Oldřich Halad

"Je to skutečně dřina, je to dřina od rána do večera, která je k nezaplacení, a všechna ta válečná vyznamenání jsou v době, kdy to děláte, pro kočku. Neděláte to pro ně, ale pro celou tlupu těch chlapů, kteří tam jsou a kteří bojují proti nepříteli, aby zvítězili nebo aby nebyli poraženi."

"Ty čtyři nebo pět let potom, co přišli nacisté, stačilo k tomu, aby zvrátili myšlení těch žáků, kteří chodili do českých škol, pokud jim o českých dějinách nevyprávěli doma. Museli chodit povinně do Hitlerjugend, museli zpívat písničky, museli zvedat ruce, museli hajlovat. Takovýmto způsobem se poněmčovali čeští mládenci, kteří byli později povoláváni do těch německých armád."

"Ten cit k těm, kteří byli vyvezeni, se prostě ztratil, protože my jsme měli svých starostí dost, o to abychom našli své příbuzné, abychom mohli umístit ty, co přišli a neměli třeba vůbec nic. To byli všechno vojáci, ti Židé, kteří prošli světovou válkou, kteří odešli z republiky, vrátili se a nenašli žádné rodiny a nenašli nic. Tak jaképak slitování s těmi, kteří měli být dáni na odsun. To vůbec nepřipadalo v úvahu. To byla taková obousečná zbraň. Jestliže na to chtěl někdo ukazovat, tak dostal hned odpověď: ‘Co by se stalo s tebou, kdyby zvítězili?’ Takže se ten odsun tak nějak přešel, aniž by se uvažovalo nad tím, že to přinese nějaké příkoří těm druhým."

"Tu noc jsem ještě vydržel nahoře a ráno jsem potom slezl dolů a stojím u nich. Oni tam opravovali tank a opravovali tam můstek, aby se jim ten tank neprolomil, tak to tam něčím zpevňovali. A já tam na toho jednoho Angličana mluvím: ‚Io ceco,‘ a on pořád nic a dal mi cigaretu. Tak jsem si zapálil, i když jsem nekouřil, a zas říkám ‚Io ceco, ceco, cecoslovak…‘ Tak mi dal čokoládu a pořád tam něco dělal. Pak přijel džíp a nějaký jejich vedoucí, tak ti se s nima domlouvali co a jak a já jsem šel k tomu veliteli a říkám: ‚Ich bin Deutsch, deutsch Soldat‘ a ‚Czechoslovakia‘. Zůstal a stát a já mu to ještě jednou zopakoval. Pak hned vytáhnul pistoli, prohledali mě, jestli nemám zbraň, nasednul jsem do toho džípu a vezli mě na spojenecké velitelství."

"Ve Skřečově byla silná polská komunita, která mávala se vším, co se dalo, a dávala písemné výpovědi do čtyřiadvaceti hodin některým československým občanům nebo českým občanům. Kdo se nevystěhoval, byl zavolán na ‚posterunek‘, který tam měla obsazený polská policie, tam musel spustit kalhoty, dostal pětadvacet ran na zadek holí, pak mu přistavili žebřiňák k jeho bydlišti, naložili mu majetek a odvezli ho k hranicím, a tam si už mohl dělat co chtěl – přejít přes hranice do Protektorátu. Takovýmto způsobem odešla z Bohumínska větší polovina občanů, takže prakticky veškerá inteligence – profesoři, doktoři, učitelé, ředitelé, obchodníci, Češi, Sokolové, Orlové – odešla z toho Bohumínska a zůstali většinou dělníci a ti, kteří měli dobré sousedy, kteří se na nich nemstili a drželi nad nimi ochranou ruku."

"Vyvezeni byli starci, děti a ženy a mužů tam bylo strašně málo. Najednou jako kdyby žádní němečtí vojáci nebyli a byli jenom ti staří, ta omladina a staré ženy. Ti byli poschováváni po lesích nebo utíkali do Německa, nechtěli mít s republikou nic společného. Takže jsem nakonec zjistil, že, jak se vykládá, že se to stalo nadivoko… To se mohlo stát na začátku, kdy jednotlivci, kteří neměli vůbec nic společného s osvobozením Československa, se ujali moci v těch zajateckých táborech a dělali si tam, co chtěli. Záleželo na tom, kdo tam byl. Když tam byl dobrý chlap, tak se ti Němci, kteří byli poslaní na odsun, měli jakžtakž, ale když tam byl nějaký vyvrhel lidstva, tak ten podle toho také jednal."