Bohumil Hajný

"Všichni tu byli ti Němci, jsme s nima bydleli. Tady byla kuchyň, tady byla ložnice a na půdě byla jedna menší cimra, tam jsme bydleli s družkou a naši tady, Němci v předsíni. Tady byla paní hospodyně, on byl zajatý v Rusku. Měli tři děti. Té nejstarší bylo dvanáct, klukovi bylo deset a už jsem zapomněl, jak se ta malá jemnovala, té bylo sedm roků. V červenci jsme sem přišli a nějak koncem srpna přišli esenbáci, nejdřív přišel nový předseda Národního výboru s jednou tlumočnicí a řekl jim, že mají zabavený majetek. Tady jim to přečetl v kuchyni. Oni se samo sebou rozbrečeli, že nic neudělali. Bylo to dojemné. Když měl být odsun, tak v předvečer přišli esenbáci, resp. četníci a řekli, aby si to připravili, že ráno přijedou povozy, místní co měli koně a že je odvezou do Lovosic na odsun. Tady bylo plno Němců, tak zvaných národních hostí. Utíkali z pohraničí Polska, přijížděli na vozech. Ty vyhnali hned, pamatuji, že šli průvodem pěšky. Tady to ale bylo taky tak, že tady mnozí zůstali a museli tady být s nimi až do druhého odsunu. To, co mohli něco dělat a byli dělníci a v tom statku dělali, ti tu byli až do jara příštího roku. Zůstalo tu asi patnáct rodin. Moje maminka byla narozená v Teplicích, v Sudetech, takže uměla německy perfektně, tak to bylo výhodou. Tak s nimi mluvila. Já se o tom nerad bavím, protože nějak se mě to ani moc nelíbilo. Oni rovnou říkali, že za nic nemůžou, ale já nevím, jak se tady chovali. Tak jsme se nimi nebavil, byl jsem zamlklý. Zapřáhl jsem ráno voly a šel jsem třeba vláčet."

"Začali houkat najednou nálet, vždycky se houkala příprava, že jsou nad německým územím, takzvaný předpoplach. Teď začali houkat rovnou poplach a taky už jsme slyšeli, jak letí, jak to hučí. Tak vypnuli světla tentokrát, vypla se elektrika, byla tma. Letadla začala létat a shazovala padáčky se světlem. Začal nálet, rozsvítili to. Už jsme byli asi 50 metrů od jejich ubytovny, tam měli Němci takové betonové bunkry pro obsluhu nádraží, aby se měla kam schovat. Na dva lidi to prý bylo. Betonové vajíčko, tak dva metry výška, metr dvacet v průměru, do poloviny bylo zapuštěné do země. Do toho byla dvířka z betonu tak šedesát na šedesát. Když jsme k tomu docházeli, nikdo tam nebyl, tak říkám, že se tam schováme. Najednou přišli dva Němci a volali, že to je jen pro dva, že nás tam nepustí, byli to dva nádražáci. Já byl mladý, na nic jsem se jich neptal a strčil jsem tam Káťu, po zadku udělal kotrmelec a já jsem tam vlezl taky. Oni tam vlezli taky a nadávali. Vešli jsme se tam čtyři a při druhém náletu se k nám přidala jedna holka a utíkali jsme tam z lágru a vešlo se nás tam pět. Vedle stála výtopna, byla srovnaná se zemí. Stály tam dvě lokomotivy, ty byly poškozené. Bomby padaly kousek od nás, tak deset metrů. Trvalo to tak 20 minut až půl hodiny. Když jsme vylezli, tak všechno hořelo, celé nádraží. Házeli i fosforové bomby, ty hořely samy. Koleje byly zohýbané do výšky, já říkal, že snad hořely i ty koleje. Asi za hodinu houkali znova, Káťa řekla, že půjdeme zas do té buňky. To trvalo taky asi půl hodiny a to brali Hlavní nádraží a kousek Neustadtu, Nového města. To bylo kolem druhé hodiny, zkrátka po půlnoci to bylo."