Manfred Hacker

* 1938

  • „V tom srpnu už jsme ráno doma seděli a ona byla nemocná, manželka, a říká: ‚Běž s dětmi do školky, poněvadž já jsem nemocná.‘ Tak jsem je tam balil, že už s nimi půjdu do školky. To jim bylo třeba dva tři roky. A najednou manželka říká: ‚Člověče, co to rachotí? Tady jezdí nějaké tanky.‘ Viděla z okna, že jo. Já říkám: ‚Ale to jsou asi nějaké cvičení tamhle z Jaroměře nebo odkud.‘ Pak jsem si řekl, že v životě v Jaroměři tankisté nebyli, vůbec mě nic nenapadlo. Myslel jsem, že asi vojáci mají nějaké cvičení. Tak jsem řekl: ‚Opravdu jo.‘ Šel jsem s dětmi do školky. Vedle mě byla paní, už si nevzpomenu, jak se jmenovala, a ještě s jednou se tam bavily a brečela. Já říkám: ‚Něco se Vám stalo?‘ A ona říká: ‚Copak vy o tom nevíte? Poláci a Rusáci nás napadli.‘ Vůbec jsem o tom nevěděl. Až pak, když jsem přijel domů, tak už v rádiu mluvila ta Moučková, myslím, nebo v televizi. Takže jsme se o tom něco dozvěděli. No ale kluci… Tak jsem šel k městu, nechal jsem tam děti, šel jsem k městu a tam už jsem viděl v novém městě tanky. Stály takhle před tím, prostě v tom vstupu do města. A teď jeden pán na mě zavolal: ‚Frédo, pojď, ty umíš polsky, zeptej se proč přijeli.‘ Tak já jsem k jednomu tomu tanku šel a říkám mu: ‚Dla czego przyszedleś?‘ A nikdo nechtěl odpovědět. Sedělo jich tam asi pět nebo šest, těch vojáků na tanku. Pak jeden řekl: ‚My jsme ani nevěděli, kam jedem.‘"

  • „Sousedi byli výborní, ale u nás na vsi byli asi čtyři mladí kluci, asi jako my staří, to nám bylo v tom roce čtyřicet pět – no kolik nám bylo, třeba sedm až dvanáct let. Tak ti byli prostě protivní, říkali nám švábi, a kdyby mohli, tak by nás prostě ztřískali. Takže se to někdy i stalo. Ale pak jsem přišel do té polské školy, tak tam byli tak fajnoví lidi, tak šlechetní lidi, že to není tak úplně normální. Protože tam se podávají ruce, když jsme šli do školy, říkali si: 'Čest, čest,' musí se pozdravit. Pak jsem si spočítal, že nám to kazili vlastně jen ti čtyři kluci, kteří by se pořád prali, a vždycky v tom byl alkohol.“

  • „V tu dobu, když přijeli Poláci, to bylo už v roce čtyřicet pět, v půlce roku tam byli Rusové, ale potom tam byli Poláci. A lidi teď nevěděli, jestli mají utéct do Čech, nebo se nechat transportem vyvézt někam stovky kilometrů a nevědí kam, kam vůbec pojedou. Tak v tu dobu uteklo aspoň – já nevím, prostě tisíce lidí do Čech, i když někteří neuměli česky, ale věděli, protože, každý si říkal: 'Když uteču do Čech, za půl roku to tady skončí. To se musí vrátit, takhle to nemůže být. A pak z Německa někde tisíc kilometrů se vracet by bylo horší, takže půjdeme do Čech.' Utekli do Čermné, do Kostelce, do Náchodu. 'A pak jsme za den zase doma, a tam bychom byli kdovíjak.' Tak proto uteklo tolik lidí do Čech, i když byli Češi nebo i Němci.“

  • „My jsme v tom roce čtyřicet šest nebo čtyřicet pět na konci přišli najednou domů, a že do půl hodiny musíme být na nádraží, že jedeme pryč. Tak jsme všechno sbalili, maminka tam měla hrnec marmelády, co měla z borůvek, který jsme tam museli nechat, i když jsme věděli, že nebude co jíst. Jeli jsme na nádraží, tam už bylo plno lidí, jeden vlak prý už odjel. A pak nám řekli, že se můžeme vrátit, že už nic jiného nejede. Já si všiml, že dvakrát kolem nás projela motorka s ruským vojákem a s paní Neumannovou, Tony Neumannovou. A jel tam a zpátky a nevěděl jsem proč, a nějaká paní tam říkala, že Rusové ještě chtějí, abychom ještě neodjeli, protože to bylo ještě pod ruským velením v tu dobu v roce čtyřicet pět a Poláci si to vzali na sebe, do své ruky.“

  • Full recordings
  • 1

    Velké Poříčí, 23.06.2022

    (audio)
    duration: 02:50:26
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 2

    Velké Poříčí, 17.04.2023

    (audio)
    duration: 01:39:54
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Agresivní polský mladík šel s kladivem na české muzikanty

Manfred Hacker, 1955
Manfred Hacker, 1955
photo: Archiv pamětníka

Manfred Hacker se narodil 11. září 1938 ve Slaném v Kladsku, jež leželo v té době na území Německa. Jeho prarodiče sem přišli na počátku 20. století z Čech, rodině zůstalo české občanství. Maminčini příbuzní museli narukovat do wehrmachtu. V roce 1945 Kladsko připadlo Polsku a Hackerovi se jen se štěstím dostali z divokého odsunu, který organizovala polská strana. Mnoho let musel pamětník snášet agresivní chování polských mladíků, pro něž zůstal Němcem. V roce 1947 vznikla v Lázních Chudoba česká škola, kam chodil i Manfred Hacker, a český spolek, jehož předsedou se stal jeho otec. Když pamětník studoval na náchodském gymnáziu, musel se každý den hlásit na polské celnici, což mu znemožňovalo žít běžným životem. Později se chtěl přestěhovat do Československa a začít studovat vojenskou školu v Žilině. Povolení k vystěhování se táhlo příliš dlouho a škola ho vyškrtla ze seznamu studentů. Kvůli liknavosti polských úřadů tak musel na studium rezignovat. Pracoval pak jako dělník a zámečník v podniku Stavostroj. Postupně si doplnil vzdělání a působil v odbytovém oddělení. Se svojí ženou Hanou Hacker, rozenou Machovou, vychoval dva syny. Přes vytrvalý nátlak odmítl vstoupit do komunistické strany. Po roce 1989 se spolupodílel na nápravě česko-polsko-německých vztahů v oblasti Kladska. Pomáhal organizovat setkávání rodáků z Českého koutku a v roce 2022 připravoval k vydání knihu o Slaném v Kladsku. V roce 2022 žil v Novém Městě nad Metují.