Vladimír Hahn

„Otec říkal, že na plzeňském krajském soudu byl i spis Milady Horákové. Otec byl jeho předsedou. V 50. letech přišly soudu spisy od policie a bylo tam zároveň rozhodnutí soudu o popravě nebo zavření na deset patnáct let. Byl tam zpracovaný rozsudek. Otec, když mu to přinesli na stůl, si to prohlédl a říkal: ‚To přece není možné, my máme dostat vyšetřování policie a tady je už napsaný rozsudek i s výší trestu. To nemohu podepsat.‘“

„Většinou byly problémy s majetkem. Můj strýc Josef měl v Přemyslově ulici koloniál a pražírnu kávy, jednu z prvních v Plzni. V roce 1918 dostal papír, že je navždy zproštěn vojenské služby. Po roce 1948 mu komunisti chtěli všechno zabavit, dům, obchod. Skončilo to tak, že mu sebrali ten papír, že je zproštěn vojenské služby. Otec začal dělat opatření, ale pro strýce přišli v noci, ve čtyři ráno. Vzali ho k pétépákům, ve dvaapadesáti letech na vojnu do uranových dolů.“

„Pamatuji si hrozně věcí ze Žlutic, i když jsme o statek přišli, když mi bylo teprve dva a půl roku. Když přišli komunisti s přípisem, že zabavují majetek, dědeček dostal infarkt a zemřel. Bylo mu přes šedesát, dělal tam celý život. Jeho nejstarší syn, zemědělský inženýr, tam měl pokračovat. Po roce 1948 utekl do Ameriky.“

„Otec na to byl šikovný. Když za ním někdy v roce 1949 nebo 1950 přišel soudruh a nesl papír, že chtějí činžák, otec si to prohlédl a říkal: ‚No dobře, vy tady píšete podle vyhlášky. Ale podle jakého zákona?‘ Otec řekl, ať mu přinesou, podle jakého zákona. Žádnou oporu v zákoně neměli, neměli je ještě udělané. Nakonec jsme ten dům udrželi, nikdo už nepřišel, nikdo nám ho už pak nebral.“