Zdeňka Halounová

„To bylo v době, kdy jsme žili z jednoho platu, protože já jsem musela být s nemocným klukem [synem] doma. Žádný vedlejší příjmy, to neexistovalo v té době. Nakonec jsem se dozvěděla, že on [manžel] byl odměňovaný za nějaké mimořádné pracovní výkony a za to, co se povedlo, co všechno zařídil. Pak jsem to našla a on se mi přiznal, že byl odměňovaný finančně za něco, a pan ředitel dostal od něj dopis, kde se vzdává té odměny ve prospěch ústředního výboru strany, protože to je povinnost komunisty.“

„To byl zase výmysl komunistů, že byly takzvané nadměrné byty. Čili oni měli, když se přidělovaly ty opuštěné domy tady nebo všude v pohraničí, tak se potom přihlíželo k tomu, že třeba moje sestra se švagrem byli tady ve vile na celém poschodí dva lidi, a to vadilo. Takže potom pro mě přijeli do Prahy a vzali si mě sem, abych vyplnila ten chybějící prostor, abych to zaplnila.“

„Takže jsem vyjela do Sudet. Tam jsme byli ubytovaní v nějakých těch vysídlených domech. Samozřejmě, že situace byla taková, že jsme měli šanci prohlédnout si ty opuštěné baráčky nebo byty. Když se něco někomu líbilo, nebyl problém si to vzít. To tenkrát vůbec nikdo neevidoval, to byla divočina.“

„Já jsem stavěla... barikády jsme stavěli. I v těch pobočních ulicích se postavily barikády. Mám dokonce fotografii, kterou uvidíte. Takže takhle jsme se angažovali v rámci těch možností, které byly.“