The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Habal (* 1950)

• narozen 4. července 1950 v Praze

• otec ve 30. letech emigroval do Argentiny, vrátil se po válce

• vystudoval Střední průmyslovou školu zeměměřičskou

• živil se jako geodet

• aktivní v undergroundové scéně

• vzpomínky na srpen 1968

• účastnil se protivládních protestů v roce 1969 na Václavském náměstí

• vojna v letech 1970 – 1972 u Vojenských staveb a v Domažlicích

• v roce 1972 navštívil východní Berlín

• od roku 1978 jezdil do Anglie, vozil sem desky a samizdat

• jeden ze zakladatelů hudební skupiny Garáž

• od roku 1988 spolupracoval úzce se Zdeňkem Mastníkem z vydavatelství Interpress

• v roce 1989 podepsal Chartu 77

• 12. listopadu 1989 se účastnil svatořečení Anežky České

• v roce 1989 se aktivně účastnil demonstrací v Praze +v době natáčení v roce 2022 žil v Říčanech u Prahy

Na některá setkání s lidmi si po letech ani nevzpomeneme, některá náš život nasměrují zcela zásadním způsobem. Karel Habal takových setkání zažil několik a všechna obrátila jeho dosavadní život o sto osmdesát stupňů. Jednotícím prvkem všech ale byla hudba.

Otec se vrátil z Argentiny

Karel Habal se narodil v Praze na Žižkově 4. července 1950 jako jediné dítě Karla a Anežky Habalových. Maminka pocházela z Posázaví a do Prahy se přišla vyučit kuchařkou. Vedla Karla k víře a skromnosti. Tatínek se narodil ve Skutči, kde se vyučil pekařem, a ještě před válkou odešel spolu se starším bratrem do Argentiny, kde pracoval v Buenos Aires v mlékárenském průmyslu. Do Československa se vrátil v roce 1947 na výzvu vlády k poválečné obnově země. Karla potom učil nejen španělské písničky, ale i sociálnímu cítění, které si ze země prezidenta Juana Peróna přivezl.

Žižkov 50. let byl chudý, špinavý a dělnický s velkou podporou komunistů. Karel v roce 1956 nastoupil na základní školu Na Smetance, kde se mimo jiné učil, že je správné, že jeho strýci zabavili po roce 1948 v Benátkách nad Jizerou holičství. Do pionýra ho maminka odmítla pustit, což jako malý špatně nesl, v sedmé třídě už se tomu nevyhnul. Na konci základní školy se poprvé setkal s rokenrolem, když ho kamarádka přivedla k poslechu rádia Svobodná Evropa. To do jisté míry nasměrovalo jeho další život.

Mladý rebel

Karel Habal nijak netoužil po otevřené rebelii proti komunistickému režimu, zároveň mu ale nechtěl sloužit. Po základní škole se přihlásil na Střední průmyslovou školu zeměměřičskou. Měl rád mapy a věděl, že povolání zeměměřiče je na tehdejší dobu velmi svobodné. Školu ale prolezl jen tak tak, jeho hlavní zájem se přelil do hudby. Místo do tanečních chodil na koncerty do klubu Olympik, nosil dlouhé vlasy a proti režimu se začal vymezovat. Na burze na Václavském náměstí se dostal ke svým prvním deskám se západní hudbou. K jeho prvnímu konfliktu s policií došlo při jedné zkoušce kapely Provokative Pictures, které se konaly v kulturním sále na Masarykově nádraží v Praze. „Nudil jsem se, tak mě nenapadlo nic lepšího, než na karton nakreslit hákový kříž a srp s kladivem a opřít to tam o bednu. Za pár dní si mě a kamaráda zavolali k výslechu na nádraží dva policisté v civilu. Dovolil jsem se, že musím jít na záchod, a už jsem se nevrátil. Kamarád naštěstí řekl, že mě nezná, tak z toho nic nebylo.“

V době uvolnění v roce 1968 se zajímal o politiku, hltal západní kulturu z některých časopisů a hudby, jeho kamarádi jezdili v létě na jahodové brigády do Anglie. Když do Československa vtrhla v srpnu 1968 vojska Varšavské smlouvy, byl právě s kamarádem v Tatrách. 20. srpna 1968 se vraceli domů nočním vlakem přes Bratislavu, kde jim někdo po cestě řekl, že jsme okupovaní. „V Bratislavě už byl zmatek, slyšel jsem střelbu. Nějakého vojáka zranili, ale někdo mu pomohl. Přes Dunaj jezdila po mostě vojenská auta a jedno z nich lidé shodili do vody. Rodiče pak byli šťastní, když jsem se vrátil, neměli o mně žádné zprávy.“

Srpnové události byly pro Karla šok. Jako mnozí jiní psal po zdech vápnem různá hesla a žádosti o neutralitu. Když se upálil Jan Palach, zapojil se ve škole do stávky. Po senzační výhře našich hokejistů na mistrovství světa ve Stockholmu v zápase o bronz byl dokonce jedním z těch, kteří již rozbitou výlohou pronikli do pobočky sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí. Na výročí okupace v srpnu 1969 se aktivně účastnil protestů, několikrát jej kontrolovali policisté.

Nejhorší období života

Ve stejném roce odmaturoval a došlo k tomu, z čeho měl hrůzu – obdržel povolávací rozkaz na vojnu do Zvolena. „Bydleli jsme hned vedle vojenské správy a maminka se tam s někým znala, takže jsem ze sociálních důvodů dostal odklad. Šel jsem tedy pracovat k vojenským stavbám. Když jste to na devatenáct měsíců podepsali, museli jste na vojnu jen na zbylých pět, pokud jste se upsali do dolů, tak jste tam nemuseli vůbec. Takže jsem rok a půl pracoval v Praze v projekční kanceláři, kde jsme zaměřovali vojenská letiště.“ Posledních pět měsíců služby strávil Karel Habal v Domažlicích jako posádka obrněného transportéru. Zpětně to hodnotí jako nejtěžší měsíce svého života. „Šikana, buzerace, neustálé vymývání mozků na nějakém politickém školení. Ostříhali mi vlasy. Byl jsem svobodomyslný a tohle byl pravý opak.“

Po návratu z vojny nastoupil Karel Habal jako geodet k Pražským silničním a vodohospodářským stavbám. Chodil na všechny koncerty skupiny The Plastic People of the Universe, byl v úzkém kontaktu s lidmi z undergroundu a začal vlakem cestovat po zemích východního bloku, podíval se i do Berlína, kde tajně z jednoho domu pořídil fotografie Berlínské zdi. V Bratislavě zase vylezl u Dunaje na dráty na hranicích, za což ho málem uvěznili. Opakovaně dostával předvolání k výslechům v souvislosti se zátahy na členy undergroundu. Přál si jet do Jugoslávie, ale nedostal devizový příslib s tím, že byl měl nejprve vstoupit do Svazu mládeže, v tehdejším zaměstnání, což byl Archeologický ústav, nějakou dobu spravovat nástěnku a za rok to měl zkusit znovu. Ze zaměstnání odešel k Vodohospodářským stavbám v Praze na Smíchově a tam už mohl cestu do Jugoslávie se Sportturistem absolvovat.

Za otrhanou bundu několik desek

Určující do dalších let ale pro něj byla návštěva Anglie v roce 1978. Původně chtěl jet do Itálie, ale nedostal devizový příslib. Jeho kamarád Ivo Pospíšil zase plánoval s manželkou cestu do Anglie, ale devizový příslib získala jen ona. Spolu s otcem Mejly Hlavsy se jim podařilo přepsat druhý devizový příslib na Karla Habala, a tak odjel vlakem s manželkou Iva Pospíšila do Anglie. Ubytovaní byli v Československé katolické misii v Londýně, kterou vedl otec Lang, významná postava československého exilu. Karel Habal tam byl jako u vytržení, z fungování společnosti a samozřejmě z místní hudební scény. V klubech, které po celé dva týdny pobytu navštěvoval, se seznámil s punkem, který byl tehdy v Anglii na okraji společnosti. Po návratu domů se začal jinak oblékat a častěji chodil na pražskou burzu desek. Ta byla na několika místech, třeba na Letné, za Hlavním nádražím nebo na Petříně. Obvykle se každé zhruba dva roky stěhovala, když ji policie rozprášila.

Při druhé cestě do Anglie si přivezl i několik punkových desek. Ačkoliv byl omezen devizovým příslibem a netroufl si tam nějaké peníze pašovat, přesto našel řešení. „Vezl jsem s sebou nějaké svoje staré oblečení a mandolínu, to jsem pak prodal na blešáku. Dobře se tam prodávaly taky desky Beatles, které u nás vydal Supraphon, o ty byl veliký zájem mezi sběrateli. Za pár desek jsem utržil třeba desítky liber a mohl za to nakoupit desky, které jsem vezl do Prahy.“ Vozil si odtud také hudební časopisy, jako byl New musical express a Melody Maker a dokonce se pak pustil s Anglií do výměnného obchodu – posílal jim desky z Československa a na oplátku dostával desky z Anglie, které potom prodával na pražské burze.

Po návratu do Československa založil s kamarádem Ivem Pospíšilem skupinu Garáž, pro kterou otextoval několik prvních písní. Inspirací jim byl punk a garážový rock. Zároveň dělal manažera skupině Classic Rock’n‘Roll Band, která vznikla přejmenováním původní skupiny Old Teenagers. Když domlouval koncerty, často se musel spolehnout na záštitu místních organizací, jako byl Svaz socialistické mládeže. V Garáži vydržel asi dva roky, pak už se pomalu začal odklánět i od undergroundové scény. „Upřímně, měl jsem strach z vězení. Nikdy jste nevěděl, kdo vás napráská a co na vás mají. V roce 1985 jsem se navíc oženil a založil rodinu a věděl jsem, že spoustu lidí z undergroundu, třeba mého kamaráda Pepu Vondrušku, donutili k emigraci.“

Z pankáče milovníkem exilové literatury

Poslední velký obrat v životě Karla Habala způsobilo setkání se Zdeňkem Mastníkem při jeho třetí cestě do Anglie v roce 1987. Seznámila je Karlova kamarádka Milada, která pracovala u něj v knihkupectví. Zdeněk Mastník emigroval do Anglie už v roce 1948, kde založil vydavatelství Interpress. To šířilo pod hlavičkou univerzitního nakladatelství do Československa zakázanou literaturu a zároveň Mastník provozoval v Londýně knihkupectví, do kterého si mohli Čechoslováci přijít pro exilovou literaturu, kterou potom domů dovezli.

Karel Habal jeho prostřednictvím začal pomáhat s šířením samizdatové literatury u nás. Zároveň se nadále věnoval šíření desek a nově také videokazet. „Punk jsem tehdy úplně opustil a začal se věnovat jiným věcem. Přesto jsem se ještě koncem 80. let dostal do konfliktu s policií, když mě obvinili z toho, že šířím videokazety s protisocialistickou, protisovětskou a protilybijskou tématikou! Předvolali si mě do Bartolomějské, ale výslech byl žoviální, velmi osobní a bylo cítit, že se ve společnosti už něco děje.“

Celý rok 1989 už vnímal Karel Habal jako uvolněný, ale jistého nebylo nic. Začátkem roku se účastnil Palachova týdne, podepsal manifest Hnutí za občanskou svobodu a Chartu 77. Dokonce byl připraven s rodinou do Anglie emigrovat, ale kvůli politickému vývoji v Československu na to již nedošlo. 12. listopadu 1989 se na Pražském hradě účastnil svatořečení Anežky České, kde už se v kuloárech mluvilo o tom, že pokud režim nepadne v listopadu, padne nejpozději 10. prosince na Den lidských práv. Účastnil se protirežimních demonstrací, 17. listopadu byl na Albertově. Druhý den viděl na Žižkově připravená vojenská auta. Když byl pak další den na burze s deskami, už se tam o pádu režimu mluvilo otevřeně. V hektických porevolučních dnech byl Karel Habal zvolen poslancem, funkci vykonával půl roku. Z Žižkova, kde prožil celý život, se přestěhoval do Říčan.

V roce 1990 odjel opět do Anglie za Zdeňkem Mastníkem. Ten zavřel svoje knihkupectví a vrátil se po dlouhých padesáti letech domů do Československa. Karel Habal mu ho pomohl vyklidit. Všechny knihy převezli kamionem sem a rozdali knihovnám. Vrátilo se i mnoho jeho dalších kamarádů, kteří byli donuceni v 70. a 80. letech k emigraci.

Celý život ho dle jeho slov držela nad vodou víra, ve které byl vychován. Jediná jistota v nejisté době. Se Zdeňkem Mastníkem udržoval úzký vztah až do jeho smrti v roce 2013. K hudbě už se po revoluci nevrátil.