The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Hájek (* 1920  †︎ 2014)

• narozen 2. srpna 1920 v Prostějově

• byl nuceně nasazen v Drážďanech

• pracoval tam na soustruhu, jako tlumočník, předák a kancelářská síla

• v lednu 1944 se vrátil do Prostějova

• na jaře 1945 se zapojil do místní partyzánské skupiny Prostějov

• byl při akci, kdy vybrali zbraně německému Volkssturmu

• po válce byl členem národního výboru jako pracovník kulturní komise

• vystudoval Vysokou školu obchodní v Praze

• pracoval v uničovských strojírnách jako vedoucí ekonomického plánování

• velmi rád cestoval

• nyní žije v Uničově

Dětství a mládí

Bedřich Hájek se narodil 2. srpna 1920 v Prostějově. Po obecní škole vystudoval Obchodní akademii v Prostějově. Z rodiny vzpomíná hlavně na tatínka Josefa, který byl kovářem a pracoval u prostějovské firmy Wichterle & Kovařík. „Byl hrozně fajn. Vozil mě na kole na Macochu, na Plumlov, na Drahanskou vysočinu.“

Vstup německého vojska do Prostějova

Na příchod německých vojáků do Prostějova si Bedřich Hájek ještě živě vzpomíná. „Si vzpomínám přesně místo, kde jsem v Prostějově šel 15. března 1939, kdy k nám Němci vpadli a udělali protektorát. Vidím ty Němce ještě na těch motorkách. Padal sníh a déšť. Bylo strašný počasí a oni projížděli tím městem. Vzpomínám si, že jsem vyšel před dům a nad městem kroužily německý letadla. Protože v Prostějově bylo velký vojenský letiště a oni ho chtěli včas obsadit… Brali jsme to jako strašnou věc, ale že nemůžeme nic dělat.“

Prostějov za války

V listopadu 1939 nastoupil do stavební firmy jako účetní.

V květnu 1942 probíhala po celém protektorátu po atentátu na Reinharda Heydricha tzv. heydrichiáda. Byl vyhlášen civilní výjimečný stav. Němci prováděli razie v českých domácnostech. Toto se nevyhnulo ani domu rodiny Hájků. „Když byla heydrichiáda, kdy Němci chodili byt od bytu prohlížet, jestli nenajdou někde zbraně, pamatuju si, jak stál ten Němec a chytal do prádelníku rukama, jestli tam náhodou něco není. A tatínek měl browning. Měl na něj zbrojní pas, a když začala ta heydrichiáda a věděli jsme, že budou chodit, tak já jsem tu pistoli vzal, tatínek už byl mrtvej, a zahrabal jsem ji ve sklepě do uhlí. Tam byla pořád.“ Později tuto zbraň odnesl partyzánům a stal se tak členem jejich skupiny.

V nuceném nasazení

Dne 4. prosince 1942 měl Bedřich Hájek odjet na nucené práce do třetí říše. Rodina měla příbuzné v Rakousku v Neunkirchenu, a tak se všemožně snažil, aby si nucené nasazení mohl odbýt v místní strojírenské firmě a mohl bydlet u příbuzných. Nakonec se mu jeho záměr nepodařil a v pracovní knížce měl napsánu cílovou stanici Wuppertal. „Jenomže když jsme přijeli na nádraží, tak nám tam škrtli tu Vídeň a napsali nám tam ten Wuppertal. Tak to jsem říkal: ‚To já nepojedu, tam se bombarduje.‘ Nechal jsem ten transport odjet a někdo mně doporučil: ‚Vykuř cigaretu namočenou v octě.‘ Já jsem to udělal. Já jsem zesinal, strašně jsem byl špatnej. Šel jsem k doktorovi. Ten se zhrozil a říkal: ‚Co jste dělal? Vy jste se tak loučil?‘ Takže jsem byl uznanej jako neschopnej cestování. Takže jsem přes Vánoce zůstal doma a pak devátýho ledna jsem dostal znovu obálku, kde bylo napsaný: ‚Nedostavíte-li se, budete předveden.‘ Tak to už jsem si netroufal. Tak to už jsem teda šel. Naložili nás do osobního vlaku a jeli jsme do těch Drážďan.“

Byl ubytován v lágru na předměstí Drážďan. Pracoval v továrně Freitaler Stahl-Industrie. Zde byl zařazen k soustruhu a dělal hlavice protitankových granátů. Pracoval v dvanáctihodinových denních a nočních směnách. „Já, ouřada, jsem najednou měl dělat na soustruhu.“ Protože uměl německy a rusky, dělal ostatním tlumočníka. Zanedlouho se stal předákem a měl za úkol kontrolovat výrobky. Za další čas už pracoval jako kancelářská síla v Gittersee, kde měl lepší podmínky než ostatní nuceně nasazení.

V Gittersee panoval čilý společenský život. Češi tam měli vlastní fotbalové družstvo a pořádali utkání s jinými českými a francouzskými mužstvy. Chodili se na ně dívat Němci z širokého okolí. Pan Hájek také často navštěvoval operu v Drážďanech.

V polovině října 1944 se stěhoval z Gittersee do Tharandtu. V listopadu 1943 dostal telegram, v němž mu bylo oznámeno úmrtí maminky, kterou velmi miloval. V lednu 1944 mu bylo po dlouhých potížích vyřízeno propuštění z tábora, a mohl tak odjet domů do Prostějova.

Odbojová činnost u skupiny partyzánů Prostějov

Na jaře 1945 se zapojil do místní odbojové skupiny, když partyzánům osobně donesl doma schovanou zbraň. Od této chvíle s nimi neustále spolupracoval. „Třeba partyzáni potřebovali nějaký výbušniny a jeden z nás měl příbuznýho, který měl železářský obchod. A ten měl sklad takových výbušnin. Dynamon se to jmenovalo. My jsme si řekli: ‚To by bylo dobrý, kdyby to měli partyzáni.‘ A on ale říkal: ‚Já s tím nechci mít nic společnýho. Udělejte to, jako že ten sklad přepadnete.‘ Tak jsme to takhle udělali. Vozík, jeli jsme tam, vybrali jsme to, naložili. Přes náměstí plný lidí, Němců, vojáků jsme vezli ten dynamon vzadu a složili jsme to tam do té vinárny, kde to bylo den nebo dva, a pak se to předalo těm partyzánům.“

Scházeli se v místní vinárně U Kaštilů, kde vymýšleli budoucí protinacistické akce. Jednalo se o partyzánskou skupinu Prostějov. „My jsme všichni bydleli doma. Scházeli jsme se vždy jen na nějakou akci. Myslím, že jsme ovládali Prostějov. Sice po válce se objevila skupina komunistů. Předtím neslyšel o nich nikdo nic. To bylo odporný… Ta činnost byla taková, že se víceméně připravovalo všechno, aby Prostějov nebyl nějak postiženej při tom přechodu. Takže jsme ovládali město. Měli jsme na radnici i policajta jednoho, který nám všechno řekl, co bylo nutný vědět. Jinak jsme tady nebojovali.“

Na radnici získali informace o tom, že jsou v německém domě uloženy zbraně prostějovského Volkssturmu. „To se připravovalo možná měsíc dopředu, že by stálo za to ty zbraně získat, a proto jsme měli – jmenoval se Marschner ten Němec, který měl tu Židovku. Ale ta byla už zavřená. Takže sice byl při Němcích, byl v nějaké kanceláři, německý úředník. Měl přístup do toho německýho domu, kde ty zbraně byly. Kdyby jeho nebylo, tak by se to těžko podařilo. Ten nám obstaral klíče a řekl nám: Tam oni chodí v tu a tu dobu a jdou si lehnout. Čili je hodina nebo dvě volná, a když budete šikovní, tak se vám to podaří vybrat. Tak se sehnalo nákladní auto a v noci se přijelo k tomu německýmu domu. Kolik nás tam bylo? Asi deset. Rozdělili se, ty, ty budeš to, a odemklo se, vlezlo se tam a začalo se přenášet do toho nákladního auta a odjelo se a Němci to pořád nevěděli. Až ráno se zjistilo, že tam nemaj zbraně. To bylo u nich pozdvižení. A ten Němec, toho za to zastřelili. Byl to velitel Volkssturmu. Že špatně prováděl tu hlídku a hlídání. To byla ohromná ostuda Němců. Ty byli z toho úplně vyvalení a věděli, že tím končej. Oni měli za úkol pomáhat potom armádě při tom ústupu, třeba zdržovat, a to už neměli možnost… To bylo největší a ten velitel ruskej říká: ‚To teda vám děkujem. To bylo ohromný. Bez nějakýho výstřelu.‘ Vůbec se nestřílelo.“

Zakrátko partyzáni obsadili i radnici. „Prostě jsme tam šli, a bylo.“ Dosadili bývalého starostu a město bylo osvobozeno dřív, než do něj vstoupili ruští vojáci.

První dny po válce, v národním výboru

Hned první den po válce byl v Prostějově ustanoven národní výbor. Jeho členem se jako pracovník kulturní komise stal i Bedřich Hájek. „No tak ten národní výbor ustavil ten velitel Rusů. Řekl: ‚Připravte si lidi, jednotlivý partaje a partyzáni ať tam mají taky zastoupení.‘ Teď ti se domluvili. Od nás byli čtyři členové, a jakmile se ustavili, tak tím pádem ten ruskej velitel přestal fungovat. Teď se starejte vy.“ Hlavním úkolem národního výboru bylo zajistit přechod města do civilního režimu.

V Uničově

Po válce odešel pan Hájek do Uničova, kde pomáhal rodině Dohnalů v řeznictví. S jejich finanční pomocí začal studovat Vysokou obchodní školu v Praze. Tu kvůli absolvování vojenské školy v Hostinné nad Labem na jeden rok přerušil a následně dokončil. Po ukončení studií nastoupil do uničovských strojíren jako hlavní účetní a později vedoucí ekonomického plánování. Ve strojírnách zůstal až do důchodu.

Bedřich Hájek chtěl vždy cestovat, ale nezůstal jen u plánů a své cesty realizoval. „Bylo to ve mně. Už jako kluk jsem seděl nad mapou Afriky.“ Jezdil i v době hluboké totality. Každý rok posílal žádost na cestu do zahraničí. Někdy mu bylo vyhověno, jindy ne. Procestoval skoro celou Evropu. Byl dvakrát na Kubě, v Tunisku a několikrát v Sovětském svazu. Západ na něj působil velmi dobře a už tenkrát si uvědomoval velký rozdíl mezi západním a východním světem.

Nyní žije v Uničově.