The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Halfarová (* 1929)

• narozena 27. března 1929 v Rohově na Hlučínsku

• rodiče měli velké hospodářství s patnácti hektary polí

• po připojení Hlučínska k německé Třetí říši se stala občankou Německa

• její otec Adolf Mrosek se v září 1938 připojil k sudetoněmeckému Freikorps

• během války byl starostou Rohova

• po osvobození otec odsouzen ke třem rokům vězení

• zažila evakuaci obyvatel Hlučínska před frontou na jaře 1945

• po únoru 1948 zabralo jejich statek v Rohově jednotné zemědělské družstvo (JZD)

• skoro třicet let pracovala v JZD v Sudicích

„Jsem katolička a nesnášela jsem Hitlera i komunisty. Byla jsem naštvaná na tátu, že se pletl do politiky a byl velkým Němcem. Když přišli Rusové, měli jsme utéct rovnou až do Německa! Tady jsme byli najednou ti nejhorší, ponížení, lidem k posměchu a na obtíž. Tátu zavřeli, bratr byl v zajetí. Bylo mi šestnáct let a měla jsem na krku celou hospodárku. Znala jsem jen dřinu. A pak přišli komunisté a všechno zabrali. Ještě teď nadávám, když na tu dobu vzpomínám,“ říká devadesátiletá Marie Halfarová.

 

Doma jsme mluvili jen německy

Narodila se 27. března 1929 jako druhé dítě Adolfa a Viktorie Mroskových v Rohově na Hlučínsku, které bylo tehdy součástí Československé první republiky. Její otec zdědil hospodářství s patnácti hektary polí. Měli krávy i koně, prasata, drůbež. „Táta studoval v Hlubčicích na učitele. Když jeho starší bratr padl v první světové válce, byl donucen školy v posledním ročníku nechat a přebrat statek. Otec mu zemřel, když byl malý. Měl celkem jedenáct sourozenců. Čtyři jeho sestry odešly do kláštera,“ přibližuje rodinnou historii pamětnice.

Odmalička musela pracovat. „Už od čtyř let jsem škrábala brambory. Každý den jsem přitom dostávala bití. Byla jsem levák a máma se mě snažila obrátit na pravou ruku. Když se otočila, hned jsem si dala nůž do levé ruky, ale to jsem měla zakázané. Máma si myslela, že si mě jednou vezme nějaký velký sedlák a že by moje leváctví byla ostuda. Já po žádném sedlákovi netoužila,“ říká.

Rodiče s nimi mluvili německy. „Maminka, která pocházela ze Strahovic, sice moc dobře německy neuměla, ale přiučila se s námi. Táta chtěl, abychom používali němčinu. Říkal, že bratr bude jezdit prodávat řepu do cukrovaru do Německa, a kdyby německy neuměl, šidili by ho,“ vypráví. Česky se Marie začala učit až ve škole. První třídu absolvovala v soukromé německé škole. Když bylo Hlučínsko na základě Mnichovské dohody 8. října 1938 připojeno k Německu, vyučování měla opět v němčině. „Do české školy jsem chodila jen rok,“ říká. Dodává, že v Rohově byly německy mluvící děti v menšině. „Konflikty jsme neměli. Všichni jsme se kamarádili. Do školy jsem chodila ráda, dobře jsem se učila a dodnes mě mrzí, že jsem nemohla studovat. Máma to zakázala.“

 

Německým dětem budou sekat hlavy, strašila teta

V době mobilizace, v září 1938, kdy českoslovenští vojáci obsadili pohraniční opevnění, obyvatelé Hlučínska houfně utíkali do sousedního Německa. Někteří muži se tak vyhnuli povinnosti bránit Československo. Šířily se i různé fámy podporované pronacistickou propagandou. „Přišla k nám teta z Velkých Petrovic a řekla, že všem německým děckám budou utínat hlavy. Maminka se vylekala. Poslala mě a mou o rok mladší sestru s tetou načerno přes hranice do tehdy německého Ratibořska. Šly jsme pěšky a boso. Teta nám hned koupila boty a ponožky, abychom mohly jít druhý den do kostela. Byly jsme tam šest týdnů a bylo mi tam dobře, protože jsem nemusela nic dělat, jenom pást husy,“ vzpomíná Marie.

Do Německa tenkrát utekl i její otec Adolf Mrosek. Podle pamětnice k nim přišli domů tajní a poslali pro něj na pole děvečku. Místo návratu zamířil k nedalekým hranicím. „Přihlásil se dobrovolně do spolku, který bojoval proti Čechům,“ netají Marie. Jednalo se o sudetoněmecký Freikorps, jehož členové přísahali věrnost Hitlerovi a byli cvičeni na záškodnické akce proti četníkům a dalším ozbrojeným skupinám. Čeho konkrétně se účastnil její otec, neví. Do wehrmachtu povolán nebyl. „Svoje si už odsloužil a navíc měl skoro čtyřicet roků,“ vysvětluje.

Připojení Hlučínska k Německu v říjnu 1938 podle ní vítali i v Rohově všichni obyvatelé, protože za republiky se měli špatně. Nadšení opadlo, když začali muži dostávat povolávací rozkazy. Adolf Mrosek pracoval pro Německo jako starosta Rohova. Obec řídil už za první republiky, kdy byl také poprvé uvězněn. „U nás nebyla práce, ale v Německu ano. Kdo tam chtěl jít, musel to mít schválené a podepsané z obce, což ale bylo zakázáno. Rodiny s mnoha dětmi neměly co jíst. Tak jim táta načerno podepisoval povolení. Vzpomínám si, jak jsme ho byly s mámou navštívit ve vězení v Opavě. Přála jsem mu k Vánocům. Byla jsem ještě malá. Táta byl dojatý.“

 

Strastiplný útěk před frontou

Na konci března 1945 se stalo Hlučínsko frontovou oblastí. Než započal vítězný útok osvobozující sovětské armády, mezi Sudicemi a Rohovem se fronta asi na čtrnáct dnů zastavila. Německé jednotky tam měly dvě obranné linie a urputně se bránily. Civilní obyvatelstvo utíkalo před boji na západ. „Měli jsme nachystaný velký krytý vůz, kde jsme měli všechno včetně peřin. Byla s námi i teta s dcerami a další paní s dětmi. V den odjezdu mě táta k ránu vzbudil a poslal za sousedem se vzkazem, že už vyjdeme. Měli jsme jet ve větší skupině. Kolem mě lítaly kulky, ale nedbala jsem toho. Zjistila jsem, že ostatní už jsou pryč. Vrátila jsem se, táta mi nakázal, abych rychle zapřáhla a dal mi do rukou opratě. Řekl, že sám nemůže obec opustit, dokud je Rus v dědině. Tak jsem jela s tím velkým vozem sama,“ vzpomíná Marie, která se od školních let starala a dobytek i koně a uměla s nimi jezdit.

Ve Štěpánkovicích se připojili k větší koloně uprchlíků. Navigoval je invalida na motorce, který přišel ve válce o jednu nohu. Byly zrovna Velikonoce, které strávili na statku jednoho známého u Velké Polomi. Pak pokračovali do vesničky u Opavy, jejíž název si Marie už nevybavuje. Tam byli delší dobu a pak pokračovali do Staré Vody a dál směrem na Libavou. „Je tam velký kopec. Museli jsme zapřáhnout dva páry koní, abychom dostali vozy nahoru. Už jsme byli všichni na kopci, když přiletěli Rusové s letadly. Uviděli nás, vrátili se k nám a začali střílet. Nechali jsme vozy a koně na cestě a utíkali se schovat do blízkého lesíka. Zázrakem jsme to přežili. Koně však byli postřílení. Všechny tam leželi mrtví,“ vzpomíná a dodává, že situaci zhoršili tři muži z jejich skupiny, kteří zase stříleli na Rusy.

Někdy v těch dnech byla zraněna její čtyřletá sestra. To už se k nim připojil jejich otec. „Táta držel sestru v náručí, když ho lehce zasáhla kulka, která skončila v sestřině kotníku. Táta ji pak celou dobu musel nést. Kulku jí později z nohy vytáhl lékař z Háje ve Slezsku,“ vypráví Marie. Situace uprchlíků se velmi zkomplikovala. Přišli o koně, vůz i všechny věci. „Zůstalo nám jen to, co jsme měli na sobě. Z vozu jsme stihli vzít jen hrnec se sádlem a jednu deku, do které otec zabalil malou sestru,“ vzpomíná.

 

Návrat domů po cestách plných Rusů

Vrátili se do Staré Vody, kde už bylo plno Rusů a také čeští vojáci. „Tátu hned někam odvedli a zpovídali. Máma brečela. Tehdy ho ještě pustili. Pokračovali jsme pěšky směrem na Kylešovice. V jednom kuse mrholilo. Šli jsme hlavně po příkopech, protože cesty byly plné Rusů. Bylo jich nepředstavitelné množství. Večer jsme došli do Kylešovic, kde jsme hledali přístřeší. Lidé nám nadávali, že jsme Němci. Nakonec nás jedna rodina nechala v kuchyni. Leželi jsme mokří na zemi, ale aspoň jsme si trochu odpočinuli. Pak jsme šlapali až domů.“

Vyčerpaní a hladoví se vrátili do poničeného Rohova. „Naše stodola shořela a zmizely i věci, které máma před odjezdem zakopala. Bylo to hlavně oblečení. Ukrajinka, která u nás sloužila, náš úkryt vyzradila. Neměli jsme vůbec nic. V sobotu večer nám máma vyprala oblečení, abychom měli v čem jít ráno do kostela. Spát jsme museli nazí,“ popisuje.

 

Otec pohřbíval mrtvé a čekal na trest

Poválečný odsun Němců se Hlučínska dotkl jen okrajově. Nuceně vysídleno bylo jen asi pět procent obyvatelstva. „Kdyby byl odsun proveden ve větší míře, českoslovenští politici by si protiřečili, protože by si nárokovali území, které má údajně Československu historicky patřit, ale nechtěli by jeho obyvatelstvo,“ vysvětluje historik Jiří Neminář. Podle ředitele Muzea Hlučínska Metoděje Chrásteckého se už také řešila potřeba kvalitní pracovní síly pro ostravské průmyslové podniky.

K výjimkám patřily na Hlučínsku Sudice, odkud bylo bez majetku vyhnáno skoro tři sta obyvatel. „Odejít museli samozřejmě všichni velcí sedláci. Chudáci! Odváželi je na vlečce. Nemohli si s sebou skoro nic vzít,“ vzpomíná Marie. Dodává, že z Rohova, který byl převážně český, nebyl do odsunu zařazen nikdo. „Byly tam asi jen čtyři německé rodiny. A největšího Němce, mého tátu, zavřeli. Předtím musel každý den, společně s dalšími lidmi označenými písmenem „N“, nastoupit k pracovní povinnosti. Organizoval to sudický komisař jménem Miketa a rozdával přitom facky. Pohřbívali mrtvé vojáky, kterých bylo opravdu hodně,“ říká Marie.

Její o tři roky straší bratr byl během války jako mladistvý povolán k Říšské pracovní službě, která připravovala mladíky na vojnu. Po osvobození byl v zajetí ve východním Německu. Marie zůstala doma sama s maminkou a mladšími sourozenci. „Jednou přišla máma domů s pláčem, že jí na obci nechtějí dát lístky na máslo a cukr, protože jsme prý Němci. Naštvalo mě to a šla jsem tam sama. Řekla jsem jim moravsky, že máme českou národnost a že by mohli dát příděl aspoň pro sestru, která má čtyři roky a za nic nemůže. Dali si říct.“

 

U soudu pomohlo svědectví faráře

Adolfu Mroskovi hrozilo až deset let vězení. Na otázku, za co byl souzený, pamětnice odpověděla: „Za to, že byl v tom Freikorpsu a že byl za Němců starostou.“ Nakonec ho lidový soud odsoudil jen ke třem rokům odnětí svobody. Podle Marie pomohla přímluva faráře ze Strahovic. „Za války přišla sestra mojí maminky ze Strahovic za tátou a prosila ho, ať něco udělá, protože tamní pan farář má být poslán na smrt. Otec odjel do Ratiboře a vyjednal, že kněz Josef Vrchovecký mohl odjet ze Strahovic do Kroměříže a tam přežil. Když se blížil soud, máma za ním zajela a poprosila ho o pomoc. V dopise, který jsem pak doručila jednomu z členů poroty z Opavy, napsal, že ho táta zachránil,“ popisuje Marie.

Vzpomíná si, že před vynesením rozsudku se ho soudce ptal, jestli chce jít do vězení, anebo do Německa. „Máma křičela a brečela, že do Německa nechce. Tak se musel nechat zavřít. Za dobré chování byl po dvou a půl letech propuštěn,“ shrnuje pamětnice. Rodina se pak ještě snažila hospodařit. „Vzali jsme si půjčku na koně a novou stodolu. Nebylo to nic platné. Hospodářství stejně zabrali.“ Po roce 1948, kdy začali vládnout komunisté, se i na Hlučínsku zakládala jednotná zemědělská družstva a funkcionáři z národního výboru přišli za jejím otcem. „Nechtěl vstoupit. Vedli ho bosky až do Hlučína, tam jim to musel podepsat a pak ho poslali boso domů. Takové sprostoty dělali! Táta s mámou pak pro družstvo pracovali za pár korun a na důchod jim dali šest stovek,“ zlobí se.

 

Družstvo chtělo všechno. Dílnu jsem ubránila

Když se Marie vdala za Arnošta Halfara z Rohova a přestěhovala se s ním do Sudic, také čelila přesvědčování vedení tamního družstva. „Měli jsme s mužem ani ne osmdesát arů pole. Nechtěla jsem jim to dát, ale stejně si to vzali,“ říká. Když pak družstevníci přišli ještě pro tele, které chovala na přilepšenou na prodej, a chtěli jim vzít také manželovu zámečnickou dílnu, odešli s prázdnou. „Soudruzi říkali, že dílnu potřebují. Tvrdili, že zůstane naše, že oni tam budou jenom dělat. Nic jsem nepodepsala. A řekla jsem jim, že by se jim asi taky nelíbilo, kdybych si vzala jejich televizi, která by sice zůstala jejich, ale dívala bych se na ni já.“

V jednotném zemědělském družstvu v Sudicích pak Marie pracovala dvacet devět let. Tři roky dělala na poli, pak dvanáct let v kanceláři jako pomocná účetní a dalších čtrnáct let ve chlévě. Mezitím odchovala pět dětí. „Bylo to kolikrát těžké. Tvrdě jsem pracovala, ale peněz bylo málo,“ říká. Její muž Arnošt Halfar, který bojoval za Hitlera v německé armádě, vstoupil po válce do komunistické strany. V letech 1954 až 1956 byl předsedou místního národního výboru a starostou Rohova.

Ani jako funkcionáři komunistické strany se mu nevyhnuly problémy s režimem. Na podzim roku 1956 komentoval v hospodě velké maďarské povstání proti stalinskému režimu. „Byl popitý a vykřikoval, že Maďaři se komunistům nedali, zatímco my jsme potichu. U stolu s ním seděl jeden příslušník Veřejné bezpečnosti, který ho udal. Druhý den pozdě večer ho přišli zatknout,“ vzpomíná pamětnice. Dodává, že byl po asi třech měsících propuštěn. Marie neschvalovala jeho členství v KSČ ani funkci na národním výboru. „Když se nechal zvolit starostou, byla jsem na něho tak naštvaná, že jsem mu měsíc nevařila. Máma mi pak přišla domlouvat, abych už toho nechala,“ směje se pamětnice.

Marie Halfarová říká, že všechny těžkosti jí celý život pomáhá překonat katolická víra. „Vždycky jsem na Pánaboha spoléhala a nezapomínala jsem na něho, i když jsem neměla na chleba.“