Vladimír Haber

„Bylo to takové zvláštní. Najednou jeden šachista, který měl někam jet, vletěl na pokoj: ‚Kluci, jsou tu Rusáci.‘ ‚Vypadni, ty vole, my chceme spát.‘ Fakt. Viděli jsme přilétávat letadla na Ruzyň, bylo to krásně vidět. Nevěděli jsme, co se děje, trvalo to asi půl dne. Najednou k nám přijeli do ulice k Julisce na autech, které zabavili zřejmě tady. Jedno bylo Ovoce Zelenina, seděli tam vojáci, a ne naši. To jsme poznali hned, že jsou z východních zemí, trochu šikmoocí. Pak přijely i tanky, zůstali tam možná čtrnáct dní. Bavili jsme se s nimi, nevěděli vůbec, kde jsou, že jsou v Praze. Nebylo to příjemné, když vám tam stojí tanky pod okny. Báli jsme se vyjít ven, ani se nikam nesmělo. Byl to zvláštní pocit. Byli odvážlivci, přiznám se, že jsem mezi ně nepatřil, kteří běhali po Praze a sundávali cedule, aby okupanti nenašli, jak se jaká ulice jmenuje, aby zmátli okupanty. Hlavně atleti, uměli rychle běhat. Ti to zvládali.“

„Nastoupil šel jsem na dvanáctiletku v Plasích, po roce jsem ale skončil, protože jsme měl problémy. Hrál jsem v Plzni hokej, bylo špatné spojení Plzeň–Plasy a nemohl jsem se dostávat včas na tréninky, nebylo to optimální a odcházel jsem občas z nějakých předmětů. Sice mě bavily, ale neměl jsem účast, hlavně na tělocviku, který byl na konci vyučování, jsem letěl na autobus, abych jel do Plzně na trénink. Dostal jsem trojku z chování za neomluvené hodiny, to byl velký malér, dohodli jsme se, že půjdu do Plzně na učiliště. Vyučil jsem se jako otec strojním zámečníkem, dostal jsem se tam, kde se montovaly velké obráběcí stroje, soustruhy a frézky. Vyvážely se do Japonska a celého světa. Tím, že z domova jsem byl naučený a byl jsem trochu zručný, tak před vojnou jsem dostal nabídku, že až se vrátím z vojny, dostanu se na práce v zahraničí. Asi by mě to bavilo, že bych poznal něco ve světě. Jenže jsem se dostal do Dukla Prahy, vylepšil jsem si s házenkářské dovednosti a zjistil jsem, že s házenou se taky dostanu mimo republiku a že z toho mohou být nějaké peníze. Rozhodl jsem se pro házenou, vrátil jsem se do Plzně, i když jsem měl nabídku z Dukly. Dostal jsem se do reprezentace, skutečně viděl jsem hodně světa, hodně jsem toho projezdil. Myslím, že moje rozhodnutí bylo dobré, to, co jsem dělal a dělám do dneška, mě bavilo víc než zámečničina. Taky jsem ji uměl, ale asi bych v ní nedokázal to, co ve sportu.“