Karel Habal

„Šedesátý osmý rok, takhle, politika mě v 60. letech zajímala, protože jsem byl orientovaný na Západ samozřejmě, celkově. Západním směrem jsem byl orientovaný, jak oblékáním, tak hudbou, prostě vším. A srpen mě zastihl dost neobvykle, protože jsem byl s kamarádem, s tím, co jsem chodil do tanečních mimochodem, tak jsme byli na Slovensku v Tatrách, jeho matka nám tam zaplatila nějaký pobyt ve Smokovci a vraceli jsme se 20. srpna vlakem do Bratislavy. Ráno ve vlaku, to byl noční vlak, tak jsem byl takový zpitomělý ráno, viděl jsem, že lidé jsou nějací vzrušení, tak jsem se ptal někoho a on povídal slovensky, okupují nás vojska Varšavskej zmlúvy. No tak jsme přijeli do Bratislavy, tam už byl chaos, šli jsme pěšky z nádraží na to náměstí, co je u Dunaje, tam bylo hodně lidí. Potom se ozvala nějaká salva, tam najednou jsem viděl, že odnáší někoho. Potom tam jezdila auta, přes most přes Dunaj jezdila vojenská auta, ruská, sovětská tedy. A jednoho toho vojáka někdo něčím praštil, tak toho vojáka vyndali ti lidé a ošetřili ho, což dodneška říkám, že je správný takhle někomu pomoct, když je zraněný, ale to auto lidi hodili do Dunaje.“

„Ještě také k těm deskám, jak jsem se dopracoval k deskám v Anglii. Protože samozřejmě stály nějaké peníze a já jsem byl omezen tím takzvaným devizovým příslibem a pašovat nějaké peníze… Jednak bylo těžké sehnat tady, takhle, ono to těžké nebylo z vekslu sehnat peníze, nebo víceméně od veksláků nějaké peníze, ale těžké to bylo peníze propašovat, kdyby je u vás našli nad limitovaný obnos, tak by to byl důvod, že by vás nepustili a ještě by člověk byl trestně stíhaný. Tak já jsem to řešil tím oblečením, nějakýma blbostma, bazarový zboží, co se dalo prodat. Také jsem tam vezl jednou mandolínu, že jsem věděl, že se to tam dá prodat, že to je stará věc. A vezl jsem tam také kupodivu desky, i tam. Vezl jsem tam desky, které udělal Supraphon, to byly třeba Beatles, nebo i jiné anglické skupiny, moc jich nebylo, ale pár desek tady vyšlo a ty byly tam velice ceněné u sběratelů v Anglii, za ně se dávaly docela veliké peníze. Já jsem třeba za pár desek utržil desítky liber, takže jsem mohl za to nakoupit tyhle desky, takže jsem sem přivezl třeba pět, deset, tenkrát jak jsem tam jezdil po tom roce 1987, tak jsem vozil třeba deset těch elpíček.“

„No tak potom ta burza, to bylo ještě k těm deskám. Ta fungovala na několika místech v Praze, nejdřív ve Španělské ulici za hlavním nádražím, potom v Motole, na Letné, na Petříně jak byl Nebozízek, jestli je dodneška nevím. Vždycky ta burza fungovala rok dva, potom došlo k zásahu. Došlo k zásahu, rozehnali to, jestli někoho sebrali, nevím, ale chodili tam někteří lidé, kteří měli takovéhle kufry úplně nových desek, ovšem jejich tatínkové pracovali třeba na Ministerstvu vnitra. A když byl jeden zásah na Letné, tak nás tam obklíčili, a teď jdu takovým kordonem, teď dva policajti a já jsem tomu policajtovi řekl: ‚Ahoj!‘ A on: ‚Ahoj.‘ A už jsem byl venku! On než si to uvědomil, tak já jsem byl venku.“