hodně dětí, odmalička jsme znaly vidle a holínky a kydání hnoje a prostě nás to, tedy mě, bavilo hodně. A pak v roce 1976, když zase viděli, že nám to dobře jde a že se máme nejlíp, jak jsme se kdy měli, tak nám to zase sebrali. Ale to už jsme pak my mladí šli do škol a to už jsme se pak dokázali o sebe postarat a už ta rodina, jsme to pak zvládali, ten život. A pak přišla revoluce v osmdesátým devátým a to byla nádhera. Otec se toho bohužel nedožil a my jsme tady jediní s bráchou jezdili na Václavák každý den, když byly manifestace, a nevynechali jsme ani den a tady na vesnici se lidi báli a bojí se podle mě ještě dodneška.“

  • „Ten teror na tý vesnici byl obrovskej, slučování lidí do zemědělských družstev už předcházel teror, který se tady u nás na vesnici podepsal hodně, protože tady v roce padesát byl na náměstí ve Vlašimi vykonstruovaný proces proti takové skupině lidí, řekl bych takových chytřejších. Protože tady od nás odsoudili ředitele školy z Radošovic, druhý byl ředitel školy v Bílkovicích a můj strejda byl prodavač, měl koloniál tady v Radošovicích a odsoudili je všechny na šestnáct až dvacet let. A pak je propustili, ty dva po deseti a mýho strejdu až po dvanácti letech. Závěr toho pobytu v lágru prožívali na Bytízu tady u Příbrami, kutali uran pro Rusko. Byli to bratři Matouškovi a Alois Kukla. Miloslav Matoušek a tamto byl Sláva. Ti tady pak i dožívali, když se vrátili z toho kriminálu, řekl bych, takoví zlomení lidi. Ten teror se na nich podepsal neskutečně. Nesměli dělat svoji profesi učitelskou, nic. Oni dožili jako hlídači nebo vrátní, nebo tak.“

  • Full recordings
  • 1

    Radošovice, 20.11.2023

    (audio)
    duration: 01:36:25
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

V osmašedesátém nebyly rány po křivdách z padesátých let ještě zhojené

Vladimír Gut
Vladimír Gut
photo: archiv pamětníka

Vladimír Gut se narodil 18. října 1956 ve Vlašimi, vyrůstal v nedaleké vesnici Radošovice, v rodině, kterou až do roku 1957 živilo vlastní hospodářství. Po komunistickém převratu byl Gutovým znárodněný dům a pohostinství, které bylo jeho součástí, v roce 1957 i všechna pole. V Radošovicích bylo společné zemědělské družstvo po vzoru Sovětského svazu založeno v roce 1951, tehdy do něj vstoupila většina radošovických hospodářů. Rodiče Vladimíra Guta vstoupit odmítli. Následující rok většina členů z družstva opět vystoupila a v Radošovicích nastala nátlaková fáze kolektivizace, jejíž obětí se staly dvě rodiny největších sedláků v obci. Oběma rodinám byl zabaven majetek, vyvlastněna pole a byly vystěhovány mimo okres. Vystěhování hrozilo i rodině Vladimíra Guta, nedošlo k němu jen díky „shovívavosti“ soudce, který nenechal vystěhovat těhotnou matku se třemi malými dětmi. Gutovi žili pod neustálým tlakem, v roce 1950 byl navíc v jednom z politicky motivovaných procesů k dvaceti letům odsouzen strýc Vladimíra Guta Alois Kukla. V roce 1968 byl jeho rodině majetek vrácen. Začali znovu úspěšně hospodařit, ale v roce 1976 jim byla pole vyvlastněna znovu. Vladimír se vyučil kuchařem-číšníkem, studovat zemědělskou školu kvůli svému kádrovému profilu nesměl. K hospodaření se vrátil až po pádu komunismu v roce 1990 a věnuje se mu dosud. Je průkopníkem tzv. regenerativního zemědělství, ohleduplného hospodaření v souladu s přírodou. V roce 1989 založil společně s bratrem v Radošovicích Občanské fórum a stal se prvním polistopadovým radošovickým starostou a zůstal jím i v dalších volebních obdobích. Žije v Radošovicích (rok 2023), je ženatý, s manželkou vychoval dvě děti.