The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Veronika Hamatová (* 1943)

• narozena 15. února 1943 v Bígru v rumunském Banátu (úředně evidována 1. dubna 1943)

• vyrůstala spolu s třemi staršími sourozenci v rolnické rodině

• v letech 1950–1954 docházela do místní školy

• jako jedna z prvních žen ve vesnici požádala o rozvod manželství (70. léta)

• křesťanská komunita její rozhodnutí nepřijala vstřícně

• bývalý manžel o několik let později tragicky zemřel, když uhořel ve svém domě

• pamětnice se později podruhé provdala

• celý život pracovala v zemědělství

• v roce 2023 žila v Bígru

Když jí přilétla první facka, pochopila, že je to jen začátek. Vzala dva syny a utekla s nimi ke svým rodičům. Uvědomila si, že ke svému manželovi se už nikdy vrátí. Podala žádost o rozvod a manželství se po 12 letech kvůli manželově opilství a nekontrolovatelné agresi rozpadlo. V české vsi Bígr, posazené v kopcích rumunského Banátu, se psal začátek sedmdesátých let, když se Veronika Hamatová stala jednou z prvních žen z vesnice, která se nechala rozvést. V místě, v němž si čeští katolíci po staletí udržovali náboženský život včetně tradičních hodnot. Úmluva mezi mužem a ženou je posvátné pouto, slib před Bohem, který může rozdělit jen smrt.

Rozvod manželství v konzervativním a úzkém společenství znamenal, že následky svého prohřešku si věřící ponese po zbytek života. Nesměla se účastnit svatého přijímání a rozvod ji vyřadil z komunity věřících. „Když jsem si tím vším prošla, dostala jsem velké pokání, abych se modlila za to, co jsem provedla. Růžence, modlitby, to vše za rozhodnutí se nechat rozvést. Nebyla jsem rovna lidem, co chodí do kostela. A za to si myslím, že mi Pán Bůh dává tak dlouhý život, abych si to na světě vymodlila,“ svěřuje se Veronika Hamatová.

Většina českých osadníků přišla do rumunského Banátu ve dvacátých letech 19. století. Oblast osídlili postupně v několika kolonizačních vlnách. Založili tu vesnice Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Bígr, Eibentál, Šumice, Svatá Alžběta a na dnešním území Srbska také Češko Selo. Severněji pak vznikly vesnice založené českými Němci, jednalo se o Wolfswiese, Weidenthal, Weidenheim a Lindenfeld.

Bígr (rumunsky Bigâr) byl založen českými kolonisty z Klatovska, Plzeňska a Příbramska v roce 1828 na příkaz rakouské monarchie generálem Schellerem za účelem osídlení pohraničí a využití tamějšího nerostného bohatství. Podobně jako ostatní české osady se také nachází v kopcovitém terénu ve výšce 500–550 m n. m. a domy jsou zasazeny v mírném svahu. Zajímavostí této vesnice je, že čeští kolonisté zde vystavěli pouze dvě ulice do tvaru kříže. Jeho střed tvoří menší prostranství, kde si v roce 1876 postavili kostel k poctě Svaté Trojice a hned vedle budovu školy. Půda kolem vesnice nebyla příliš úrodná, a proto se obyvatelstvo živilo převážně hornictvím v okolních dolech.

Po příchodu z Čech zemřela jedna z žen 

Veronika Hamatová, rozená Marešová, se narodila 15. února roku 1943 v Bígru. V osobních dokladech ji provázelo datum 1. dubna, neboť na svět přišla v zimním čase a zpráva o jejím narození se úřadům nepředala včas. Vyrůstala v chudé rolnické rodině spolu s třemi staršími sourozenci. Její otec pracoval podobně jako muži z vesnice v kamenouhelných dolech Cozla, odkud se domů za rodinou vracel většinou až v sobotu. Děti proto vyrůstaly pod dohledem matky, musely se podílet na polních pracích a pomáhat v hospodářství.

Byla to právě matka, která jí vyprávěla příběh o příchodu jejich českých předků do Banátu. „Vyprávěla mi, jak její prapradědeček přišel z Čech. Přišli jako chlapci, snad dva nebo tři bratři. Přišli tamtudy z té strany, jak je hřbitov. Tam zemřela jedna z žen, proto tam udělali hřbitov. Všude tu byl les, tak začali stavět vesničku. Alespoň tak mi to vyprávěla máma,“ vypráví Veronika Hamatová příběh starý téměř 200 let. 

Do města se podívala až v patnácti letech

Od sedmi let navštěvovala Veronika Hamatová místní školu. Kdykoliv se po škole vrátila domů, čekala na ni práce. Každý den odcházela pást dobytek, jako to dělávala všechna místní mládež. Jakmile dokončila čtvrtou třídu, zůstala pracovat doma v hospodářství, teprve v 15 letech poprvé opustila rodnou vesnici. „Máma mě nikam nebrala, protože jsme neměli peníze. Jen jednou jsem s ní byla v Bošňáku (Nové Moldavě), když mi dělala bulletin [legitimaci], ale vícekrát ne. Kdo vydělával peníze, chodil do měst, já nemohla nikam.“

Kde se kdo zrodí, tam se i hodí

V návaznosti na konec druhé světové války odešla do Čech spousta banátských Čechů. V Bígru se to týkalo několika mladých a chudých rodin, které již nedokázaly čelit ustavičné nouzi. Zprávy uvádí, že na základě dohody mezi Rumunskem a Československem zmizela z českých vesnic do roku 1948 až třetina obyvatelstva, která zde žila. „Táta si přál odejít do Čech, ale máma nechtěla. Řekla, ať si nás táta klidně vezme, ale ona že nepůjde. Některé rodiny se pak i vrátily zpátky do Rumunska. Že jsme ale neodešli my, toho jsem nikdy nelitovala, protože kde se kdo zrodí, tam se i hodí,“ řídí se českým příslovím Veronika Hamatová.

Padesát let od rozvodu a stále slýchá výčitky

Hluboce věřící banátští Češi se již od svého příchodu hlásili převážně k římskokatolickému vyznání, čímž se lišili od pravoslavných Rumunů. Manželský svazek se donedávna uzavíral výhradně mezi českými rodinami, což posilovalo národnostní identitu a uchovávalo kulturní endemit.

Za místního hocha se v 18 letech provdala i Veronika Hamatová, seznámila se s ním na jedné z tancovaček. Rok po sňatku porodila prvního syna a o pár let později následoval druhý chlapec, byť manželství se začalo postupně rozpadat. „Byly tu případy, že žena spala celé léto na seně po maštalích, protože muži byli opilci a bili ženy. Čekaly, až tomu Pán Bůh udělá konec. Já jsem ale nečekala a ukončila to sama,“ prozrazuje otevřeně.

Poté, co její manžel vyměnil zaměstnání v uhelných dolech za práci pošťáka, svému popíjení alkoholu propadl, což manželství definitivně pohřbilo. Zkraje po svatbě žili u rodičů manžela, ale jak se situace stávala časem nesnesitelnější, přestěhovali se do hospodářství Marešových s tím, že před rodiči Veroniky si jejich zeť dá přeci jen pozor. To se ale nestalo a po jednom z dalších výstupů sebrala Veronika Hamatová odvahu a po 12  letech manželství si podala žádost o rozvod. Nerozmluvil jí to ani duchovní, který se ji snažil odradit. „Rozhodnutí rozvést se i přes pomluvy na vesnici nelituji,“ svěřuje se pamětnice. „Často, a někdy i dnes, je mi předhazováno, že jsem nezůstala s manželem. Žádný ale neví, co se v manželství odehrává. Nejvíc jsem se ale bála toho, že nedokážu uživit své děti, protože manžel nechtěl platit alimenty.“

Budu trpět do posledních dnů

Vypořádat se s existenční situací jí pomáhali rodiče i prarodiče, kteří si vzali na výchovu do Oršavy staršího syna. Bývalého manžela nakonec přetrvávající problémy s alkoholem doběhly a stihla ho nebývale krutá smrt. „Opil se tolik, že si naložil šporhelt [kuchyňská kamna], a jak zavrávoral, převrhl ho na sebe. Zbyl z něho jen škvarek, ale seknice uhasla a stavení zůstalo. Boží zázrak,“ popisuje Veronika Hamatová.

Tři roky od rozvodového řízení si Veronika Hamatová našla nového partnera, vdovce z vesnice, a provdala se podruhé. Manželova smrt ale ukončila manželství již po šesti letech. Po takových událostech by nejeden člověk vesnici opustil a přestěhoval se do jiného místa, kde začne nový život. Veronika Hamatová přesto zůstala v Bígru. Je nadále bytostně přesvědčena o svém prohřešku vůči Bohu, z něhož se chce zodpovídat do svých posledních dnů. Přesto však věří, že se dostane do nebe.