The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Hájek (* 1964  †︎ 2022)

• narodil se 29. května 1964 v Praze

• jeho otec Jiří Hájek byl vysoce postavený komunistický politik

• v době pražského jara byl otec ministrem zahraničí ČSSR

• díky dovolené v Jugoslávii otec v srpnu 1968 unikl internaci v SSSR

• 24. srpna 1968 otec v Radě bezpečnosti OSN protestoval proti okupaci

• po návratu do Československa v roce 1969 byla rodina perzekvována a sledována StB

• v roce 1977 se otec stal signatářem a mluvčím Charty 77

• synu Janovi bylo znemožněno studium na vysoké škole

• v roce 1986 odešel do Norska

• v Norsku vystudoval architekturu

• do Československa se vrátil až po sametové revoluci

• zemřel 27. prosince 2022

Ačkoli Jan Hájek pochází podle vlastních slov z nomenklaturní rodiny, invaze do Československa a následující normalizace jej připravily o možnost studovat, a proto se rozhodl odejít do exilu a do Československa se vrátil až v roce 1992.

Život v otcově stínu

Jan Hájek se narodil 29. května 1964 v Praze jako jediný syn vysoce postaveného komunistického funkcionáře Jiřího Hájka a Marie Valachové. V srpnu 1968, kdy byly Janovi pouhé čtyři roky, trávila rodina dovolenou v Jugoslávii. Otec Jana Hájka tehdy zastával post ministra zahraničí. Po 21. srpnu se jugoslávské úřady začaly obávat o bezpečnost rodiny a Jiřímu Hájkovi daly k dispozici armádní letadlo. To jej dopravilo do Vídně a zde se Jiřek Hájek pokoušel navázat kontakt s československou ambasádou. Když jeho úsilí selhalo, rozhodl se pokračovat do New Yorku a tam veřejně vystoupit proti okupaci. Pamětníkův otec následně přednášel ve Švýcarsku a do Čech se rodina vrátila v roce 1969. V době nastupující normalizace byl Jiří Hájek zbaven veřejných funkcí a dostal místo na Ústavu státu a práva Československé akademie věd; v rámci čistek byl z této instituce přibližně po dvou letech vyhozen a zamířil do předčasného důchodu.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let rodinu začala sledovat Státní bezpečnost. Policejní dohled se ještě zostřil v době, kdy se bývalý ministr stal jedním z prvních mluvčích Charty 77. Tehdy si i malý Jan, který o politiku nejevil nejmenší zájem, začal uvědomovat houstnoucí společenskou atmosféru, kvůli otcovu angažmá se totiž nemohl dostat na gymnázium. Na střední školu jej nakonec přijali díky intervenci významných zahraničních osobností. Ještě větší problémy však Jana Hájka čekaly po složení maturity – podle různých svědectví si údajně samotný Gustáv Husák přál, aby syna jeho politického odpůrce nepřijali na žádnou vysokou školu. Přestože u přijímacích zkoušek pamětník obstál, po dvou týdnech studia rektor jeho přijetí zrušil a mladý student si musel hledat práci; vzhledem k zájmu o stavebnictví se rozhodl pro místo dělníka v Metrostavu.

Jestliže od konce základní školy Jan Hájek uvažoval o emigraci, po vyloučení ze studia získaly jeho úvahy zcela konkrétní obrysy. „Velké dějiny mě vůbec nezajímaly a štvalo mě, že jsem nežil svým životem,“ říká dnes a dodává: „Pořád jsem toužil žít obyčejný, anonymní život.“ Na rozdíl od mnoha jiných emigrantů mohl Jan Hájek využít otcova zvláštního postavení a do zahraničí se vystěhovat legálně. I tak se mu komunistická moc snažila odchod znepříjemnit, jak jen to bylo možné: místní buňka Svazu socialistické mládeže mu nechtěla vydat potřebné povolení a v knihovně musel opakovaně vyřizovat potvrzení, že vrátil veškeré půjčené knihy. Tyto kafkovské poměry brali Hájkovi s jistým nadhledem, například jednomu otcovu známému přezdívali Barnabáš podle postavy z románu Zámek.

V létě 1986 se podařilo vyřídit veškeré formality, Jan Hájek se vzdal československého občanství a odletěl do Norska, které se mělo stát jeho druhým domovem.

Norský exil

Za svou novou vlast si Jan Hájek zvolil Norsko kvůli vazbě, již na tuto zemi měl jeho otec. Kvůli zapojení do odbojové činnosti totiž Jiří Hájek strávil celou druhou světovou válku v německých věznicích a shodou okolností se ocitl jako jediný Čech mezi norskými spoluvězni. Díky otcově jazykové vybavenosti se pamětník vydával do zahraničí s dobrou znalostí norštiny a angličtiny, takže se již od podzimu 1986 mohl věnovat studiu architektury.

Kromě arogantního jednání policie čekaly v Norsku Jana Hájka samé příjemné dojmy, norská společnost na něj působila nesmírně pozitivně. Ve srovnání s náladou v tehdejším Československu jej, jak sám přiznává, vyloženě šokovalo, jak slušně a vstřícně se k sobě místní lidé chovají.

Nicméně i v Norsku pamětníka pronásledoval otcův stín – od syna bývalého ministra a známého disidenta jako by se očekávalo, že bude zastávat a tlumočit otcovy názory. „Když jsem se dostal do Norska, všichni si mysleli, že jsem strašně levicově smýšlející, protože otec byl levicově smýšlející, a zvali mě na úplně obskurní záležitosti. Asi půl roku po příjezdu jsem se ocitl na sezení sociálně demokratické buňky v té nejluxusnější části Osla. Měli tam tahací harmoniku, hráli tam dělnické písně a protestovali proti ničení zdravotního systému,“ líčí Jan Hájek s úsměvem. Podobný příběh se opakoval i po sametové revoluci: „Tehdy mě jako znalce místních poměrů pozvali do televize a ptali se mě na Dubčeka. Shodou okolností měl tou dobou otřesné interview pro nějaké italské noviny. A já jsem řekl něco v tom smyslu, že doufám, že Dubček nebude hrát v polistopadovém vývoji výraznou roli. Spousta lidí se mnou pak přestala mluvit.“

V Norsku se Jan Hájek oženil a žil zde do roku 1992. Na začátku devadesátých let se se ženou přestěhovali do Čech.

Pamětníkovu otci Jiřímu Hájkovi mělo být posmrtně uděleno státní vyznamenání, syn však od prezidenta Zemana odmítl vyznamenání přijmout.