Ing. Jiří Haleš

„Lidé tenkrát přišli na takovou jednoduchou věc – tanky si vzadu vozily sudy s náhradní naftou a u toho bylo také nářadí. Takže stačilo vytáhnout krumpáč, praštit zezadu do toho sudu a škrtnout sirkou. A už to jelo. Jeden takový tank začal hořet u Národního muzea směrem k hlavnímu nádraží. Tankisté se rozčílili a začali střílet na fasádu muzea; tak tenkrát vznikly ty ďobance, které jsou tam dodnes vidět.“

„Sháněl jsem, kam bych se přesunul z té Tesly Holešovice, kde mě všichni znali. Tak jsem volal svým dobrým známým a jistá doktorka Holubová mi říkala: ‚Počkej, já ti za hodinku zavolám, já něco seženu.‘ Za hodinku opravdu volala, nabízela mi pět možností, z toho jedno bylo, abych v nějaké kotelně přikládal s Emilem Zátopkem, který byl tenkrát již také v nemilosti.“

„Na druhé straně byly otrlé povahy, které střílely, ač nebylo důvodu. Třeba když se Marie Charousková rozběhla na Klárově za tramvají a vojáčkovi to přišlo podezřelé, že tak najednou vyběhla, tak popadl samopal a rozstřílel ji. Pak tam měla dlouho pomníček, který se snažili odstraňovat, lidé ho naopak obnovovali, ale nakonec zmizel.“

„Mezi starší generací vládla taková vyslovená něha k Čechům. Říkali: ‚Nešťastná země, nemá Masaryka, nemá Beneše!‘ Zkrátka chápali, že jsme jakási kolonie, která nemůže nic. Že dvacet let tam nikdo nebyl vidět. Před válkou byli Češi v přímoří nejváženější hosté, a kam se všichni poděli?“