The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeněk Halaš (* 1924)

• narozen 21. srpna 1924 v Praze

• tatínek dvakrát raněn v boji za první světové války

• maminka učila v bohatých židovských rodinách hře na klavír

• vystudoval reálné gymnázium na Vinohradech

• 18. 12. 1942 dostal rozkaz nastoupit k říšské poště ve Frankfurtě

• totálně nasazen ve Frankfurtu a Fuldě až do února 1945

• po válce přijat na VŠCHT

• po tzv. studijních prověrkách vyloučen ze studia

• od roku 1949 téměř až do důchodu pracoval ve válcovnách trub v Chomutově

• s uvolněním politické situace dostudoval na VŠ báňské v Ostravě, kde v roce 1965 v 41 letech promoval

• díky němčině pracovně cestoval i do Západního Německa, Maďarska, Polska, SSSR a Švédska

• 19 let dělal předsedu lyžařského oddílu

Dítě z Prahy

Zdeněk Halaš byl, jak sám říká, „dítě z Prahy“. Narodil se 21. 8. 1924 v Praze Marii a Josefovi Halašovým. „Můj tatínek byl vyučený tesař a vrátil se z první světové války v době, když už mu bylo 35 let. Maminka byla stejně stará, a když se vzali, tak jsem měl na rodném listě napsáno Zdeněk Josef.“ Tatínek byl velký obdivovatel Baťova systému a také veterán z první světové války, kde byl dvakrát raněn. Po vystudování průmyslovky pracoval jako úředník na pražské vodárně. Maminka jako absolventka konzervatoře vyučovala hudbu. Měla honosný název na svých navštívenkách: Státně zkoušená učitelka hry klavírní. Většinou dojížděla do bohatých židovských rodin učit mladé dámy hru na klavír.

Více byl však Zdeněk Halaš vychováván babičkou. „Z toho důvodu, protože rodiče se měli co ohánět, aby se uživili. V té době byla velká nezaměstnanost, velký nedostatek všeho. A jenom pro vysvětlení, jak to vypadalo: maminka vyprávěla, že její nejvzácnější svatební dar, co dostala od své příbuzné, bylo pět kilo cukru. Z toho je vidět, jak byla strašná nezaměstnanost a strašná bída.“

Přejmenování spolužáka nezachránilo

Z nejranějšího dětství zůstaly Zdeňku Halašovi vzpomínky na operaci mandlí v nemocnici na Karlově a přelet Zeppelinu nad Prahou. Často ale trávil prázdniny také ve vesničce Paseka na Táborsku, kde měl druhou babičku. Obecnou školu absolvoval na Vinohradech, kde se ještě do čtvrté třídy vyučovalo způsobem: dívky zvlášť, chlapci zvlášť. Pak ale už přišla koedukace a pátou třídu mohl pan Halaš strávit nejen ve společnosti chlapců, ale i stejně starých děvčat.

Po skončení povinné školní docházky však následovala otázka, co dál? Maminka nechtěla slyšet o tom, aby šel její jedináček z domu (do internátu), a tak nakonec zůstal Zdeněk v Praze, kde studoval reálné gymnázium na Vinohradech, než došlo k události, která poznamenala všechny na dlouhou dobu, rok 1938. Po tzv. mnichovské zradě netrvalo dlouho a po pár měsících Hitler obsadil i zbytek Československa. „Když jsme byli asi v kvartě, to byla ta doba, kdy už tady začal řádit nacistický režim, tak jsme tam měli jednoho spolužáka Žida. Jmenoval se Papperstein. Chudáci mysleli jeho rodiče, že když ho přejmenují na Pávek z Papperstein, že ho tím zachrání... To bylo někdy v kvartě a do kvinty už kluk nepřišel. To byly věci, o kterých se tehdy nemluvilo.“

Nám hrozilo totální nasazení, profesorům vyhazov

Zdeněk Halaš naštěstí došel až k maturitě. Některé předměty se ale musely vyučovat německy, takže jazykové znalosti už nějaké tehdy měl. Horší to ale bylo s jeho profesory. Někteří studenti uměli lépe německy než profesoři, a tak jim hrozilo, že přijdou o místo. A pedagogové, kteří měli zavřené vysoké školy, se také snažili získat místo na středních školách, někteří dokonce na měšťankách. „Měli jsme tam dokonce tři pedagogy, kteří měli doktorát, což bylo na tehdejší dobu dost nezvyklé. Později jsem si uvědomil, že jeden z mých pedagogů byl Jan Patočka, tehdy ještě docent.“ Významný český filozof Jan Patočka habilitoval v roce 1936 prací o „přirozeném světě“ a navazoval tak na myšlenky jeho předchůdce v oblasti fenomenologie Edmunda Husserla. Po druhé světové válce působil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po únoru 1948 byl ovšem vysokoškolského místa zbaven.

„Po maturitě nám všem mladým hrozilo nebezpečí odjezdu na nucené práce do Velkoněmecké říše. Snažili jsme se zůstat pokud možno co nejdéle v rodném městě, já konkrétně v Praze. Dělal jsem všechno možné, abych se vyhnul tomu totálnímu nasazení. Jezdil jsem dokonce jako závozník s koněm po Praze.“ Situace ale potom došla tak daleko, že byl přidělen pracovním úřadem jako pomocný dělník v Praze-Střešovicích. Nejhorší na tom bylo, že právě z pomocných dělníků byli vybíráni ti, kteří potom museli odejít do Reichu.

Totální nasazení u říšské pošty ve Frankfurtu

Rozkaz nastoupit k říšské poště na sebe nedal dlouho čekat. Devatenáctého dubna 1943 se měl hlásit Zdeněk Halaš na Generálním ředitelství Reichspost ve Frankfurtu am Main. NEUPOSLECHNUTÍ SE TRESTÁ VĚZENÍM. Odjíždělo se z Masarykova nádraží, kde jak pan Halaš vzpomíná, byly každý den vypravovány dva vlaky směr Německo.

Ve Frankfurtu byli někteří Češi včetně pana Halaše společně s Italy a Holanďany ubytováni v kdysi honosném hotelu Kristall Palast. „Byli jsme ubytováni na tříposchoďových dřevěných pryčnách, palandách. Říkali tomu ubytovna, ačkoli to byl dříve hotel židovského majitele, který si tam zařídil nádherné divadlo. Nyní tam byly udělané takové kóje, které byly oddělené jenom dřevěnou přepážkou a tam jsme bydleli po 10, po 15 lidech.“ První noc Zdeněk Halaš skoro nespal, ráno se probudil poštípaný od štěnic. Mamince sice psal korespondenční lístky, o zimě, štěnicích a špíně se však raději snažil moc nezmiňovat.

To byla doba totálního nasazení i pro Němce

Totálně nasazen byl Zdeněk Halaš tehdy na jednom z největších nádraží v Německu. Pod 16 nástupišti se poštovní dělníci pohybovali v tunelech. Dlouhou dobu pracoval s Holanďanem, se kterým si celkem rozuměl díky příbuznosti holandštiny s němčinou. Jediný muž německé národnosti byl jejich předák. „Jinak tam byly zaměstnány samé ženy. Od těch nejmladších až po ty, které byly ve věku mé maminky. To znamená, byla to doba i pro Němce totálního nasazení.“

Jak si Zdeněk Halaš dříve myslel, že jídlo není to nejdůležitější, za války v Reichu začal zjišťovat, jaké je bohatství vůbec mít do čeho kousnout. Ve svých pamětech píše, že vydělané peníze mu stačily jen na jídlo. Potravinové lístky ale dostávali stejné jako Němci. „Byla snaha, abychom se udrželi v tělesné kondici a mohli co nejdéle vykonávat práci pro blaho Velkoněmecké říše.“ Při tlačení vozíků s balíky od jednoho nástupiště k dalšímu ale hrozilo nebezpečí úrazu. Jednou si pan Halaš v tunelu přimáčkl ruku k vozíku. Snažil se pak získat dovolenou, aby mohl poraněnou ruku doléčit v Praze, ale nebylo mu to umožněno. Dokonce ani tehdy, když si při dalším úrazu nešťastně poranil loket při pádu do kolejiště.

První vybombardování

Paradoxně první vysvobození přišlo po velkém náletu v listopadu roku 1943. Tehdy byli všichni zrovna v práci. Nálet však zasáhl Kristall Palast, všechno vyhořelo a jediné, co panu Halašovi zůstalo, byl pracovní oblek, který měl právě na sobě. Byl tedy „odeslán“ do Prahy, aby si opatřil nové osobní věci. V Praze si sehnal zaměstnání v Letově ve fabrice na výrobu letadel. Přes známého lékaře se snažil opatřit si vysvědčení, že je maminka nemocná a že ji musí ošetřovat. Dlouho však v Praze nevydržel, byl policejně předveden a poslán zpět do Frankfurtu.

„Přijel jsem do Frankfurtu. Ta budova, ve které jsme měli ubytovnu, měla už jenom jednu stěnu.“ V lístku matce Zdeněk píše: Místo oken je lepenka, pod stropem, kde je díra, jsou nataženy plachty, aby sem nepršelo. Co chvíli vypínají elektřinu. Bombardování a nálety se pak ale stupňovaly. Čtyřiadvacátého března 1944 posílá pan Halaš jen tzv. pilnou zprávu, jen takové kartičky, kam směl napsat: Jsem živ a zdráv. Nesměly tam být žádné texty. „Já jsem dlouhá léta v rodině to, co jsem zažil, kolik jsem viděl mrtvol..., nevyprávěl. To jsem si nechal pro sebe několik let, víceméně desetiletí. Teprve, když mně děti a vnoučata říkaly, dědo, sepiš to, uvědomil jsem si, že po tom, co člověk zažil, je rozumné se podělit.“

Nálety ve sklepě

„Pokud jsem byl ve Frankfurtu, tak jsem ty velké nálety prožíval ve sklepě. Říkalo se tomu protiletadlový bunkr. Ze začátku to byly normálně vyztužené sklepy, které byly vyztužené trámama. Při tom náletu je to velmi nepříjemný pocit, protože většinou zhasne elektrika. Teď slyšíte to strašné dunění těch letadel. Uvědomte si, že ty letadla lítaly ve skupinách po 100, po 200, po 300 letadlech. Nejhorší je zažít ten nálet ve volné přírodě. V tom sklepě máte prostě takovej pocit, jsem tady, když to nepadne přímo na ten barák, tak to přežiju. Zažili jsme jeden velký nálet, kde jednotlivé sklepy mezi sebou byly propojený takovýma příčkama, cihlama, které se v případě potřeby z toho jednoho sklepa daly probourat vedle. Nejhorší bylo, když jsem zažil nálet v tom, že jsme přežili v tom sklepě. Tma. A pak jsme se snažili dostat do toho vedlejšího sklepa, protože ten hlavní vchod byl zasypanej a teď při svitu baterek jsme zjistili, že tam jsou všichni mrtví.“

Fulda, bombardování v přírodě

Po dalším velkém náletu vyhořel Kristall Palast podruhé. Pak už Zdeňka Halaše předisponovali na poštovní úřad do Fuldy, malého městečka mezi Frankfurtem a Kasselem, kde spali spolu s dalšími totálně nasazenými přímo v budově pošty. Ale to už bylo v únoru a březnu 1945 a jak sám pan Halaš říká: „To bylo období, kdy jsme se jen snažili přežít. Sehnat něco k jídlu.“

U Fuldy také došlo k jeho prý dosud nejhoršímu zážitku, bombardování v přírodě, kdy se Spojenci strefili přímo vedle na pole: „Tam jsem zažil to, že jsem byl zarytej v zemi, a když jsem se probudil a zjistil jsem, že jsem zdráv a žiju, tak koukám... Vedle mě leží ruka utržená... Prostě byli jsme úplně v šoku. A když jsme se vzpamatovali trochu, tak ty stromy kolem – ty byly úplně holý, protože předtím byly krásně obrostlý listama a květama, a po těch stromech byly rozvěšený zbytky lidí.“

Odchod do protektorátu na vlastní pěst

Postupně už začínalo být všem jasné, že je jen otázka času, kdy Němci válku prohrají. Osm Čechů včetně pana Halaše pak oznámilo přednostovi stanice, že odcházejí na vlastní pěst domů. Ještě dostali potvrzení, že smí odejít a že se mají hlásit na nejbližším poštovním úřadě v protektorátu. Cesta domů nebyla vůbec jednoduchá, 50 km musel jít pan Halaš se svými souputníky pěšky až do Gersfeldu, kde chytli první vlak, který jel do protektorátu. „Já jsem ale stál na nárazníku vlaku a držel jsem se. Naštěstí jsem měl rukavice, tak jsem neumrzl.“ Hranice přešli v Holoubkově u Plzně.

Jednatřicátého března 1945 se po úmorné cestě vrátil Zdeněk Halaš zpět do Prahy, kde nastoupil na břevnovské poště. Ještě tehdy měla Praha potrubní poštu a na tuto raritu pan Halaš také vzpomíná.

Co přišlo potom, nebyla jen pohádka

V Praze prožil i příchod sovětské armády, kterou vnímal velmi rozporuplně. „To je kapitola sama pro sebe. Já viděl ty hrůzy v Německu, a když jsem viděl, jak se chovají nějací lidí – revolucionáři ne za minutu 12, ale za minutu po 12..., tak jsem se za ně styděl. Jakým způsobem zacházeli s německýma ženama. A nemohl jste jim nic říct. Protože ten dav by vás zlynčoval.“

Přišlo ale klidnější období a na podzim roku 1945 se mohl Zdeněk Halaš konečně zapsat na vysokou školu: ČVUT (jako posluchač Vysoké školy chemicko- technologického inženýrství). Bohužel tam studoval pouhých šest semestrů. Na schůzích Spolku posluchačů inženýrské chemie vyjadřoval svůj názor k vývoji politické situace a kolegové z tzv. akčních komisí jej po roce 1948 pro jeho názory z vysoké školy vyloučili.

Život v Chomutově

Od 1. 5. 1949 už byl úřadem práce přidělen do Chomutova do fabriky na výrobu trubek. Tady také pracoval pan Halaš (s výjimkou dvouleté vojenské služby 1949–1951) 43 let. Díky uvolnění politické situace později mohl dostudovat dálkově VŠ báňskou v Ostravě, kde promoval ve svých 41 letech. Znalost jazyka a vědy mu ale umožnila ve válcovnách pracovat na různých pozicích i cestovat do zahraničí (Sovětský svaz, Maďarsko, Polsko, ale i např. Švédsko). Za sebou má pan Halaš přednáškovou i publikační činnost. Sepsal nyní i knihu vzpomínek Jak šel čas, která je na Paměti národa v elektronické podobě k dispozici. „Udělejte si vlastní obraz o tom, jaký byl můj život. Jestli byl úspěšný, neúspěšný. Život každého z nás je tak úspěšný, jak si ho udělá. Mnoho vnějších okolností vám v tom někdy zabrání, ale někdy také pomůže. (...) Nedávno jsem si napsal nějakou vzpomínku, co je štěstí? V životě štěstí moje nesmí být vykoupeno neštěstím druhého.“