The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Halfarová (* 1923)

• narodila se 1. května 1923 v Hněvošicích na Hlučínsku

• otec František byl tesař, s matkou Karolínou měli čtrnáct dětí

• Marie chodila do školy, když ještě ve vsi nebyla elektřina

• byla třetí nejstarší dítě a pomáhala s péčí o mladší sourozence

• ve čtrnácti letech odešla ke strýci do Služovic a pracovala v hospodářství

• koncem války přišla o bratra, když narukoval do wehrmachtu

• na jaře 1945 zažila příchod Rudé armády do Služovic, osvobození i násilí

• během kolektivizace zemědělství v 50. letech sebrali strýcovi pole

• Marie musela nastoupit do práce v družstevním kravíně

• až do penze pracovala v JZD, v roce 2024 žila ve Služovicích

Nebyla neděle, ale úterý a blížil se první jarní den. Přesto tesař František Petrovský z Hněvošic nešel ani na stavbu, ani na pole, ale do hospody. Zaplatil kamarádům půlku, potom pivo, poseděl s nimi a měl radost. Bylo 20. března 1928 a doma se mu právě narodil syn. Také jeho žena se radovala. Chalupa byla plná holek, kluk ani jeden. „Bude se jmenovat Erich,“ řekla Karolína Františkovi. Z hospody vykročil tesař do školy, aby nechal zapsat chlapce do matriky. „Asi Erhard, pane řídící,“ škrábal se za uchem. Jakpak to ta Karolína chtěla? „No, když Erhard, tak Erhard,“ řekla žena, když přišel domů s rodným listem jejich prvního syna.

Na fotografii z dětství stojí Erhard uprostřed. Napravo Hedvika, Hilda, Marie, Adéla, Růžena. Nalevo Jiří, Max, Frída, Josef a Eliška. Nejmladší Erika ještě nebyla na světě. Erhard má bílou košili, sako a vázanku. Děvčata střevíce a nažehlené sukně. Hoši krátké kalhoty a punčocháče. Musela to být nějaká slavnostní chvíle. Takhle oblečené tesařovy děti běžně nechodily. Každopádně je to jedna z mála fotografií, na které je se svojí velkou rodinou také Erhard. V lednu 1945 zavelel Hitler k totální válce, Erhard Petrovský musel do wehrmachtu a od té doby už o něm nikdo nikdy neslyšel. „Do včilejška se neví, co se s ním stalo,“ vypráví Marie Halfarová. Když se bratr narodil, bylo Marii pět let.

Češi ve wehrmachtu

Naprostá většina Čechů z Hlučínska a Těšínského Slezska, kteří byli nuceni bojovat na straně hitlerovského Německa, sloužila s hodností vojínů nebo jako pomocníci pracovní služby. Historik František Emmert o tom v knize Češi ve wehrmachtu (poprvé vyšla v roce 2005) píše: „Pro dnešní veřejnost je téměř zapomenutý a pro mnohé neznámý fakt, že za druhé světové války sloužily v německé armádě tisíce vojáků české národnosti. Nejednalo se přitom o sudetské Němce ani o členy smíšených rodin, ani o poněmčené kolaboranty, ale přímo o rodilé Čechy. A to navzdory Hitlerovu přesvědčení, že žádný Čech není této cti hoden.“ 

Přesto Češi bojovali v německých uniformách na všech frontách. V Rusku, ve Francii, v Itálii, v Africe. Jen málokterý Čech přitom udělal vojenskou kariéru. Většina zůstávala po celou válku obyčejnými vojíny, což odpovídalo jejich pozici nedobrovolných odvedenců. Bezprostředně po válce, ale i po únoru 1948 nebyli tito veteráni prohlášeni za zrádce, současně však ani za oběti nacismu. Ani jedno, ani druhé se tehdejším režimům nehodilo do vytváření ideálního obrazu vzdorujícího národa, který si „s německými ozbrojenými složkami nijak nezadal“. Služba Čechů ve wehrmachtu se neměla stát součástí oficiální historiografie.

Barokní kostel sv. Petra a Pavla uprostřed hřbitova v Hněvošicích je na Hlučínsku jediný postavený ze dřeva. Tam farář Jan Pavelek pokřtil Erharda i Marii, stejně jako všechny ostatní tesařovy děti. Čtyřicet padlých a osmnáct nezvěstných mužů z Hněvošic, jejichž jména připomíná na hřbitově pamětní deska, nosilo ve druhé světové válce uniformu wehrmachtu. Mezi nezvěstnými je také jméno Erharda Petrovského. Na jaře 1945 zmizel někde na frontě. Sotva odrostlí kluci rukovali na poslední chvíli a pouhých několik týdnů před koncem války umírali nebo skončili v zajetí. Pokud se někteří vrátili domů, trvalo to měsíce i roky.

Ve stejném roce jako Erhard Petrovský, tedy v roce 1928, se v Hati na Hlučínsku narodil také Erich Bortlík. O službě ve wehrmachtu vyprávěl pro Paměť národa v roce 2016.  Nebylo mu ještě ani sedmnáct, když ho v Hati sebrali a odvezli do kasáren v Kroměříži. Tam vyfasoval pušku a učili ho střílet. Byl březen 1945, Německo už dávno válku prohrálo, ale mašinerie fungovala dál. Erich Bortlík pochodoval, salutoval velitelům a skládal si šaty do komínků. „Zas*aný Hitler!“ nadávali tehdy chlapci na cimře, ale nic se jim nestalo. Důstojníci věděli, že je konec. Měli však rozkaz vycvičit brance, a tak je cvičili a už je nezajímalo, co si o tom branci myslí.

Hitler chystal válku, máma rodila

Nikde v Hněvošicích nebylo tolik dětí jako u Petrovských. Tesařova chalupa měla kuchyň a dva pokoje. „Děti lehávaly čtyři v jedné posteli, maminka s tatínkem v kuchyni,“ vzpomíná Marie Halfarová. V době natáčení v červenci 2024 bylo Marii právě sto jedna let, přesto je vyprávění plné detailů. Třeba o tom, jak malému bráchovi popletl táta jméno a udělal z Ericha Erharda. Nebo jak v zimě přicházeli hladoví zajíci až na zahradu, táta je chytal do pasti a maminka připravila zajíce k obědu. Nebo vypráví o tom, že řezník se jmenoval Reinhard Šimeček, pekař Josef Bartoň, a když se na svátky pekly koláče, nosily se k pekaři plechy plné koláčů naskládané na žebříku.

V každém rozhovoru se pamětníků vyptávám na jídlo. Vedle historických událostí, období a témat je jídlo důležité. Souvisí se vztahem lidí ke krajině, ve které žili, se způsobem hospodaření, s jejich životním stylem. Petrovští měli zahradu s ovocnými stromy, dvě krávy, prase a malé pole s bramborami a obilím. Omáčka vařená ze sušených švestek a bramborové knedlíky byly na stole často a děcka se tím sladkým jídlem vždy pořádně nacpala. Když švestky na jaře došly, jedly se brambory s cibulí maštěné škvařeným špekem.

Karolína Petrovská rodila děti doma, jako tenkrát všechny ženy na vesnici. A nepotřebovala k tomu doktora. Když se porod blížil, soused Richard Spiška odjel na kole po cestě přes pole pro porodní bábu do blízkého Oldřišova. U porodní báby si pamětnice výjimečně nedokáže vybavit křestní jméno. „Petřická jí pravili,“ vzpomíná. Tak to šlo u Petrovských pořád dál. Uplynul rok a půl, někdy dva a jelo se zase pro Petřickou. První dítě porodila Karolína Petrovská v roce 1919, poslední začátkem války. Celou první republiku rodila děti. „Vždycky jsme se těšili, že zase máme přírůstek v rodině,“ říká pamětnice. Celkem u Petrovských přišlo na svět čtrnáct dětí. „Anička a Toník umřeli, když byli ještě úplně malí.“

Na jedné z nejstarších fotografií v albu Marie Halfarové stojí v řadách nad sebou žáci obecné školy v Hněvošicích. Snímek z roku 1931 se podařilo zrestaurovat z téměř zničeného originálu. Řídící učitel se jmenoval Jindřich Lhotský a byl to on, kdo zapsal do matriky Erharda Petrovského. Marie stojí na fotce vedle sestry Adély, Erhardovi byly tehdy teprve tři roky. V sousedním Německu stál Adolf Hitler už deset let v čele NSDAP, nezadržitelně mířil do křesla kancléře, ovšem běžní lidé v Hněvošicích toho o Hitlerovi mnoho nevěděli. Berlín byl daleko, Praha také, vesnice byla bez elektřiny i bez rádia, a když přišly tesařovy děti ze školy, psaly úkoly v kuchyni u stolu pod petrolejovou lampou.

Do Služovic ke strýci

Jihozápadně od Hněvošic leží ve zvlněné krajině vesnice Služovice. Silnice z Hněvošic stoupá mírně lesem, pak se krajina otevře a po chvíli můžete zahlédnout věž moderní kaple jako ostrou třísku trčící k nebi. Když bylo Marii Halfarové čtrnáct let a vychodila obecnou školu, staly se Služovice jejím novým domovem. Matčin bratr, strýček Jan Ulička, měl ve Služovicích ženu, pole i hospodářství, ale v chalupě nebyly žádné děti. Vrcholila hospodářská krize, Hitler zbrojil, muži z Hlučínska odjížděli za výdělkem do Německa, ale na poli Jana Uličky neměl kdo pracovat. Krávy neměl kdo podojit. Seno pohrabat. Přitom u Petrovských bylo stavení plné děcek. „Jednou přišel strýček k nám, máma mi sbalila věci do pytlíku a šla jsem přes pole do Služovic,“ vzpomíná. Ve škole nedostala Marie horší známku než dvojku. „Trojku nikdy v životě.“ Ovšem dřina v zemědělství se od té chvíle stala jejím údělem až do penze.

Jeden za druhým odcházeli spolužáci a kamarádi do války. Vesnice na Hlučínsku se vyprazdňovaly, říše potřebovala další a další vojáky, ale také jídlo. Marie si pamatuje na válečné zajatce nasazené do Služovic. Pocházeli z celé Evropy a pomáhali sedlákům. Kosili louky, sousedé jim vařili obědy a nosili jim pivo. „Byli jako naši lidé,“ říká. Zlatomír Nedič byl Srb z města Zrenjanin, a když přišel ke strýčkovi na návštěvu, rozuměl si s Marií, jako by byl její starší bratr. Marie už si nepamatuje, kde ve válce bojoval, kde byl zajat a odkud ho do Služovic deportovali. Ovšem líbilo se mu tam tak, že i dlouho po válce přijel s manželkou na návštěvu a ukázal své ženě Emě, kde v zajetí sloužil. „Ema nám děkovala, že to tady Zlatko přežil,“ vypráví pamětnice.

Jenže váleční zajatci a Zlatko Nedič nebyli jedinými cizinci, se kterými se vesničané ve Služovicích, Hněvošicích a okolí během války potkali. Pochod smrti Osvětim – Opava – Mauthausen, který v lednu 1945 prošel severozápadním cípem Hlučínska, sice Marie neviděla, celý život však měla před očima situaci, jak o ní maminka Karolína vyprávěla: „Slyšela, že tam jdou nějací chudáci. Měli žízeň, byli otrhaní, někdo šel bosý. Nakrájela tedy chleba do zástěry, vyšla na cestu a viděla, jak tam ten transport jde. Šlo tam několik vězňů. Většinou to byli Židé a volali, že mají hlad a že chtějí vodu. A ten esesák, který je vedl, křičel na matku, že ji zastřelí. Schovala chleba a utíkala domů. Esesáci vedli Židy k lesu. Někteří se potáceli, a když přišli k lesu, tak je esesáci odpráskli. Skutáleli se dolů z kopečka.“

Kde jsou všichni?

Na staré školní fotografii z roku 1931 ukazuje Marie Halfarová spolužáka Evalda Hartmana z Hněvošic. Také na Evalda vzpomíná, když mluví o válce. I Evald musel narukovat. Cestou domů se pak dostal na statek někde v Německu, oženil se tam a zůstal. „Všude bylo po válce málo chlapů, ale práce hodně,“ vzpomíná. Marie si pamatuje, jak s kamarádkou vítala Evalda, když se po čase přijel do rodných Hněvošic podívat. Zatímco na tisíce mužů z Hlučínska čekala na frontě smrt, je docela možné, že Evaldu Hartmanovi zachránila fronta život. Ve středu 28. března 1945 padaly na Hněvošice bomby Rudé armády. Cílem bombardování se stala cihelna. Budova s vysokým komínem připomínala průmyslovou továrnu a Sověti ji chtěli zničit. Jenže přímý zásah dostaly dvě chalupy. Zemřelo devět lidí, mezi nimi i Evaldova matka a třináctiletý bratr.

„Dostala ruskou kulku do nohy,“ vzpomíná Marie na sousedku Kleinovou ze Služovic. V dubnu roku pětačtyřicet se blížily Mariiny dvacáté druhé narozeniny, ale ona se oblékala jako babka. Přes husté černé vlasy uvázala černý šátek, na sebe navlékla „staré hadry“. Blížila se sovětská armáda a pověst vojáků, která ji předcházela, nebyla dobrá. Ve sklepě domu zřídil strýc Ulička provizorní kryt. Tam se všichni schovali. Když vojáci přišli do vesnice, vystřelil jeden z Rusů do okýnka od sklepa a trefil uvnitř sousedku. „Noha začala hnisat a stará paní umřela,“ říká pamětnice. Jiný soused ve sklepě si do své dřevěné protézy schoval rodinné šperky. Hodinky, prsteny, řetízky. „Davaj! Davaj!“ mířil na něj voják. Soused se rozklepal a všechno mu odevzdal.

Sovětská armáda odešla, válka skončila, ale pro rodiny vojáků na Hlučínsku ještě dlouho nebyl konec. Mnozí už věděli, že jejich blízcí jsou mrtví. Jiní čekali. Ve sbírce svědectví Paměti národa najdeme také vyprávění Zuzany Blahetkové z Bolatic, kam je to ze Služovic jen několik kilometrů. Od konce války uplynul rok a rodina Zuzany Blahetkové stále nevěděla, zda nejstarší syn Rudolf žije. Pak přišla dobrá zpráva. „Objevil se u nás starší pán a vytáhl papír. Maminka s ním stála v ruce a křičela: ‚Rudolf žije! Rudolf žije! On se nám vrátí!‘ A všechny děti jsme byly šťastné,“ vyprávěla v roce 2016 Zuzana Blahetková. „Bratr přišel domů pěšky. Byl bosý a vidím ho jako dnes, jak šel tou pěšinou v poli.  Sedl si v kuchyni na postel a plakal. A my všichni jsme plakali s ním. Radostí, že ho máme doma.“

Tesař František Petrovský, jeho žena Karolína, dcera Marie a všechny jejich další děti vyhlíželi bratra také. Marně. Erhard nepřišel a nedostali o něm nikdy žádnou zprávu. Jen úřední vyrozumění, že je Erhard nezvěstný. „Někdo říkal, že ho poslali k letectvu. Tak třeba spadl do moře,“ přemítá pamětnice. Mluví ale také o tom, že je možná v zemi někde v Rusku. Jinou verzi doma neměli. Když se ukládá ke spánku, modlí se za všechny sestry a bratry, kteří už zemřeli. S modlitbou přišel jedné noci sen, že se nezvěstný vrátil. „Kde jsou všichni?“ ptal se Erhard Marie. „No přece mrtví. Jako ty,“ odpověděla. „To není možné,“ řekl Erhard a zase zmizel.

Návrat zvonu

Alvín Halfar z Vrbky, vedle Služovic, musel také na frontu. Když se vrátil, poslaly ho československé úřady na dva roky kopat uhlí do Ostravy. Aby odčinil, že byl v Hitlerově armádě. Marie už byla dospělá, ovšem stále žila u strýce a tety. Jednou za čas ji vzal strýc do Opavy, koupili nové střevíce nebo látku na šaty. „Kroj jsme žádný neměli, jenom šaty rozmanité.“ Slovo „rozmanité“ používá Marie Halfarová často. Třeba při vyprávění o tancovačkách v sále hospodského jménem Franz Rotter. „Co jste tancovali?“ padne otázka. „Přece tance rozmanité. Valčík, polku. Co synci uměli.“ S ostatními děvčaty sedávala Marie na lavici v sále a čekala, až pro ni nějaký ten synek přijde. V listopadu 1951 se Alvín s Marií vzali.

Marie Halfarová pracovala v zemědělském družstvu. Alvín tam jezdil s koňmi, se kterými to dobře uměl, ji poslali do kravína. Vstávala ve tři hodiny ráno, vyrážela na kole, a když se v devět vrátila domů, šla pracovat na malý záhumenek, který po kolektivizaci zůstal. Do družstva musela nastoupit, když komunisté sebrali strýcovo pole a postavili tam vojenskou základnu. Protiraketové vojsko. „Tam, kde měl strýc pole, postavili kasárny. Nejvíce tam bylo vojáků ze Slovenska. Slováci přišli do Služovic a naši byli zase odvezeni na Slovensko. A strýček dostal za dva hektary pole jenom tři tisíce korun! Řekli, že je to pro vojsko, že jim to má nechat zadarmo. Tak mu pole vzali na vojenské kasárny.“

Kapli s věží jako ostrá tříska namířená kolmo k nebi postavila církev ve Služovicích v roce 1997. Do té doby chodívali věřící na mši přes pole do Oldřišova. „V zimě sněhu po kolena. První stopu zrobil chlap s velkýma botama, potom jsme šly my ženy a kostel byl plný,“ vzpomíná. V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Oldřišově měli manželé Halfarovi svatbu, tam pokřtili syna Rudolfa i dceru Annu. Do oldřišovského kostela chodívaly ze Služovic pohřební průvody za kočárem taženým koňmi Alvína Halfara. A v dubnu 2024 se vrátil starý zvon, který během války zrekvírovala německá armáda. Měl zřejmě skončit v továrně na výrobu zbraní a potom na frontě. Ovšem neskončil. Od roku 1952 zvonil zvon z Oldřišova na věži kostela sv. Františka ve Schwenningenu, nedaleko Stuttgartu, a tam se ho podařilo najít.

Na nejnovější fotografii v albu rodiny Halfarových stojí Marie s paličkou v ruce vedle nazdobeného zvonu. „V Oldřišově se světil velký zvon,“ napsala pamětnice na rubovou stranu fotky. „A já jsem tam musela jít klepnout jako stoletá občanka v kostele.“ Stalo se to v neděli 14. dubna 2024 a všichni měli radost, že je zvon zpátky, že se jim vrátil.