Pavla Hájková

"A tak rodiče měli krystalku, právě mě mrzí, že ta krystalka se někde nezachovala. A k tomu měli sluchátko a toho 5. května – to jsem pak až, když maminka říkala, že 5. května začala revoluce, tak běhali nahoru a teď si přestrkávali to sluchátko a poslouchali, že volá rozhlas o pomoc. Takže z těch sousedních ještě dvou tří chat se sebrali ti mužští a že jdou na pomoc. A nebylo... doprava nebyla, to nešlo. Oni taky nemohli jezdit, i kdyby měli soukromá auta, tak nemohli, protože nesměli, nedostávali za Němců benzín, nemohli. Tak oni údajně šli pěšky, přes lesy. Dobrali se tam, trvalo to několik dní. Musela to být pro ty mámy, manželky teda strašná úzkost taky. Tak my jsme to tak jako děti nebrali. Přežili to, došli teda. A pak se dostali zpátky – už nevím, jestli tím parníkem nebo jak, dopadlo to dobře. Ale hlavně ta krystalka dala impuls, že už se to děje. Protože jinak by tam nic bývali nevěděli."

"Že tam byl na Hradištku ten koncentrační tábor nebo ubytovací tábor, kde byli vězni. No a ti teda chodili do toho údolí Kocáby pracovat, oni je tam vozili. A jak říkali rodiče, tak vlastně Němci si připravovali ústupovou cestu směrem na Slapy. Takže ta Kocába nebyla tenkrát regulovaná, tak nějak aby byly zpevněné ty břehy, takže oni ti vězni, chudáci, museli kácet stromy v lese a těmi kůly vlastně zpevňovat kraje toho potoka, aby oni měli pevnější cestu a pocit, že budou moct dobře projet na ty Slapy. No a oni je teda přivezli vždycky a v poledne z nějakého důvodu – nevím proč, ale z nějakého důvodu je v poledne vypustili, ty vězně. A nebyla tam jenom moje maminka s námi, ale byla vedle sousedka a zase sousedka. A ti vězni, protože byla dole ta vrata, to všechno bylo zavřené, zadrátované, tak než oni na to ti rodiče přišli, nebo ty matky, že vlastně oni se drží dole za ten plot a že mají asi hlad, to trvalo nějaký den, než na to přišli. Tak potom dělaly to, že se mezi sebou domluvily a jedna třeba navařila polívku, druhá navařila něco dalšího, buchty, a otevřely to na tu chvilku, kdy ti vězni tam – to je taková úzká cesta okolo – kdy běželi, tak to otevřely, oni tam vběhli a ony jim daly najíst. Asi jim daly i s sebou, to nevím. A oni zase odešli a takhle se to opakovalo téměř denně."