Karel Habal

* 1950

  • „Ještě v té době koncem 80. let jsem měl ještě dvakrát problém s policií tady. Jednou to bylo velice zajímavé, dostal jsem předvolání na policii a tam bylo napsané, že se jedná o šíření kazet s protisocialistickou, protisovětskou a protilybijskou, tam bylo tenkrát napsáno, tématikou. Neuvěřitelné.“ -„Jako že si vás předvolali k výslechu?“ - „Jo, to mám doteďka schovanou tu obálku, nějaká Vacková nebo Vaňková se jmenovala, nadporučice. To bylo v roce osmdesát, já mám tu obálku doma, osmdesát sedm, osm nebo devět, v těchhle letech. A přišli na mě tak, že přes jednoho kamaráda někdo na Slovensku, protože já jsem opravdu chodil na burzu s těmi deskami a tenkrát začaly videokazety, takže se všechno tady šířilo, já jsem to šířil a někde až v Košicích našli mojí adresu a tak se dostali až ke mně.“ „A jak jste se dopustil šíření antilybijské tématiky?“ -„To doteď nechápu, to bylo asi zřejmě s nějakými americkými akčními filmy.“ - „Něco proti terorismu?“ - „No já nevím, takové ty únosy letadel a podobně. Já fakt nevím, já nevím.“ - „A to druhé?“ - „A poslední výslech, to už byl definitivní konečný výslech. To bylo v roce 1989 přímo na Barťáku (Bartolomějská ulice, pozn.). Bylo to, že u Petra Cibulky, známé postavy, našli mojí adresu, protože ten se také věnoval deskám, tak mě tam předvolali. To trvalo už tentokrát půl hodiny, to mi nabídli cigaretu a už se mi to zdálo takové podivné, takové žoviální, u stolku takové intimní povídání o ničem, že jsem začal tušit, že už přichází nějaká zlomová doba. A tím to všechno jako skončilo, tyhlety výslechy, policajti…“

  • „Šedesátý osmý rok, takhle, politika mě v 60. letech zajímala, protože jsem byl orientovaný na Západ samozřejmě, celkově. Západním směrem jsem byl orientovaný, jak oblékáním, tak hudbou, prostě vším. A srpen mě zastihl dost neobvykle, protože jsem byl s kamarádem, s tím, co jsem chodil do tanečních mimochodem, tak jsme byli na Slovensku v Tatrách, jeho matka nám tam zaplatila nějaký pobyt ve Smokovci a vraceli jsme se 20. srpna vlakem do Bratislavy. Ráno ve vlaku, to byl noční vlak, tak jsem byl takový zpitomělý ráno, viděl jsem, že lidé jsou nějací vzrušení, tak jsem se ptal někoho a on povídal slovensky, okupují nás vojska Varšavskej zmlúvy. No tak jsme přijeli do Bratislavy, tam už byl chaos, šli jsme pěšky z nádraží na to náměstí, co je u Dunaje, tam bylo hodně lidí. Potom se ozvala nějaká salva, tam najednou jsem viděl, že odnáší někoho. Potom tam jezdila auta, přes most přes Dunaj jezdila vojenská auta, ruská, sovětská tedy. A jednoho toho vojáka někdo něčím praštil, tak toho vojáka vyndali ti lidé a ošetřili ho, což dodneška říkám, že je správný takhle někomu pomoct, když je zraněný, ale to auto lidi hodili do Dunaje.“

  • „Ještě také k těm deskám, jak jsem se dopracoval k deskám v Anglii. Protože samozřejmě stály nějaké peníze a já jsem byl omezen tím takzvaným devizovým příslibem a pašovat nějaké peníze… Jednak bylo těžké sehnat tady, takhle, ono to těžké nebylo z vekslu sehnat peníze, nebo víceméně od veksláků nějaké peníze, ale těžké to bylo peníze propašovat, kdyby je u vás našli nad limitovaný obnos, tak by to byl důvod, že by vás nepustili a ještě by člověk byl trestně stíhaný. Tak já jsem to řešil tím oblečením, nějakýma blbostma, bazarový zboží, co se dalo prodat. Také jsem tam vezl jednou mandolínu, že jsem věděl, že se to tam dá prodat, že to je stará věc. A vezl jsem tam také kupodivu desky, i tam. Vezl jsem tam desky, které udělal Supraphon, to byly třeba Beatles, nebo i jiné anglické skupiny, moc jich nebylo, ale pár desek tady vyšlo a ty byly tam velice ceněné u sběratelů v Anglii, za ně se dávaly docela veliké peníze. Já jsem třeba za pár desek utržil desítky liber, takže jsem mohl za to nakoupit tyhle desky, takže jsem sem přivezl třeba pět, deset, tenkrát jak jsem tam jezdil po tom roce 1987, tak jsem vozil třeba deset těch elpíček.“

  • „No tak potom ta burza, to bylo ještě k těm deskám. Ta fungovala na několika místech v Praze, nejdřív ve Španělské ulici za hlavním nádražím, potom v Motole, na Letné, na Petříně jak byl Nebozízek, jestli je dodneška nevím. Vždycky ta burza fungovala rok dva, potom došlo k zásahu. Došlo k zásahu, rozehnali to, jestli někoho sebrali, nevím, ale chodili tam někteří lidé, kteří měli takovéhle kufry úplně nových desek, ovšem jejich tatínkové pracovali třeba na Ministerstvu vnitra. A když byl jeden zásah na Letné, tak nás tam obklíčili, a teď jdu takovým kordonem, teď dva policajti a já jsem tomu policajtovi řekl: ‚Ahoj!‘ A on: ‚Ahoj.‘ A už jsem byl venku! On než si to uvědomil, tak já jsem byl venku.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 04.07.2022

    (audio)
    duration: 41:47
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 11.07.2022

    (audio)
    duration: 01:44:54
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 01.08.2022

    (audio)
    duration: 01:27:12
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Víra pro mě byla jedinou jistotou v nejisté době

Karel Habal v Anglii
Karel Habal v Anglii
photo: Archiv pamětníka

Karel Habal se narodil 4. července 1950 v Praze na Žižkově. Vychován byl ve víře, ke které ho vedla maminka, a sociálním smýšlením tatínka, který se společně s bratrem vrátil po válce z emigrace do Argentiny, do které odešel v polovině 30. let. Základní školu absolvoval v ulici Na Smetance. V polovině 60. let ho spolužačka přivedla k poslechu hudby na rádiu Svobodná Evropa. Po základní škole se přihlásil na Střední průmyslovou školu zeměměřičskou, aby měl možnost dělat svobodné povolání nesvázané tehdejším komunistickým režimem. Nosil dlouhé vlasy a proti režimu se začal vymezovat. Na burze na Václavském náměstí se dostal ke svým prvním deskám se západní hudbou. Okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy prožil s kamarádem v Bratislavě. O rok později se aktivně účastnil protirežimních protestů v Praze. V témže roce dostal povolávací rozkaz na vojnu do Zvolena. Devatenáct měsíců strávil jako zeměměřič u vojenských staveb, posledních pět v Domažlicích jako posádka obrněného transportéru. Toto období považuje za nejtěžší ve svém životě. Počátkem 70. let začal jezdit do východního Německa a Polska, v roce 1978 se poprvé podíval i do Anglie. Tady se seznámil s punkovou scénou, která ho ovlivnila na několik dalších let. Po návratu z druhé cesty do Anglie v roce 1980 založil společně s Ivem Pospíšilem skupinu Garáž, pro kterou otextoval několik prvních písní. Zároveň dělal manažera skupině Classic Rock’n‘Roll Band, která vznikla přejmenováním původní skupiny Old Teenagers. V roce 1985 se oženil a má dvě děti. Když navštívil Anglii potřetí v roce 1987, seznámila ho kamarádka se Zdeňkem Mastníkem, který vedl v Londýně knihkupectví a nakladatelství Interpress. Karel Habal jeho prostřednictvím začal pomáhat s šířením samizdatové literatury u nás. Zároveň se nadále věnoval šíření desek a nově také videokazet. V listopadu 1989 se na Hradě účastnil svatořečení Anežky České a později demonstrací na Václavském náměstí a na Národní třídě. Po revoluci se s rodinou přestěhoval do Říčan, kde žil i v době natáčení v roce 2022.