Oldřich Halad

"Ve Skřečově byla silná polská komunita, která mávala se vším, co se dalo, a dávala písemné výpovědi do čtyřiadvaceti hodin některým československým občanům nebo českým občanům. Kdo se nevystěhoval, byl zavolán na ‚posterunek‘, který tam měla obsazený polská policie, tam musel spustit kalhoty, dostal pětadvacet ran na zadek holí, pak mu přistavili žebřiňák k jeho bydlišti, naložili mu majetek a odvezli ho k hranicím, a tam si už mohl dělat co chtěl – přejít přes hranice do Protektorátu. Takovýmto způsobem odešla z Bohumínska větší polovina občanů, takže prakticky veškerá inteligence – profesoři, doktoři, učitelé, ředitelé, obchodníci, Češi, Sokolové, Orlové – odešla z toho Bohumínska a zůstali většinou dělníci a ti, kteří měli dobré sousedy, kteří se na nich nemstili a drželi nad nimi ochranou ruku."

"Vyvezeni byli starci, děti a ženy a mužů tam bylo strašně málo. Najednou jako kdyby žádní němečtí vojáci nebyli a byli jenom ti staří, ta omladina a staré ženy. Ti byli poschováváni po lesích nebo utíkali do Německa, nechtěli mít s republikou nic společného. Takže jsem nakonec zjistil, že, jak se vykládá, že se to stalo nadivoko… To se mohlo stát na začátku, kdy jednotlivci, kteří neměli vůbec nic společného s osvobozením Československa, se ujali moci v těch zajateckých táborech a dělali si tam, co chtěli. Záleželo na tom, kdo tam byl. Když tam byl dobrý chlap, tak se ti Němci, kteří byli poslaní na odsun, měli jakžtakž, ale když tam byl nějaký vyvrhel lidstva, tak ten podle toho také jednal."

"Došlo k bombardování té nemocnice – tam bylo i nádraží, takže oni bombardovali to nádraží a zároveň i tu nemocnici – a mně se podařilo utéct do leteckého krytu. A pak, když už bylo po bombardování, tak to bylo úplně zlikvidovaný celé to nemocniční oddělení, ty budovy a všecko. Tak ti, co ještě mohli chodit a byli zdravější, tak se dostali na kopec nad tu nemocnici a odtamtud jsme viděli invazi do Salerna – po levé straně Neapol a kouřící Vesuv, po pravé straně moře a plno lodí, stovky lodí, jenom obláčky kouře jsme viděli a už jsme se radovali, že invaze je tady, že budeme moct přeběhnout na druhou stranu."

"Je to skutečně dřina, je to dřina od rána do večera, která je k nezaplacení, a všechna ta válečná vyznamenání jsou v době, kdy to děláte, pro kočku. Neděláte to pro ně, ale pro celou tlupu těch chlapů, kteří tam jsou a kteří bojují proti nepříteli, aby zvítězili nebo aby nebyli poraženi."

"Ty čtyři nebo pět let potom, co přišli nacisté, stačilo k tomu, aby zvrátili myšlení těch žáků, kteří chodili do českých škol, pokud jim o českých dějinách nevyprávěli doma. Museli chodit povinně do Hitlerjugend, museli zpívat písničky, museli zvedat ruce, museli hajlovat. Takovýmto způsobem se poněmčovali čeští mládenci, kteří byli později povoláváni do těch německých armád."

"Ten cit k těm, kteří byli vyvezeni, se prostě ztratil, protože my jsme měli svých starostí dost, o to abychom našli své příbuzné, abychom mohli umístit ty, co přišli a neměli třeba vůbec nic. To byli všechno vojáci, ti Židé, kteří prošli světovou válkou, kteří odešli z republiky, vrátili se a nenašli žádné rodiny a nenašli nic. Tak jaképak slitování s těmi, kteří měli být dáni na odsun. To vůbec nepřipadalo v úvahu. To byla taková obousečná zbraň. Jestliže na to chtěl někdo ukazovat, tak dostal hned odpověď: ‘Co by se stalo s tebou, kdyby zvítězili?’ Takže se ten odsun tak nějak přešel, aniž by se uvažovalo nad tím, že to přinese nějaké příkoří těm druhým."