Veronika Hamatová

„Táta nám nevyprávěl nic o tom, jak [čeští kolonisté] přišli. Ale máma nám vyprávěla, jak její táta přišel z Čech. Přišel jako chlapec, jako kluci přišli sem do Rumunska. Tak to vyprávěli, že přišli jako kluci z Čech sem. A přišli asi dva nebo tři bratři. Tady všude že byl les. Že přišli tudy nad hřbitovem, a jak je hřbitov, tam sešli. A tam že nějaká ženská nebo holka umřela, tak tam udělali hřbitov. Tady, jak máme hřbitov. Tady se začali pucovat každý, co chtěl. Chtěl stavět, tady byl všechno les a tady byl pramen vody, je tu dobrá. Začali stavět a udělali si vesničku.“

„Pamatuju si, že mohli jít lidi odsud do Čech. To už jsem byla taková větší. Chodili z Čech sem, aby šli lidi do Čech, a šlo jich hodně. Okolo nás, jak máme dolů ulici, dole bydleli lidi. Ale vozili, jezdila tu mašina, jak je cesta, tak tam byla štreka, jak se jede po cestě na Cozla. Tamtudy lidi chodili. Pamatuji si, že táta přišel z Cozla a řekl mámě: ‚A hajdá, půjdeme do Čech!‘ [...] Máma mu řekla: ‚Když chceš, jdi!‘ Byly jsme čtyři děti. Řekla nám: ‚Heleďte, děti, který chcete, jděte si s tátou. Ale já z domova nepůjdu!‘ A my jsme žádný nešli, ani táta. Šlo ale hodně lidí, ale i z Čech se vrátili, utíkali. Bacili potom lidi, kteří se vrátili. Ale my ne. My jsme nešli nikam.“