Bedřich Hájek

„Třeba partyzáni potřebovali nějaký výbušniny a jeden z nás měl příbuznýho, který měl železářský obchod. A ten měl sklad takových výbušnin. Dynamon se to jmenovalo. My jsme si řekli: ,To by bylo dobrý, kdyby to měli partyzáni.‘ A on ale říkal: ,Já s tím nechci mít nic společnýho. Udělejte to, jako že ten sklad přepadnete.‘ Tak jsme to takhle udělali. Vozík, jeli jsme tam,vybrali jsme to, naložili. Přes náměstí plný lidí, Němců, vojáků jsme vezli ten dynamon vzadu a složili jsme to tam do té vinárny, kde to bylo den nebo dva, a pak se to předalo těm partyzánům.“

„Si vzpomínám přesně místo, kde jsem v Prostějově šel 15. března 1939, kdy Němci vpadli k nám a udělali protektorát. Vidím ty Němce ještě na těch motorkách. Padal sníh a déšť. Bylo strašný počasí a oni projížděli tím městem. Vzpomínám si, že jsem vyšel před dům a nad městem kroužily německý letadla. Protože v Prostějově bylo velký vojenský letiště a oni ho chtěli včas obsadit.“

„To se připravovalo možná měsíc dopředu, že by stálo za to ty zbraně získat, a proto jsme měli – jmenoval se Marschner ten Němec, který měl tu Židovku. Ale ta byla už zavřená. Takže sice byl při Němcích, byl v nějaké kanceláři, německý úředník. Měl přístup do toho německýho domu, kde ty zbraně byly. Kdyby jeho nebylo, tak by se to těžko podařilo. Ten nám obstaral klíče a řekl nám: Tam oni chodí v tu a tu dobu a jdou si lehnout. Čili je hodina nebo dvě volná, a když budete šikovní, tak se vám to podaří vybrat. Tak se sehnalo nákladní auto a v noci se přijelo k tomu německýmu domu. Kolik nás tam bylo? Asi deset. Rozdělili jsme se, ty, ty budeš to, a odemklo se, vlezlo se tam a začalo se přenášet do toho nákladního auta a odjelo se a Němci to nevěděli furt. Až ráno se zjistilo, že tam nemaj zbraně. To bylo pozdvižení u nich. A ten Němec, za to ho zastřelili. Byl to velitel Volkssturmu. Že špatně prováděl tu hlídku a hlídání. To byla ohromná ostuda Němců. Ty byli z toho úplně vyvalení a věděli, že tím končej. Oni měli za úkol pomáhat potom armádě při tom ústupu, třeba zdržovat, a to už neměli možnost.“

„Když byla heydrichiáda, kdy Němci chodili byt od bytu prohlížet, jestli nenajdou někde zbraně, pamatuju si, jak stál ten Němec a chytal do prádelníku rukama, jestli tam náhodou něco není. A tatínek měl browning. Měl na něj zbrojní pas, a když začala ta heydrichiáda a věděli jsme, že budou chodit, tak já jsem tu pistoli vzal, tatínek už byl mrtvej, a zahrabal jsem ji ve sklepě do uhlí. Tam byla pořád a o té pistoli věděl kamarád tatínka. On byl členem té odbojové skupiny. Jednou poslal ke mně svoji dceru, která říkala: ‚Tatínek ví, že jste měl doma pistoli. Partyzáni by ji chtěli.‘ Tak skutečně jsem ji vyhrabal. A řekl jsem: ‚Já jim ji tam zanesu.‘ Donesl jsem ji tam a od té doby jsem se stal členem té partyzánské skupiny.“

„Jenomže když jsme přijeli na nádraží, tak nám tam škrtli tu Vídeň a napsali nám tam ten Wuppertal. Tak to jsem říkal: ‚To já nepojedu, tam se bombarduje.‘ Nechal jsem ten transport odjet a někdo mně doporučil: ‚Vykuř cigaretu namočenou v octě.‘ Já jsem to udělal. Já jsem zesinal, strašně jsem byl špatnej. Šel jsem k doktorovi. Ten se zhrozil a říkal: ‚Co jste dělal? Vy jste se tak loučil?‘ Takže jsem byl uznanej jako neschopnej cestování. Takže jsem přes Vánoce zůstal doma a pak devátýho ledna jsem dostal znovu obálku, kde bylo napsaný: ‚Nedostavíte-li se, budete předveden.‘ Tak to už jsem si netroufal. Tak to už jsem teda šel. Naložili nás do osobního vlaku a jeli jsme do těch Drážďan.“