The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Haber (* 1949)

• narozen 26. srpna 1949 v Plzni

• otec a o 14 let starší bratr Zdeněk ho vedli ke sportu, souběžně hrál vrcholově házenou i hokej

• ze Škody Plzeň narukoval v roce 1968 do házenkářské Dukly Praha

• okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy zažil 21. srpna 1968 jako voják v Praze

• v roce 1970 se vrátil do Škody Plzeň a prosadil se do reprezentace

• hrál střední spojku

• v roce 1972 získal s československým mužstvem stříbrné medaile na letní olympiádě 1972 v Mnichově

• v roce 1974 vyhrál domácí házenkářský titul se Škodou Plzeň

• na letní olympiádě 1976 v Montrealu vybojoval sedmé místo

• v letech 1983 až 1987 hrál v západoněmeckém Bad Neustadtu

• po roce 1989 se tam vrátil, působil i ve Weidenu a klubu Fichtelgebirge

• trénoval československou a českou reprezentaci

• jako trenér dovedl Škodu Plzeň ke dvěma tuzemským mistrovským titulům

• s manželkou vychovali dceru

• v roce 2022 žili v Třemošné, měli vnuka a vnučku

• v roce 2022 byl házenkářským expertem na sportovních stanicích Sport 1 a Sport 2

Občas litoval sovětské vojáky, kteří po 21. srpnu 1968 postávali hladoví a žízniví kolem pražské Julisky. „Nevěděli, kde jsou. Za nic nemohli a jejich velitelé na ně ještě ke všemu zapomněli s jídlem,“ říká Vladimír Haber, bývalý československý reprezentant v házené.

Během okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem sloužil v armádním tělovýchovném klubu Dukle Praha. Sovětské tanky stály v Dejvicích kousek od hotelu Družba, dnešního Internationalu. „Jejich hlavně jsme měli přímo pod okny naší duklácké ubytovny. Nic příjemného,“ upozorňuje pamětník.

Za čtyři roky už neměl se Sověty žádný soucit. Na letní olympiádě 1972 se s nimi střetl v řeži o postup do finále. Doopravdy v řeži, poněvadž nešlo pouze o sportovní zápas. Českoslovenští házenkáři se díky němu stali legendami. Jejich výhru 15:12 brali jejich krajané jako pomstu za 21. srpen 1968, kdy Sovětská armáda vtrhla do Prahy a dalších československých měst.

„Věděli jsme, že nejsou jen soupeř na hřišti, ale i protivník, který nám něco provedl. A že když je porazíme, tak se dostaneme do finále,“ vzpomíná Vladimír Haber.

Naše motivace byla ohromná

Podle Vladimíra Jarého, dalšího pamětníka slavného vítězství, vyhodil trenér Jiří Vícha před utkáním z kabiny druhého trenéra Ladislava Šestáka, horlivého ortodoxního komunistu. Na Víchovu rodinu naopak v 50. letech dopadla tvrdě komunistická perzekuce.

„Byli nasměrovaní jinak než komunistická strana, která u nás vládla. Trenér nám toho před utkáním s Rusy řekl mnohem víc, ale jeho projev jsem shrnul do jediné věty – Vzpomeňte si, co nám v roce 1968 udělali,“ prohlašuje Vladimír Haber. „Naše motivace byla ohromná.“

Jiří Vícha, sám kdysi nejlepší brankář na světě, ukázal svůj úžasný instinkt. Do branky poslal proti Sovětům Petera Pospíšila, gólmana, který na turnaji dosud nedostal šanci. „Chytil jim dvě nebo tři sedmičky. Pamatuju si, jak jeden ruský střelec sedmičku nedal a trenér ho vzteky kopal do kotníků. Protože nesměli prohrát. Něco hrozného,“ prozrazuje. „Byly tam i jiné zvláštnosti. Trenér Vícha nám před zápasem dal pokyn, ať nehrajeme na trháky, na rychlé protiútoky, abychom při nich neudělali chybu. Náš pivot Jindra Krepindl ale nahrál do trháku Láďovi Jarému a Láďa dal gól. Trenér Vícha posadil Jindru za přihrávku do trháku na lavičku a až do konce utkání ho tam nechal.“

Těžko popsat, co se odehrávalo

Po výhře nad Sovětským svazem zažíval Vladimír Haber úžasné okamžiky. Vybavuje si hlavně neskutečnou euforii ve sprchách. „Těžko popsat, co se odehrávalo. Porazili jsme Rusy, tedy Sověty, a ještě jsme byli ve finále. Křičeli a mluvili jsme jeden přes druhého, ani jsme nevěděli, co kdo říká. Dělaly se všelijaké kraviny,“ podotýká. „Šampusy na oslavu jsme neměli. Tak jsem někoho kropil coca-colou, což bych si jindy nedovolil. U nás v socialistickém Československu se tenkrát coca-cola běžně koupit nedala. V Mnichově jsem ji viděl poprvé.“

Ve finále podlehl národní tým Jugoslávii 15:21. Stříbrné medaile ale v házenkářském světě také hodně vážily. Vladimíru Haberovi druhé místo na olympiádě později otevřelo cestu ke kariéře v Německé spolkové republice a po roce 1989 i ve sjednoceném Německu. Úspěšně tam hrál i trénoval. „Díky prezidentovi klubu v Bad Neustadtu Seppu Schmittovi jsem se naučil, jak být úspěšný,“ svěřuje se.

Dvakrát trénoval českou reprezentaci a při prvním angažmá ve dvojici s Michalem Bardou dovedl své svěřence k šestému a sedmému místu na mistrovství světa. V roce 2014 si pak mohl jako trenér Československa připomenout bezmeznou radost z Mnichova 1972, kterou tehdy přinesla výhra nad Sovětským svazem. V odvetném utkání o postup na mistrovství světa se Srbskem smazali Češi na domácí palubovce osmibrankovou ztrátu z prvního utkání. Pod taktovkou střelce Filipa Jíchy zvítězili o 11 branek.

„Ukázalo se, že týmy z Balkánu se většinou položí, když jim zápas nevychází,“ tvrdí pamětník. „Ve finále olympiády v Mnichově jim bohužel začátek vyšel.“

Byl v hokejové i házenkářské reprezentaci

Vladimír Haber se narodil 26. srpna 1949 v Třemošné na Plzeňsku. Starší bratr Zdeněk byl o 14 let starší a hrál první ligu za Motor České Budějovice a za Škodu Plzeň. Připsal si i dvě reprezentační utkání a vstřelil v nich jednu branku. V roce 1961 nastoupil proti Kanadě a USA. „Jeden můj bratr, Bohumil, zemřel na dětskou obrnu o dva roky dříve, než jsem se narodil. Zdeněk mi často říkal: ‚Seš tady jako náhradník za bráchu, tak koukej něco dokázat‘,“ uvádí Vladimír Haber.

Od 11 let ho vychovávali pouze táta a bratr Zdeněk se svou manželkou. Maminka Vladimíra Habera totiž v roce 1960 zemřela. „Táta byl přísný a někdy došlo i na řemen, na kterém si brousil břitvy,“ poznamenává pamětník. V základní škole v Třemošné potkal učitele tělocviku Viktora Peška, díky němuž přilnul ke sportu. Vladimír Haber úspěšně sloučil hokej i házenou, jako dorostenec reprezentoval Československo v obojím. V dresu se lvíčkem na prsou bojoval například po boku příštích mistrů světa Ivana Hlinky a Jiřího Nováka.

„Viktor Pešek byl na mě přísnější než na ostatní. Později mi říkal: ‚Vím, že jsem tě štval, ale chtěl jsem, abys něco dokázal. Kdybych na tebe byl měkký, tak bys tolik netrénoval,‘“ dodává. Po základní škole ho přijali na dvanáctiletku, tehdejší gymnázium, v Plasech.

Zámečničinu uměl, házená ho víc bavila 

„Po roce jsem ale skončil. Hrál jsem v Plzni hokej a z Plasů tam bylo špatné spojení. Abych stihl tréninky, odcházel jsem občas z nějakých předmětů. Účast mi chyběla hlavně na tělocviku, měli jsme ho na konci vyučování,“ prohlašuje. „Dostal jsem trojku z chování za neomluvené hodiny a dohodli jsme se, že půjdu do Plzně na učiliště. Vyučil jsem se jako otec strojním zámečníkem, ve Škodovce jsem dělal tam, kde se montovaly velké obráběcí stroje, soustruhy a frézky. Vyvážely se do Japonska a celého světa.“

Vladimír Haber dostal od Škodovky nabídku, že ho po vojně vyšlou na atraktivní práci v zahraničí. Dorazil mu nicméně povolávací rozkaz do Dukly Praha. Její házenkáři vyhrávali domácí tituly jeden za druhým a mužstvo táhli mistři světa z roku 1967 Václav Duda, Vojtěch Mareš, Ladislav Beneš nebo Rudolf Havlík. „Po vojně jsem se rozhodl pro házenou a dobře jsem udělal. Zámečničinu jsem taky uměl, ale nedokázal bych v ní tolik co ve sportu. A nebavila mě tolik jako házená.“

Do pražské Dukly narukoval 1. července 1968 a než se rozkoukal, musel jako voják bezmocně přihlížet okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Do Prahy, centra pokusů o demokratizaci komunistického režimu, vtrhla především Sovětská armáda. V noci na 21. srpna 1968 spal pokojně s ostatními sportovci na ubytovně Dukly v Dejvicích, blízko u vojenských kasáren.

Kluci, jsou tu Rusáci! Vypadni, vole, chceme spát

„Najednou vletěl na pokoj jeden šachista, který měl brzy ráno někam jet. Vzbudil nás a říkal: ‚Kluci, jsou tu Rusáci.‘ Nejdřív mu nadávali: ‚Vypadni, ty vole, my chceme spát.‘ Pak jsme viděli přistávat sovětská vojenská letadla směrem na Ruzyň, bylo je krásně vidět,“ tvrdí pamětník. „Asi půl dne jsme nevěděli, co se děje. Najednou přijeli do ulice k Julisce sovětští vojáci na civilních autech, která zabavili. Jedno mělo označení Ovoce–Zelenina. Že na něm nejsou naši vojáci, ale kluci z nějakých východních zemí, jsme poznali hned. Byli trochu šikmoocí. Pak přijely i tanky, zůstaly venku možná čtrnáct dní. Báli jsme se vyjít ven, ani se nikam nesmělo. Našli se na Dukle odvážlivci, kteří po Praze sundávali cedule se jmény ulic a směrovky, aby zmátli okupanty. Dělali to hlavně atleti, uměli rychle běhat a utekli by, kdyby je někdo viděl.“

Po počátečním šoku a velkých demonstracích se situace v obsazeném Československu zklidnila a odstartovaly i sportovní soutěže. První rok hrál Vladimír Haber druhou ligu za béčko Dukly. Trénoval však hlavně s áčkem nabitým mistry světa. Vladimír Haber, Vladimír Jarý a Jindřich Krepindl hráli jako vojíni jenom za měsíční žold 90 korun, po povýšení na svobodníka pobírali 120 korun. Jejich starší spoluhráče vedla Dukla jako důstojníky, vojáky z povolání. „Někteří mistři světa se nad nás povyšovali,“ upozorňuje Vladimír Haber. „Na druhou stranu věděli, jak málo peněz dostáváme, tak za nás někdy v hospodě zaplatili. A když jsme jim ukázali, že taky něco umíme, s frajeřením přestali.“

Druhý rok vojny strávil v áčku Dukly a získal s ní mistrovský titul. S Duklou cestoval na zájezdech i po vyspělé a mnohem bohatší západní Evropě. „Doma mi řekli: ‚Tady máš čtyři košile, koukej, ať do máš čisté, tady máš houbičky na límečky.‘ Když jsem si jednu košili čistil, přišel za mnou starší spoluhráč, ať si koukám koupit novou, že v západním Německu stojí tři marky. V Dukle jsme dostávali solidní kapesné, zahraniční manažer, který nám zájezd domlouval, dával ještě trenérovi marky, aby je mezi nás rozdělil. Což pro mě bylo asi deset marek na den,“ popisuje Vladimír Haber.

Na Plzeň chodily tři tisíce diváků

Po vojně odešel za dalšími reprezentanty Vladimírem Jarým a Jindřichem Krepindlem do Škody Plzeň. Byl již ženatý a jeho manželce Aleně se narodila dcera. Plzeň se v 70. letech 20. století řadila do špičky československé první ligy a na její zápasy do Štruncových sadů chodívaly tři tisíce diváků. Vladimír Habr hrál střední spojku a staral se především o rozehrávku, Jindřich Krepindl rozrážel obranu soupeře jako pivot a Vladimír Jarý se prosazoval jako střelec z místa krajní spojky.

Na přelomu 60. a 70. let se v tuzemsku nehrála házená v halách, ale venku. Jako povrch převažovala antuka, hřiště byla i písková nebo asfaltová. „Vědělo se, že kluby se snažily nějakým způsobem ovlivnit svá domácí utkání a u nejlepších se vyhrávalo těžko. Pamatuji si, jak jsme hráli v Prešově o titul a domácí si kvůli dešti a vodě na hřišti vymohli odložení zápasu. Měla ho vysílat Československá televize a Prešov se bál, že by celá sportovní republika viděla, jak mu rozhodčí pomáhají. Československá televize ale přenos zrušila a Prešov Plzeň s přispěním rozhodčích porazila.

Trojice házenkářů Haber, Jarý, Krepindl nechodila do práce. Stejně jako prvoligoví plzeňští fotbalisté, hokejisté a další reprezentanti pouze sportovali a platila je Škodovka. „Museli jsme ale trénovat i dopoledne, ostatní kluci z našeho mužstva jen odpoledne,“ vysvětluje Vladimír Haber. „První plat v Plzni jsem měl kolem dvou a půl tisíce korun, plus nějaké drobné peníze jako prémie za vyhrané zápasy. Jako reprezentanti jsme dostávali ještě tři sta korun měsíčně.“

Když je trenér poslal do kina, věděli, že mohou na pivo

Před olympiádou 1972 trenér Jiří Vícha hodně omladil mužstvo. S výjimkou Františka Brůny a Jaroslava Škarvana ho opustili všichni mistři světa z roku 1967. „Trenér postavil mužstvo spíš s výhledem na olympiádu v Montrealu 1976, udělal v něm velký řez. Před olympiádou v Mnichově se nám docela dařilo, ale evropská špička jsme nebyli,“ říká Vladimír Haber. „Půl roku před olympiádou jsme doma moc nepobyli, měli jsme soustředění v Nymburku nebo na Slovensku v Martině. Vznikla z nás parta s bezvadnými vztahy.“

Když si házenkáři po tvrdé přípravě potřebovali odfrknout, poslal je Jiří Vícha do kina. „Ale znamenalo to, abychom si skočili na pivo. Šli všichni, i kluci, co nepili. Někdo vypil dvě, někdo vydržel čtyři, ale velké průšvihy nebyly,“ prohlašuje Vladimír Haber. „Ohlídali jsme se mezi sebou, pokud se někdo moc rozjel, umravnili jsme ho. V jedné hospodě v Chvalovicích u Nymburka jsme točili a roznášeli piva, a když si přišly manželky vyzvednout chlapy, zůstaly tam s nimi i s námi. V Kovanicích jsme zase natrefili na myslivecký ples, tam jsme měli určitě víc než dvě piva.“

V Nymburku se potkávali házenkáři i s atlety a dalšími sportovci. Jednou je volejbalisti vyhecovali k zápasu s jejich trenérem, bývalým mistrem světa Karlem Lázničkou. Před mnichovskou olympiádou mu bylo 44 let a na volejbalovém hřišti sám se postavil proti šesti házenkářům. „Mohl si dvakrát nahrát, ale stejně jsme si mysleli, že ho porazíme,“ poznamenává Vladimír Haber. „Ale kdepak, vyhrál. Jeho asistent nám pak říkal, ať si z porážky s Karlem Lázničkou nic neděláme, že takhle sám poráží i dobrá volejbalová dorostenecká družstva.“

Sověty museli porazit o dvě branky

Obměněné československé mužstvo nepatřilo na olympiádě 1972 mezi favority. V prvním utkání deklasovalo slabé Tunisany 25:7, což se ukázalo jako velmi důležité. Po remíze s Islandem a prohře s Německou demokratickou republikou (NDR) rozhodovalo o postupu ze skupiny skóre. Island nastoupil v posledním utkání proti Tunisanům, rychle se dostal do vysokého vedení, pak však uvadl a zvítězil jen 26:17. Čechoslováci nastříleli celkově 56 branek a dostali 40. Islanďané dali sice 56 gólů, ale obdrželi jich 51.

„Čekání na výsledek Islandu s Tuniskem bylo nepříjemné. Ve skupině jsme měli štěstí. V zápase s Islandem jsme vyrovnali na 19:19 těsně před koncem, ten gól si pamatuju do dneška. Láďa Jarý vypíchl soupeři míč a běžel sám na brankáře,“ uvádí.

Do semifinálové skupiny se Československu započítávala prohra ze skupiny s NDR, národnímu týmu se však podařilo zvítězit nad Švédskem 15:12. Sovětský svaz východní Němce udolal 11:8, remizoval nicméně se Švédy. „Před posledním utkáním se Sovětským svazem jsme věděli, že musíme vyhrát o dvě branky, abychom postoupili do finále. Nakonec jsme Sověty porazili o tři,“ vysvětluje Vladimír Haber.

Brankář Peter Pospíšil, profesionální fotograf slovenského sportovního časopisu Štart, chytil Sovětům dvě sedmičky ze čtyř. Další zahodili sami a pouze jednu proměnili. Z druhé semifinálové skupiny se probojovala do finále Jugoslávie. „Byla tehdy nejlepší na světě, ale před olympiádou jsme ji dokázali porazit a věřili jsme si na ni. Možná na nás ale padlo uspokojení, že už máme nečekaně stříbrné medaile. Ve finále jim výborně zachytal brankář Abas Arslanagič, nedali jsme i nějaké sedmičky,“ vysvětluje prohru Vladimír Haber.

O tryzně za Izraelce jim funkcionáři ani neřekli

Mnichovská olympiáda pro něj zůstala spojená i s únosem sportovců a dalších členů olympijské výpravy Izraele palestinským komandem. Teroristický čin si vyžádal 11 izraelských obětí. „Byl to šok pro všechny, v olympijské vesnici jsme bydleli blízko od Izraelců a vypravili jsme se k budově, kde je Palestinci drželi jako rukojmí. Občas z balkónu vykoukl někdo s kuklou,“ vzpomíná. „Zprávy nám nosil jen Jiří Vícha ze schůzky s vedením výpravy. Měli jsme strach, že se turnaj nedohraje.“

Palestinci zajali Izraelce v olympijské vesnici 5. září 1972 brzy ráno, soutěže ale pokračovaly a Československo porazilo ve stejný den házenkáře Švédska. Ve stejný den před půlnocí zemřelo po zpackaném zásahu německé policie na mnichovském letišti všech 11 Izraelců, pět teroristů a jeden policista. Příští den vyhráli sovětští házenkáři nad východními Němci. Večer se konala velká tryzna za izraelské oběti na olympijském stadionu. Mezinárodní olympijský výbor soutěže přerušil a pokračovaly 7. září.

„Tryzny na olympijském stadionu se naše výprava nezúčastnila a ani jsme o ní nevěděli. Viděli jsme ji jenom v televizi. Důvod, proč jsme tam nebyli, nevím dodneška,“ uvádí Vladimír Haber. „Vzpomínám si ještě na jednu nepříjemnou věc. Jeli jsme na zápas na dvě party ve dvou malých mikrobusech. Hala ale byla zavřená, někdo v ní nahlásil bombu. Nevěděli jsme, kde je druhý mikrobus s kluky a jestli se jim něco nestalo. Byli jsme hodně vyvedení z míry.“

Vy jste tomu teda dali!

Házenkáři směli díky svému překvapivému úspěchu zůstat v Mnichově až do konce olympiády. Domů se vraceli v posledních autobusech přes Plzeň. „Vystoupili jsme s Láďou Jarým a Jindrou Krepindlem u pivovaru a šli naproti do hospody. Nečekali jsme žádné ovace, ale zůstali jsme trochu opaření, když nám jeden pán řekl: ‚Vy jste tomu teda dali!‘ Asi myslel prohrané finále s Jugoslávci. Dali jsme si dvě piva a domů přišli s lehkým zpožděním.“

Za druhé místo na olympiádě obdržel každý házenkář od Československého svazu tělesné výchovy deset tisíc korun, což v Československu tehdy odpovídalo čtyřem až pěti průměrným měsíčním platům. Dalších několik tisíc dostal každý od házenkářského svazu. „A ještě jsme si mohli vybrat v tuzemsku bezplatnou dovolenou. Jeli jsme s manželkou do hotelu v Tatranské Lomnici,“ prozrazuje Vladimír Haber.

Na čtyři házenkáře medaile nezbyly

Přímo na olympiádě však došlo k velké mrzutosti. Z 16 házenkářů, kteří reprezentovali Československo, mohli trenéři k zápasu nominovat jen 12. „Po zápase dostali medaile jen kluci, co hráli poslední, finálové utkání. Což naši funkcionáři asi nevěděli, Jugoslávci ano, a tak nechali hned po finále přímo na místě vyrýt do připravených zlatých medailí nápis ‚Handball‘ a jména zbývajících čtyř hráčů,“ prohlašuje Vladimír Haber. „Po finále jsme se v Mnichově všichni fotili a na tvářích třech kluků je jasně vidět, že na ně medaile nezbyly. Čtvrtý na focení ani nešel. Dovedete si představit, jak jim muselo být, když se vrátili domů a jejich příbuzní a známí chtěli vidět jejich medaile?“

Trenér Vícha ale nenechal velkou ostudu jen tak. Jednu stříbrnou medaili z Mnichova si vypůjčil a v mincovně v Kremnici podle ní nechal udělat čtyři kopie. „Úplně se nepovedly, k originálu měly daleko, ale kluci měli aspoň něco,“ dodává Vladimír Haber.

Za dva roky se dočkal úspěchu i na domácí scéně, se Škodovkou vyhrál československou první ligu. Poslední zápas sezóny odehrála Plzeň ve Štruncových sadech a novopečeným mistrům vyhrávala k titulu dechovka. „Zvali nás do pivovaru, ke generálnímu řediteli Škodovky. Dorazili i bývalí hráči, bylo toho dost, oslavy se táhly několik dnů. Manželka říkala, že si dnes nedovede představit, kolik vydržela. Domů jsme se vrátili ve čtyři ráno, já jsem se prospal, ale ona se umyla, nalíčila a v pět jela do práce. A druhý a třetí den nanovo.“

Trenér dojel na to, že nebyl ve straně

V roce 1974 se v NDR uskutečnilo mistrovství, kam odjíždělo Československo ověnčené olympijským stříbrem jako jeden z favoritů. V základní skupině neztratili Čechoslováci ani bod, v semifinálové však podlehli nejen pozdějším mistrům světa Rumunům, ale překvapivě také Polákům. Výsledkem bylo šesté místo a zklamání hráčů, funkcionářů i fanoušků.

Také olympiáda 1976 v Montrealu nedopadla dobře. „Funkcionáři podrývali autoritu trenéra Jiřího Víchy ze všech stran, vadila jim jeho rovná povaha a neústupnost a ovlivňovali i některé nové hráče. Dojel i na to, že nebyl v komunistické straně,“ tvrdí Vladimír Haber.

Československo sice v Montrealu remizovalo v základní skupině s mistry světa Rumuny, ale těsně prohrálo s Poláky i s Maďary. V zápase o sedmé místo pak porazilo Dány. Trenér Jiří Vícha u reprezentace skončil a věnoval se práci s Duklou Praha, kterou v roce 1984 vytáhl až k výhře v Poháru mistrů evropských zemí.

„Když jsem začal trénovat, měl jsem ho před sebou jako vzor. Byl krok dopředu před ostatními, znal detailně soupeře. Už na olympiádě v Mnichově jsme rozebírali jejich hru na videu. Natáčel na něj i naše tréninky, při rychlostní a silové přípravě spolupracoval s atletickými trenéry,“ upozorňuje Vladimír Haber.

V Bavorsku měl služební vůz a benzín od sponzora

Po olympiádě v Montrealu skončil s reprezentací. První ligu hrál dál v Plzni a pak ho zlanařila Karviná. V roce 1983 odešel na čtyři roky do Německé spolkové republiky, s Jindřichem Krepindlem ho získal Sepp Schmitt, prezident bavorského klubu HSC Bad Neustadt. „Nechtěli mě z Československa pustit, že mám na zahraniční angažmá ještě dost času,“ svěřuje se. Smlouvy v kapitalistické západní Evropě domlouval sportovcům za totality výhradně Pragosport a z jejich platů odebíral do státního rozpočtu vysoké částky v západoněmeckých markách nebo v dolarech.

„Jindru Krepindla do Bad Neustadtu pustili. Když s ním jel pan Schmitt na Pragosport, aby se tam všechno potvrdilo, dělal jsem jim z Plzně řidiče,“ vzpomíná Vladimír Haber. „Pan Schmitt vyšel po jednání ven a řekl mi, že domluvil, že do Bad Neustadtu jdu taky. Nikdy mi neprozradil, jak to dokázal. Uměl vydělávat peníze, ale vždycky jednal férově. Naše rodiny se kamarádily, v životě mi hodně pomohl. Bohužel loni zemřel ve věku sedmdesát šest let.“

Během bavorského angažmá jezdil Vladimír Haber domů jednou za 14 dní, občas za ním s povolením československých úřadů jezdily manželka s dcerou. „S Jindrou Krepindlem jsme v Bad Neustadtu ze začátku nejen hráli, ale taky trénovali jedenáct týmů – kromě jiného i staré pány,“ prozrazuje. „Od Pragosportu jsme dostávali dva a půl tisíce korun měsíčně, ale platila nás i německá firma. Bral jsem v Bad Neustadtu v přepočtu na koruny asi třikrát nebo čtyřikrát víc peněz než v Plzni. Měl jsem služební auto a zadarmo benzín od sponzora.“

Když byl v Bad Neustadtu, otravoval manželku estébák

Dodal, že v patnáctitisícovém bavorském městě začínala utkání v půl osmé večer, ale fanoušci chodili do haly už ve čtyři odpoledne, aby si zajistili místo. Příchod stříbrných olympioniků z Mnichova 1972 Vladimíra Habera a Jindřicha Krepindla odstartoval v Bad Neustadtu slavnou éru. Tým začínající v okresní lize postoupil do druhé bundesligy.

„Rozloučení s Bad Neustadtem po sezóně 1986/1987 bylo velké, ale manželka na něj nemohla. Komunisté se báli, že bychom v západním Německu zůstali. Na nic takového jsme však nemysleli,“ podotýká. „Když jsem hrál v Bad Neustadtu, manželku otravovala Státní bezpečnost. Jeden chlap ji zval na kafe a nemohla se ho zbavit. Jeho otázky směřovaly k tomu, jestli za mnou do Bad Neustadtu jezdí a jak to tam vypadá. Asi to byl nějaký začátečník, co se ve Státní bezpečnosti zaučoval.“

Pod jeho vedením byla reprezentace sedmá na světě

Po listopadu 1989, kdy se v Československu zhroutil komunistický režim, se Vladimír Haber do Bad Neustadtu vrátil a trénoval také ve Weidenu. Především však vedl dvakrát českou reprezentaci, poprvé po olympiádě 1992 v Barceloně, kdy vytvořil na skoro sedm let trenérskou dvojici s bývalým vynikajícím brankářem Michalem Bardou. „Nepostoupili jsme na olympiádu 1996 v Atlantě, ale jinak jsme se kvalifikovali na všechny finálové turnaje mistrovství světa a Evropy,“ upozorňuje.

Nejlepšího výsledku dosáhl jako trenér sedmým místem na mistrovství světa v roce 1993 a šestým místem na mistrovství Evropy v roce 1996. Do reprezentace se vrátil jako trenér v roce 2013 a rozloučil se s ní o rok později zápasem se silným Srbskem. Výhra o 11 branek znamenala postup na finálový turnaj mistrovství světa v Kataru, kde již tým nekoučoval. Trenérsky zabodoval i v Plzni, domácí tituly s ní vybojoval v letech 1997 a 1998.

Neuměl prohrávat

„Přerod z hráče na trenéra nebyl jednoduchý. Napůl jsem přemýšlel jako hráč, napůl jako trenér. Trvalo dlouho, než jsem se od toho oprostil,“ svěřuje se. „Říkali o mně, že jsem neuměl prohrávat. Byla to pravda. Jako trenér jsem po porážkách vůbec nespal.“

V roce 2022 žil s manželkou v Třemošné, měli dceru, vnučku a vnuka. „Vnuk hrál hokej a byl velmi talentovaný. Ale doba covidová ho od hokeje odradila a našel si ajťácké povolání. Ale možná se k hokeji ještě vrátí. Vnučka je fyzioterapeutka a v blízkosti nemocnice Na Bulovce se věnuje rehabilitaci dětí především s neurologickými diagnózami, například s dětskou mozkovou obrnou.“

V době natáčení pro projekt Tipsport pro legendy dělal Vladimír Haber televizního experta na světovou a evropskou házenou při přenosech zápasů na stanicích Sport 1 a Sport 2. „Najdu tam hromadu podnětů, hromadu věcí bych jako trenér použil. Napadne mě, co šlo ještě udělat jinak a líp, a doma si své nápady nakreslím. Jenomže je už nemám kam přenášet, leda manželce, která tomu nerozumí,“ poznamenává.

Slovensko si váží olympijských medailistů víc

Mrzí ho, že si Česká republika váží svých olympijských medailistů méně než třeba Slovensko. Jejich důchody jim mnohdy nevystačí na slušný život.

„Můj spoluhráč z olympiády v Mnichově Prešovčan Andrej Lukošík mi prozradil, že na Slovensku schválili ještě před covidem, že stříbrní olympionici budou dostávat měsíční rentu 920 eur (v přepočtu zhruba 23 000 korun) a zlatí 1 200 eur (zhruba 30 000 korun),“ tvrdí. „U nás mají k důchodům dvakrát ročně rentu, první je 25 000 korun, druhá asi 27 000 korun. Peníze pro ně shání Česká nadace sportovní reprezentace.“

Za 75 let života Vladimír Haber zjistil, že by si člověk měl klást dosažitelné cíle. „Nemůžete si v osmnácti říct, že budete mistr světa. Díky genům jsem od mládí vynikal v mnoha sportech, ale kdybych víc trénoval, mohl jsem dosáhnout ještě víc. Když to přeženu, tak jako trenér jsem se snažil odbourat ze svých svěřenců, aby nebyli tak líní jako já.“