Ing. Zdeněk Halaš

* 1924

  • „V Břevnově jsem dostal na starost vybírání schránek. Tady se mi hodila moje znalost s koníčkem, kde jsem jezdil jako závozník a teď jsem jezdil jako samostatný poštovní výběrčí schránek. Samozřejmě stále ještě jako pomocný dělník. Tady jenom pro ilustraci: Dneska schránky vybírá auto, tehdy to byl ten koníček. A když mě zaučovali, tak pracovník říkal: ,Hlavně tady máš seznam schránek, je jich jenom 18. To si budeš pamatovat. A když ne ty, tak ta kobylka si je bude pamatovat sama.‘ Opravdu ten koníček mě vedl, bylo to někde v Břevnově, a nemusel jsem ani říkat.“

  • „Je to velmi nepříjemný pocit, protože většinou zhasne elektrika. Teď slyšíte to strašné dunění těch letadel. Uvědomte si, že ty letadla lítaly ve skupinách po 100, po 200, po 300 letadlech. Nejhorší je zažít ten nálet ve volné přírodě. V tom sklepě máte prostě takovej pocit, jsem tady, když to nepadne přímo na ten barák, tak to přežiju. Zažili jsme jeden velký nálet, kde jednotlivé sklepy mezi sebou – to bylo ve Frankfurtě ještě – byly propojený takovýma příčkama, cihlama, které se v případě potřeby z toho jednoho sklepa daly probourat vedle. Nejhorší bylo, když jsem zažil nálet v tom, že jsme přežili v tom sklepě. Tma. A pak jsme se snažili dostat do toho vedlejšího sklepa, protože ten hlavní vchod byl zasypanej a teď při svitu baterek, jsme zjistili, že tam jsou všichni mrtví.“

  • „Zažil jsem potom velký nálet v přírodě. Ve Fuldě. Tam byla velká fabrika na výrobu pneumatik, tam pracovalo asi údajně tři tisíce zajatců a my jsme z pošty běhali tehdy ven do přírody, protože 14 dní nebyl žádnej nálet, a když byl nálet, tak přelétávali přes Fuldu. Tehdy jsem měl opravdu velké štěstí, protože oni se letci nestrefili na tu fabriku, ale strefili se asi kilometr vedle na to pole, kde jsme my byli. Předtím jsme vždycky tam leželi a dívali jsme se: Je to výborný, jedou bombardovat Lipsko, Drážďany... Oni potom taky jednou bombardovali nás. Tam jsem zažil to, že jsem byl zarytej v zemi, když jsem se probudil a zjistil jsem, že jsem zdráv a žiju, tak koukám, vedle mě leží ruka utržená... Prostě byli jsme úplně v šoku. A když jsme se vzpamatovali trochu, tak ty stromy kolem – ty byly úplně holý, (protože předtím byly krásně obrostlý listím a květinama) a po těch stromech byly rozvěšený zbytky lidí. Čili to byl můj největší zážitek. Já vím, že když je někdo na vojně, asi zažije horší věci. Ale my jsme to zažívali jako civilisté.“

  • Full recordings
  • 1

    v Domově pro seniory Jirkov, Mládežnická, 02.11.2015

    (audio)
    duration: 01:42:01
Full recordings are available only for logged users.

Byl jsem člověkem druhé kategorie dvakrát v životě

Zdenek Halas_dobove foto.jpg (historic)
Ing. Zdeněk Halaš
photo: archiv pamětníka

Zdeněk Halaš se narodil 21. 8. 1924 v Praze Marii a Josefovi Halašovým. Otec byl vyučený tesař. Za první světové války byl dvakrát raněn. Po návratu z vojny vystudoval státní průmyslovou školu, obor stavební a nastoupil u obce Pražské, kde pracoval jako úředník na pražské vodárně. Matka Marie, roz. Svobodová, byla „státně zkoušená učitelka hry klavírní”, chodila do bohatých pražských židovských rodin učit mladé dámy hru na klavír. Protože byli rodiče hodně zaměstnaní, vychovávala Zdeňka Halaše hlavně babička. Z nejranějšího dětství zůstaly panu Halašovi vzpomínky na operaci mandlí v nemocnici na Karlově a přelet Zeppelinu nad Prahou. Absolvoval obecnou školu na Vinohradech, poté reálné gymnázium také na Vinohradech. Po maturitě se snažil vyhnout pracovnímu přidělení do Reichu, a tak začal jezdit v Praze jako závozník s koněm. Pracovním úřadem však byl přidělen na poštovní úřad v Praze-Střešovicicích a totálnímu nasazení se nevyhnul. Osmnáctého prosince 1942 dostal rozkaz nastoupit k říšské poště ve Frankfurtu. Tam byl ubytován v bývalém hotelu po židovském podnikateli Kristall Palastu. Po velkém bombardování Frankfurtu v listopadu 1943 odjel na vlastní pěst do Prahy a našel si zaměstnání v Praze v Letově - fabrice na výrobu letadel, kde pracoval ve výdejně nářadí. Šestnáctého února 1944 byl však policejně předveden a musel se vrátit do Frankfurtu. Čtyřiadvacátého března 1944 vyhořel Kristall Palast podruhé. Třicátého dubna 1944 dojel pamětník do Fuldy, městečka nedaleko Kasselu, kde pracoval jako pošťák až do února 1945. Jednatřicátého března 1945 se po úmorné cestě vrátil zpět do Prahy, kde nastoupil na břevnovské poště. Tam prožil také příchod sovětské armády. Po válce byl přijat na České vysoké učení technické v Praze-Dejvicích jako posluchač Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství. Od 1. 5. 1949 však v důsledku vyloučení ze studia po tzv. studijních prověrkách nastupuje do fabriky na výrobu trubek v Chomutově, kde pracoval na různých pozicích (s výjimkou dvouleté vojenské služby od roku 1949) až do svého odchodu do penze v roce 1992. V roce 1952, 26. 7., se Zdeněk Halaš oženil s Jiřinou, roz. Šaflerovou, a později se jim narodily dvě děti, Alenka a Pavel. S uvolněním politické situace se mu dostala možnost dostudovat na VŠ báňské v Ostravě, kde promoval 12. 6. 1965 ve svých 41 letech. Kromě přednáškové a publikační činnosti odborné působil Zdeněk Halaš také jako překladatel a tlumočník, vše ve válcovnách trub. Díky němčině se dostal pracovně i do Západního Německa, poznal mnoho rouroven v Sovětském svazu, Maďarsku, Polsku, ale např. i ve Švédsku. Devatenáct let dělal předsedu lyžařského oddílu. Nyní žije se svou manželkou v Domově pro seniory v Jirkově.