Ludmila Hallerová

* 1928  †︎ 2022

  • 1:22:39 – 1:24:05 „Když se mně ptali, proč cestovala po těch různých stanicích, když to bylo zakázané nebo nebylo to povolené. Řekla jsem - Protože je ještě jedna vyšší autorita než ta státní, je to autorita Boží a podléhají jí všecky králové všecky knížata a všecky vlády. A já především, protože jsem dítě Boží, musím poslouchat, co mě říká Pán Bůh. Když mě vede k tomu, ať zvěstuju evangelium, tak prostě jdu a zvěstuju evangelium, ať je to státem povolené nebo nepovolené. Takhle byly otázky všecky cílené na nezákonnost mojí služby, ale já jsem se pořád hájila tím, že jsem pod vyšší autoritou a že vyšší autorita mě klade určité nároky. A já počítám s rizikem. A nemyslím si, že by mě za to naše vláda chválila, ale já prostě jsem pod jinou autoritou a tu musím poslouchat. To se jedná o můj vztah k Pánu Bohu.“

  • „Tak jsme si povídali a on se ptal - Proč jste jezdila na Slovenska? Protože tam byli lidé, kteří chtěli slyšet boží slovo a neměli příležitost. Modrý kríž jste zrušili, strana a vláda. To byli všechno lidé z Modrého kríže a teď jim neměl kdo sloužit, a tak jsem za nimi jezdila a zvěstovala jsem jim evangelium a měli jsme moc krásná shromáždění. Tak jsem si spolu povídali a bylo to moc hezké. Potom on řekl, abych ještě nedocházela že si se mnou rád povídá. A řekl - Podepište to. A četla jsem ve spisu, že jsem chodila na Kopaniny, abych přesvědčovala lidi ke vstupu do JRD, to je jednotné zemědělské družstvo slovensky. Já jsem říkala - Co jste to tady napsal? To není pravda. Jenom to podepište, jenom to podepište. Pak šel s lejstrem nahoru, tam byli jeho poddaní a ti mě měli vyslýchat. Tam jsme přišli za nimi a on jim řekl - Podepište to. My jsme nikoho nevyslýchali. On řekl – Já jsem ji vyslechl. Věděla jsem, že to bylo řízení boží, že ti dva chalani, kteří tam byli, by si mě řádně podali. Podepsali to. A vedoucí estébák dostal důkladné svědectví o boží lásce a o tom, jak může potkávat dobré lidi místo případů.“

  • „Byla jsem na interně jako obyčejná sestra a jednou jsem se vracela z noční služby a teď tam před tím domem, kde jsme bydleli, stál nějaký pán v kožáku. A jako by mně v srdci Duch svatý řekl: ‚Ten pán tě hledá.‘ Tak jsem za ním šla a řekla jsem: ‚Já jsem Jeníková, vy mě hledáte?‘ A ten pán se strašně lekl. Šel za mnou po schodech až k bytu mého strýce a tam mně podal předvolání na StB. Tak jsem tam na ten určitý den šla a on mě vyslýchal. A už byl trochu připravený na všelijaká leknutí. ‚Vy jste věřila tomu, co jste kázala?‘ – ‚Samozřejmě.‘ – ‚Prosím vás, já myslel, že křesťané už jsou jenom v historických románech a filmech.‘ Já jsem na to říkala: ‚Štěstí vaše, že to není pravda, protože jinak se tady hospodářství už zhroutilo. Ti jediní poctiví pracovníci jsou právě křesťané.‘ – ‚A taky jste nosila ten talár?‘ A já říkám, ne, já chodím ráda hezky oblékaná. A takhle jsme si povídali.“

  • „A diakonky, co pracovaly jako sestry v nemocnici, říkaly: ‚Otevírá se jednoroční kurz pro abiturienty, ty máš přece maturitu, tak si můžeš udělat diplom zdravotní sestry.‘ Já jsem si říkala: ‚To je výborné, to budu na misijním poli potřebovat a je to jenom jeden rok, to vydržím.‘ Tak jsem šla dělat diplom na zdravotnickou školu. Ale to už jsem byla v tom bolševickém šroťáku. Jak máte něco vystudované, už vám dají bumážku a už jste někam přidělená...“

  • „Když jsem se připravovala na svoje další působení ve Francii, tak jsem najednou v Bibli, v 13. kapitole Římanům, narazila na verš: ‚Každá duše vrchnostem poddaná buď, není vrchnosti než od Boha zřízené...‘ Já jsem říkala: ‚Pane Bože, to nemyslíš na komunisty!‘ – ‚Myslím.‘ – ‚Na komunisty?‘ – ‚Ty myslíš, že komunisté jsou mimo moji supervizi? Nejsou.‘ – ‚A já musím být poddaná komunistům?‘ – ‚To je tvoje vrchnost.‘ Tak jsem věděla, co mám udělat. Sedla jsem, napsala jsem na ministerstvo školství, že žádám o prodloužení svého studijního pobytu ve Francii ke studiu medicíny, a poslala jsem to na ministerstvo. Čekala jsem odpověď a ta přišla velice brzo: ‚To, na co jste dostala studijní povolení původně, jste skončila, vraťte se do Československa.‘ Já jsem říkala: ‚Vidíš, pane Bože? Vidíš? A kde je moje povolání pro Afriku?‘“

  • „Syn byl vychovaný pravdivě. Paní učitelka řekla: ‚Paní Hallerová, co to tomu dítěti vykládáte?‘ – ‚No co mu vykládám?‘ – ‚No vždyť on vyskočil, když jsme brali Lenina, a řekl, že to není pravda, maminka říkala, že Lenin nechal střílet do dětí.‘ – ‚Ale to je pravda, paní učitelko, vy to nevíte? Během Velké říjnové socialistické byli tak rozmnožení sirotci, děti v ulicích velkých měst, jako stáda divoká, že prostě Lenin si s nimi nevěděl rady a nechal je střílet. To jste nevěděla?‘ – ‚No to já nemůžu říkat, paní Hallerová.‘ – ‚Ale já jako matka to můžu říkat. Takže můj syn se dozví pravdu.‘“

  • „Vyšetřovatel říkal: ‚Víte co, advokáta si neberte, to je moc drahé. Ten váš Pán Bůh vás vysvobodí.‘ Takhle mně přihrnul ten stoh výpovědí: ‚To si přečtěte.‘ Tak jsem tím listovala a zjistila jsem, že všechny výpovědi v můj prospěch jsou od mých přátel-komunistů, od ředitele, předsedy KSČ, předsedy ROH, předsedy Červeného kříže, všichni možní mí známí-komunisté z Uherského Brodu vypovídali o mně, jaká jsem skvělá. A jenom kazatelé, moji dobří přátelé: ‚My jsme jí to říkali, je neukázněná, neposlušná, varovali jsme ji.‘ A takhle se vyjadřovali. ‚Z toho si nic nedělejte, co ti flanďáci říkají. Na to nikdo nebere ohled, co oni říkají. Hlavně že máte takové hezké vyjádření od těch komunistů,‘ říkal ten pán. ‚Neberte si advokáta.‘“

  • „Napsala jsem ještě panu doktoru Schweitzerovi, že jsem tak strašně chtěla být u něho, a že se nemůžu a nemůžu k němu dostat. K němu jezdil pan Kalous, kazatel z Jednoty bratrské (to je Unitas Fratrum, Moravští bratři). Protože byl populární i u komunistů, tak jeho tam s humanitární pomocí občas pustili. Takže jsem mu dala s sebou ten dopis a on mně přivezl dopis od pana doktora. A z toho, co jsem si zapamatovala, bylo tam napsané, že ‚každý má své Lambaréné‘, to nemusí být zrovna v Africe na řece Ogowe.“

  • „Takže jsem se dočkala jiného ředitele, ten byl ještě o nějaký růček mladší než já. A bral Boží jméno nadarmo, což já jsem velice těžce nesla. Říkala jsem: ‚Soudruhu řediteli, vy se tak často modlíte?‘ – ‚Já, komunista?!‘ – ‚To není střelná modlitba? Vždyť pořád voláte Boží jméno.‘ – ‚No to teda ne! Tak co mám říkat?‘ – ‚Třeba Kryštofe Kolumbe, to je jedno, ale neberte Boží jméno nadarmo. Na to jsou strašné tresty. Pán Bůh nenechá bez pomsty nikoho, kdo bere jeho jméno nadarmo.‘ A on opravdu začal říkat Kryštofe Kolumbe.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 20.07.2014

    ()
    duration: 
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 24.08.2020

    (audio)
    duration: 01:46:51
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 02.12.2020

    (audio)
    duration: 01:55:19
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Moje Lambaréné bylo tady

Dobový portrét pamětnice při studiu v Beatenbergu
Dobový portrét pamětnice při studiu v Beatenbergu
photo: Soukromý archiv pamětnice

Ludmila Hallerová se narodila 1. září 1928 ve Vsetíně v rodině státního úředníka Františka Jeníka. Maturovala v roce 1947 a v únoru následujícího roku odešla do Beatenbergu ve Švýcarsku studovat dvouletou misijní školu. Po škole chtěla ještě vystudovat medicínu ve Francii a poté se vydat na křesťanskou misii do Afriky. Nedostala ale od československých úřadů povolení k dalšímu pobytu v zahraničí a musela se vrátit. Udělala si roční zdravotní kurz a dostala umístěnku jako zdravotní sestra do Nového Jičína. Vystřídala několik míst v republice a přitom evangelizovala a kázala. Navázala kontakty se slovenskými vyznavačskými církvemi a zajížděla do několika míst na západním Slovensku, což neušlo pozornosti StB. V roce 1959 byla vyslýchána a v roce 1960 proběhl soud, který skončil podmíněným trestem za narušování státního dozoru nad církvemi. Dále pracovala ve zdravotnictví a v roce 1961 se vdala za elektroinženýra Oldřicha Hallera. Žili v Praze a postupně se jim narodily dvě děti. V době společenského uvolnění se dále věnovala evangelizaci, psala a překládala zahraniční duchovní literaturu. Při častých výjezdech za hranice zůstávala v kontaktu se spolužáky ze švýcarských studií a pašovala přes hranice knihy a časopisy. V roce 1989 založila Misijní odbor Kostnické jednoty k podpoře misionářů v Kamerunu, Gambii a Indii. Na začátku 90. let začala organizovat evangelické poznávací zájezdy do Izraele. Je autorkou autobiografické knihy Pod oblakem. Paní Ludmila Hallerová zemřela 23. července roku 2022.