The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Halad (* 1922  †︎ 2010)

• narodil se 4. října 1922 ve Slezské Ostravě

• studoval vojenskou hudební školu v Praze, na podzim roku 1938 byl propuštěn

• při návratu do Ostravy zadržen polskými vojáky, utekl domů, do Skřečoně

• nuceně nasazen v Bohumínských železárnách

• 1. 7. 1942 poslán na německou frontu k 26. tankové divizi

• výcvik ve Francii a následně služba v Itálii

• útěk k Angličanům, převezen do Liverpoolu k 1. československé samostatné obrněné brigádě

• až do konce války jako spojař u Dunkerque

• po válce pracoval jako národní správce v Karviné, provozoval autodopravu

• od roku 1949 práce v Jáchymově

• zemřel v roce 2010

Jeho otec byl hostinský a jako hostinský si pronajímal hospodu (vždy od Židů – protože nikdo jiný hospody nevlastnil). Rodina se tedy různě stěhovala po hostincích. Jako chlapec nastoupil na sedmiletou vojenskou hudební školu v Praze. Na podzim roku 1938 byl ze školy propuštěn a po polském záboru pohraničí se musel vrátit domů.

V uniformě nemohl domů

Protože odjížděl ze školy v československé uniformě, byl u Hrušova na polsko-české hranici na Odře i přes svůj nízký věk zajat polskými vojáky a odvezen do Bohumína, kde byl zřízený prozatímní žalář. Tam slyšel o zatýkání českých občanů a o tom, že nedostávají ve vězení jíst, pít a nakonec je stejně předají Němcům. Během eskorty v tramvaji se mu podařilo utéct domů, do Skřečoně. Tam ale nesměl zůstat, protože jeho otci hrozilo ze strany Poláků vyhnání, pokud by u něj našli někoho v československé uniformě. Oldřich se tedy vrátil zpátky do Protektorátu a domů dorazil až po dvou měsících – tentokrát už v civilu.

Dostávali na holou

„Ve Skřečoni byla silná polská komunita, která mávala se vším, co se dalo, a dávala písemné výpovědi do čtyřiadvaceti hodin některým československým občanům nebo českým občanům. Kdo se nevystěhoval, byl zavolán na ‚posterunek‘, který tam měla obsazený polská policie, tam musel spustit kalhoty, dostal pětadvacet ran na zadek holí, pak mu přistavili žebřiňák k jeho bydlišti, naložili mu majetek a odvezli ho k hranicím, a tam si už mohl dělat, co chtěl – přejít přes hranice do Protektorátu. Takovýmto způsobem odešla z Bohumínska větší polovina občanů, takže prakticky veškerá inteligence – profesoři, doktoři, učitelé, ředitelé, obchodníci, Češi, Sokolové, Orlové – odešla z toho Bohumínska a zůstali většinou dělníci a ti, kteří měli dobré sousedy, kteří se na nich nemstili a drželi nad nimi ochranou ruku.“

Rukovalo se i bez Volksliste

„Já jsem byl ten případ, kdy jsem neměl Volkliste a stejně jsem musel do armády narukovat. Díky kamarádovi, který mi ukázal moje papíry, dnes vím, že mě ‚pouze‘ označili za ‚nebezpečného‘.“

Jeho otec ovšem zápis na Volksliste musel přijmout – a to v době, kdy byl Oldřich Halad chycen se střelnou zbraní. Oldřichovi zachránila život nezletilost, ovšem otce donutili za propuštění syna k zápisu na Volksliste. (Soupis Němců a osob „kulturně příbuzných Němcům“ na území Polska a Těšínska připadlém Německu, mezi nimi i Slezanů. Ti pak museli např. rukovat do wehrmachtu. – pozn. ed.)

Oldřich Halad byl nejdříve nasazen v Bohumínských železárnách, kde se už lednu 1940 zapojil do sabotážní skupiny, jež ukradeným razidlem označovala i zmetkové granáty. Tímto způsobem dodali na frontu tisíce vadných granátů. Po dvou letech byla skupina zčásti odhalena a Oldřich Halad byl 1. 7. 1942 poslán i přes svou českou národnost na německou frontu. Prodělal výcvik ve Francii a byl přiřazen k 26. tankové divizi, kde byl vycvičen k hlídání vojenských skladišť a mostů. Při službě v Itálii dostal malárii a v nemocnici se spolu s italskými lékaři zapojil do odboje – odcizoval raněným německým a italským vojákům doklady a zbraně, jež předával následně dál. Po rozbombardování nemocnice byl převezen do nemocnice ve Veroně, kde pokračoval ve spolupráci s partyzány a v odcizování zbraní a dokladů. Když byl varován lékařem, že se po něm začala shánět jeho bývalá jednotka, rozhodl se definitivně přejít hranici.

Složitě se dostal až k frontě, kterou se mu podařilo přejít za pomoci místních civilistů. Ti mu dali najíst a řekli mu, kdy a kudy má projít přímo mezi stany německých vojáků.

„Tu noc jsem ještě vydržel nahoře a ráno jsem potom slezl dolů a stojím u nich. Oni tam opravovali tank a opravovali tam můstek, aby se jim ten tank neprolomil, tak to tam něčím zpevňovali. A já tam na toho jednoho Angličana mluvím, ‚Io ceco‘, a on pořád nic a dal mi cigaretu. Tak jsem si zapálil, i když jsem nekouřil, a zas říkám ‚Io ceco, ceco, cecoslovak…‘ Tak mi dal čokoládu a pořád tam něco dělal. Pak přijel džíp a nějaký jejich vedoucí, tak ti se s nima domlouvali co a jak a já jsem šel k tomu veliteli a říkám: ‚Ich bin Deutsch, deutsch Soldat‘ a ‚Czechoslovakia‘. Zůstal stát a já mu to ještě jednou zopakoval. Pak hned vytáhnul pistoli, prohledali mě, jestli nemám zbraň, nasednul jsem do toho džípu a vezli mě na spojenecké velitelství.“

V anglickém zajetí strávil několik měsíců. Rozvědce pomohl s nákresem Bohumína, lokalizací válečných fabrik a zaměřením protiletadlového děla, protože Angličané neměli žádné podrobnější plány této oblasti a nechtěli použít kobercového bombardování.

Pořád ve vodě

Později byl naložen na loď a odvezen do Liverpoolu, kde se utvořila 1. československá samostatná obrněná brigáda. Oldřich Halad byl přiřazen k dělostřelcům jako spojař a jeho jednotka byla přidělena k Dunkerque. Oldřich Halad byl nasazen jako motorizovaná spojka mezi hlídkou umístěnou na území nepřítele a dělostřelci. Celá jednotka byla závislá na telefonickém spojení, a spojaři ho tedy chodili obnovovat, pokud ho Němci porušili. Bojovalo se neustále ve vodě, po kotníky, kolena i po pás. Navíc na naše jednotky Němci obrátili všechna děla od moře. Kdykoliv se něco pohnulo – dělostřelci udeřili.

„Nejvíce mi utkvělo, když jsem jezdil se zprávami na pozorovatelnu – nebo vozil střídající vojáky. Němci mnohdy věděli, kudy pojedu, a měli ty místa už zastřílené. Ten šrapnel měli zastřelený a začali po mně střílet. Někdy jsem musel slézt z motorky a musel jsem se plazit až na pozorovatelnu. Boj vojáka, to je obyčejná hrubá práce. Je to skutečně dřina, je to dřina od rána do večera, která je k nezaplacení, a všechna ta válečná vyznamenání jsou v době, kdy to děláte, pro kočku. Neděláte to pro ně, ale pro celou tlupu těch chlapů, kteří tam jsou a kteří bojují proti nepříteli, aby zvítězili nebo aby nebyli poraženi.“

Při jednom útoku vedle něj vybuchl granát a on ohluchl na 3 dny. U Dunkerque Oldřich Halad dožil do konce války a zaslouženě se vrátil domů.

Po válce

Po válce nemohl získat zaměstnání, pak pracoval jako národní správce v Karviné. Po zrušení národní správy si Oldřich Halad pořídil nákladní automobil a začal podnikat v autodopravě. Komunisté po něm ale chtěli, aby předal svou živnost do komunálního podniku. Podali na něj trestní oznámení a tři týdny byl zavřený na krajském soudu. Začal tam držet hladovku, protože byl nespokojený s tím, že byl obžalovaný, ale nevěděl za co. Nakonec byl osvobozen, avšak do zaměstnání ho nikde nepřijali. V roce 1949 napsal soudu, že chce uhradit škody na automobilu způsobené jeho zatčením – přišli za ním dva muži a nabídli mu umístěnku do Jáchymova. Nakonec tam odešel i s manželkou a dítětem, ale při vrtání stropu tam utrpěl úraz a na půl roku ohluchnul. Až do roku 1980 pak pracoval v nově zřízené továrně Prefa.