The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavla Hájková (* 1938)

• narozena 30. března 1938 v Praze

• po atentátu na Reinharda Heydricha zažila domovní prohlídku

• po opakovaných náletech se v roce 1944 odstěhovala s rodiči na chalupu do Štěchovic

• její matka spolu s dalšími vařila jídlo pro válečné zajatce

• do Prahy se vrátila v srpnu 1945

Němci dělali šťáry po bytech a byli i u nás

Pavla Hájková, rozená Kochmanová, se narodila 30. března 1938 v Praze. První vzpomínky z dětství má spojené s válkou. „Bydleli jsme v Libni. Když byly nálety, tak to vždycky zahoukalo, maminka měla připravenou taštičku. Vím, že v ní měla baterku a běhali jsme do sklepa. […] Tam jsme seděli a já si pamatuju, že se mi tam moc líbilo. Byli tam všichni sousedi, povídali si a vůbec jsem necítila, že bych měla z něčeho strach.“ Vybavuje si také období atentátu na Heydricha. „Bydleli jsme v ulici a ob ulici nad námi je ulice Novákových, kde bydlela ta Jindřiška Nováková. […] A já se pamatuju, že v tomhle období, kdy Němci dělali šťáry po bytech, tak byli i u nás v bytě.“ Nejdříve prohledali celý byt, kde tatínek ještě stihl šikovně schovat pytel s moukou. „V ložnici byly takové mohutné skříně, a když Němci hledali, tak táta otevřel dveře skříně […] a ten pytel zakryl.“ Pavlin tatínek pracoval jako parketář, takže po bytě přišel na řadu ještě jeho sklad na dvoře, ve kterém ale také nic nenašli. „A to mám doteď v uších, […] měl pantofle na nohou a jak běžel, tak mu ty pantofle klapaly do těch schodů.“

1. září 1944 začala Pavla Hájková chodit do školy, ale po náletu v únoru 1945, který zničil i Emauzský klášter, se rodiče rozhodli, že se společně s Pavlou a jejím mladším bratrem odstěhují na chalupu do Štěchovic. „Byl tam suchý záchod, nebyla tam voda, jenom studna, a v podstatě jedna místnost dole, druhá místnost nahoře. Tenkrát to nikomu nevadilo, byl to takový pocit útočiště, bezpečí. Neměla jsem strach, protože jsem byla krytá rodiči.“

Matky na chvilku otevřely a daly vězňům najíst

V nedalekém Hradištku byl tábor pro válečné zajatce, kteří chodili pracovat do údolí řeky Kocáby. „Jak říkali rodiče, tak Němci si připravovali ústupovou cestu směrem na Slapy.“ Pavla vzpomíná, jak v poledne mívali vězni volno a stávali u plotu. „Matky přišly na to, že mají asi hlad. Mezi sebou se domluvily, něco navařily. Na tu chvilku to otevřely a daly jim [vězňům] najíst.“ Podle rodičů byli vězni Holanďani a Belgičani. A jednou k nim jeden z nich přiběhl a dal tatínkovi dřevo. Za chvíli se s ním Němci vrátili. „Obdivuju toho tátu, který byl hrozně statečný. Tvrdil, že se nic takového nestalo, obíhali to, hledali. […] Toho nebožáka odvedli a doufáme, že se mu nic nestalo. Ale ten pocit – vždyť mně bylo šest let, sedm – to zůstává, holínky, čepice, nebylo to hezké.“ Pavla si také vybavuje, jak museli mít v noci zatemněno a maminka musela lézt po verandě po čtyřech, aby vzala ze skříně, co potřebovala a nikdo ji u toho neviděl. „Mrzí mě, že jsem rodičům neřekla, že to byli nesmírně stateční lidi.“ Jako většina lidí i jejich rodina se musela vypořádat s nedostatkem potravin. Do blízkého statku chodili pro mléko a vajíčka. Často jedli bramborová jídla a každý večer mívali k večeři chleba se sádlem a vypěstovanými rajčátky.

Rodiče si přendávali sluchátko a slyšeli, že volá rozhlas o pomoc

Z konce války si tehdy sedmiletá Pavla vybavuje, jak dcera sousedů jela do Prahy parníkem. „Přijela zase zpátky a říkala: ‚Nemám hodinky a nemá je nikdo.‘“ Na konci války, 5. května, rodiče poslouchali zprávy z jednoduchého rádia zvaného krystalka. „Běhali nahoru, přendávali si sluchátko a že volá rozhlas o pomoc. Z okolních chat se sebrali mužští, že jdou na pomoc. Doprava nefungovala, tak šli údajně pěšky. […] Pro ty manželky to musela být hrozná úzkost. Přežili to, došli a zpátky se dostali parníkem.“ Osvobození pak čekali od Američanů. „Pamatuju, jak jsme pekli, vařili. A ono to bylo jinak, šli Rusové, ale stejně jsme byli rádi.“

Na konci srpna se Pavla s rodinou vrátila zpátky do libeňského bytu a v září nastoupila do druhé třídy. Zpětně na válku nevzpomíná nijak traumaticky. „Vlivem svých rodičů jsem byla v bezpečí.“