Marie Halfarová

„Naše matka slyšela, že tam jdou nějací chudáci. Měli žízeň, byli otrhaní, některý už byl bosý. Matka nakrájela chleba do zástěry a šla na cestu. Viděla, jak tam ten transport jde. Šlo tam několik vězňů. Většinou to byli Židé a volali, že mají hlad, že chtějí vodu. A esesák, který je vedl, křičel na matku, že ji zastřelí. Tak matka schovala chleba a utíkala domů. Esesáci vedli Židy k lesu. Někteří se potáceli, byli slabí, a když přišli k lesu, tak je esesáci postříleli. A skutáleli se z kopečka dolů.“

„Můj bratr ještě neměl osmnáct roků, a musel do německé armády. Brali už ty nejmladší. A můj bratr narukoval. Asi do Ratiboře nebo tam někam. Odtud je poslali rovnou na frontu a už se nevrátil. Do dneška je nezvěstný. Prý ho dali k letecké armádě. Někdo nám to říkal. Tak jestli nespadnul s letadlem někam do moře. Do dneška nevíme, co se s ním stalo. Nebylo mu ještě ani osmnáct roků.“ – „Jak se jmenoval?“ – „Erhard. Erhard Petrovský. Šikovný synek. Ještě mu nebylo ani osmnáct roků. Maminka se pro něj tolik naplakala... Měla před ním pět děvčat a šestý byl syn.“