Milan Haluška

„Já když jsem pak dospěl, a když jsem začal pracovat, a potom když jsem začal zjišťovat, jak to tam v tom Československu fungovalo s politikou a tak, tak jsem začal mít představu, že bych chtěl bydlet asi někde jinde, že bych chtěl z toho režimu, z toho společenského systému, který tam byl. Chtěl jsem jít někam jinam. No a postupem času jsem prostě… Ta moje idea, ten můj nápad se vlastně změnil v plán, a tak jsem tehdy… To se nesmělo, jezdit ven z té země do země, která byla jiná než socialistická. Ale já jsem to tak chtěl, a tak jsem se na to připravil. Nebylo to jednoduché. No a takhle jsem se vlastně dostal do Itálie. A potom z Itálie do Ameriky. A tam jsem žil asi dvanáct let.“

„Já jsem se napřed v Latině sešel s dalšími Čechy. Ale nejenom s Čechy, kteří utekli z těch svých zemí. Bylo to ohromně zajímavé vidět lidi, kteří přišli z té samé země kvůli skoro těm samým důvodům. Ale bez představy, co budou dělat dál nebo čím budou dál. Takže to byla hrozně zajímavá věc. A zajímavé bylo i to, že jsme se tam sešli s lidmi z dalších socialistických zemí, které byly pod komunismem: Poláci, Maďaři, Bulhaři, Rumuni. A my jsme na sebe koukali, že jsme všichni měli ten samý důvod, ale neuměli jsme své jazyky, tedy neuměli jsme se domluvit. Protože anglicky jsme ještě neuměli, italsky taky ne. Ale to, co nás spojovalo, byla ruština, kterou jsme se museli všichni učit ve škole. Takže najednou ten jazyk, který jsme neměli rádi a že jsme se ho museli učit, byl najednou takový spojovací. Což byla taková legrace. Ale všichni jsme chodili na kurzy angličtiny a postupem času jsme na tu angličtinu přešli. No a byla to taková strhující doba a strhující pocit té přicházející svobody.“