The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květa Hamplová (* 1937)

• narozena 20. května 1937 v Hradci Králové

• otec Jaroslav Vokřál měl klempířskou dílnu

• matka byla vyučená švadlena

• rodiče byli aktivní v Sokole

• v roce 1940 otce zatklo gestapo pro odbojovou činnost ve spolku Jitřenka

• matka vedla živnost v nepřítomnosti otce sama, v květnu 1940 se jí narodila dvojčata

• po roce 1948 byla prosperující živnost otci zabavena komunistickým režimem

• jako dcera živnostníka měla velké problémy s uplatněním po studiu na základní škole

• vyučila se prodavačkou, pak vystudovala ekonomickou školu

• účetní a zásobovací referentka v národním podniku Technomat

• po roce 1968 neprošla prověrkovou komisí a byla z práce vyhozena

• našla práci ve Východočeských vodovodech a kanalizacích

• má syna a dceru a žije v Hradci Králové ve Svinarech

Květa Hamplová vzpomíná na své dětství jako na šťastné. Z každého jejího slova je cítit láska k rodičům, kteří museli své děti vychovávat v extrémně složité době. A vlastně to, že tu dobu přežili, je určitě štěstím. Její život však jednoduchý nebyl. Vzedmutí a pády se střídaly a kopírovaly pohnuté dějinné události 20. století.

Dětství za druhé světové války

Květa Hamplová se narodila 20. května 1937. Rodina bydlela na Malém náměstí č. 102 v Hradci Králové, kde měl její otec Jaroslav Vokřál klempířskou a instalatérskou dílnu. Zaměstnával dva zaměstnance a mnoho zakázek dostával od města Hradec Králové. Květa Hamplová s hrdostí vzpomíná, jaký to byl zručný a velmi oblíbený řemeslník. Její matka Božena, rozená Bičišťová, se vyučila švadlenou. První dcera Boženka rodičům zemřela v útlém věku, do roka se jim potom narodila malá Květa, která se od prvních chvil stala tatínkovým miláčkem. Oba rodiče aktivně působili v Sokole. Zapojili se již od roku 1939 do protifašistické činnosti v odbojové skupině Jitřenka. Otce zavřeli v březnu 1940. Někdo na něj podal udání, že převáží zbraně. Matka zůstala s dcerou sama, byla těhotná a měla na starost celou živnost. „Vzpomínám si, jak jsem z okna viděla přijet auto, které zastavilo na druhé straně ulice. Tatínka pak odvedli nějací pánové. Křičela jsem na maminku, že tatínek někam jede, a oni ho naložili a odvezli dolů k soudu.“

Pamětnice popisuje, jak chodila se svojí maminkou za tatínkem k soudu. „Byl tam jeden hodný dozorce, který mě vždycky hladil a říkal pořád: ‚Neboj se, on se ti tatínek vrátí.‘“ Otce pak odvezli na Pankrác a tam byl zavřený, celkem rok a půl. Květa Hamplová si vybavuje, že otce zavřeli v březnu 1940 a mamince se v květnu narodila dvojčata. Byli to kluci a dostali jména Petr a Pavel. „Tatínek u toho nemohl být a tak měl rád malé děti,“ vzpomíná s dojetím pamětnice. Matka samozřejmě chtěla všechny děti svému manželovi ukázat. Dozorci na Pankráci však dovolili jen návštěvu manželky s malými dvojčaty. Květa Hamplová vzpomíná, jak její matka v této složité době jela sama s malými dvojčaty do Prahy, aby je mohla svému manželovi ve vězení na Pankráci ukázat. Rodina to v této době opravdu neměla jednoduché, matka vedla celou živnost. Často proto psala dopisy tatínkovi do vězení a žádala o radu. Příbuzní a známí se snažili rodině co nejvíce pomáhat. Rodina se nikdy nedověděla, kdo skupinu Jitřenka udal. Tři členové skupiny byli odsouzeni k smrti a popraveni. „Tatínek mi vždy říkal, abych se učila jazyky, a to ho vlastně zachránilo. On uměl dobře německy, protože byl předtím na handlu v Německu. Ale zatajil to. Když mu položili při výslechu otázku, než mu ji přeložili, mohl si připravit odpověď.“

Otec byl nakonec odsouzen na šest měsíců nucených prací, někde na železničních tratích v Německu. Květa Hamplová vzpomíná, jak její otec později říkal, že nemůže vidět řepu, protože je tam tím pořád krmili. A dále hovořil o tom, že když jel nějaký známý strojvůdce, hodil jim často chleba a všichni se pak poctivě dělili o každou kůrku. Otec Květy Hamplové se vrátil z nucených prací před Vánocemi 1941. Ale i potom rodinu „navštěvovali“ gestapáci, zvláště v době heydrichiády. Byl ještě v roce 1943 u výslechu na gestapu, ale pak už dali gestapáci do konce války rodině pokoj. K této době se váže ještě vzpomínka na strýce, který měl leukemii a jedině jeho bratr, otec pamětnice, měl vhodnou krev k léčebné terapii. Otce však v březnu zavřeli a strýc v květnu zemřel.

„Konec války byl bezvadný,“ vzpomíná pamětnice, „otec běhal po náměstí s amplionem, vysílal, co se děje v Praze do Malého náměstí. Strejda, bratr od maminky, jel s ruskejma vojákama na tanku až do Prahy.“ Byly to však různorodé vzpomínky. Třeba na to, když někteří lidé honili Němce po náměstí a mstili se jim a stále na ně křičeli: „Kleknout, lehnout, vstát!“ Květa Hamplová dodává: „Bylo to pro nás děti dost zvláštní. Na druhé straně jsem si hned vzpomněla na to, jak chodili hitlerjugend po náměstí, házeli na nás šlupky od banánů a dělali si z nás legraci. Nebylo to hezké.“

Život po druhé světové válce

Květa Hamplová začala chodit do školy v roce 1943. Škola byla situována v Dlouhé ulici, kde je dnes restaurace Šatlava. Vzpomíná si na sirény při leteckém poplachu. Všichni, kteří bydleli blízko, chodili rychle domů. Po válce živnost jejího otce dobře prosperovala. Otec mimo jiné začal dělat rozmrazování vodovodních přípojek. Snažil se využívat nové technologie, byl oblíbený a práce měl dost. Navíc ještě dělal mistra na průmyslové škole. Měl tři zaměstnance a vždy také dva učně. Konkurence si v té době spíše pomáhala, byli to všichni dobří řemeslníci a nezáviděli si. Po válce, v roce 1945, se také obnovila činnost Sokola. Rodiče pamětnice se aktivně zapojili. Hradecký Sokol organizoval dětské prázdninové tábory. Sokolové koupili starý dům ve Zdobnici, který zrekonstruovali a vytvořili z něj takové „sokolské hnízdo“. Pamětnice vzpomíná, jak její tatínek organizoval se svým autem výlety pro děti v Orlických horách. Sokolský tábor tam byl do 50. let. „Mám na tu dobu hezké vzpomínky,“ dodává Květa Hamplová. Ještě v roce 1948 byla na sokolském sletě, stejně jako její rodiče. Květa Hamplová si vzpomíná, jak po roce 1948 jejímu otci jeho živnost zabavili. Prosperující živnost převzal městský stavební podnik a její otec tam dál pracoval už jen jako normální dělník.

Studium a zaměstnání

Květa Hamplová ukončila školu v roce 1952. To byla ta nejhorší léta. Měla ráda děti a chtěla být učitelkou v mateřské škole. To však u dcery živnostníka nepřicházelo vůbec v úvahu. „Soudružka ředitelka mi navrhla pracovat jako hornice s tím, že mám postavu vhodnou do dolů. Byla jsem takový mánesovský typ, černovlasá a urostlá,“ vzpomíná pamětnice. Květa Hamplová se učila psát na stroji, měla vyjednané místo v kanceláři, ale znovu ji jako dceru živnostníka nevzali. Tatínek jí řekl, že do dolů tedy v žádném případě nepůjde pracovat, že ji bude živit. Zase se však našla nějaká dobrá duše, která Květu Hamplovou udala jako příživnici. Až na přímluvu strýce ji 1. října 1952 vzali do prodejny Pramen u Grandu v Hradci Králové. Vyučila se prodavačkou a vystudovala ekonomickou školu. Pracovala pak jako účetní a později jako zásobovací referentka v národním podniku Technomat.

Rok 1968

Květa Hamplová vzpomíná na rok 1968 jako na krásné, ale krátké svobodné nadechnutí. Konečně měla práci, která ji uspokojovala. Mohli si psát bez omezení se strýcem, který žil v Jugoslávii a který bojoval za války i se svou rodinou u partyzánů proti fašistickým okupantům. V červenci 1968 mohli za strýcem vycestovat. „Když jsme tam byli, všichni nám fandili, záviděli Dubčeka, záviděli vládu a říkali nám, jak budeme konečně svobodně dýchat,“ vzpomíná pamětnice.

O to horší bylo vystřízlivění v srpnu, když se rodina z Jugoslávie vrátila. Pamětnice na to vzpomíná takto: „Vrátili jsme se, děti byly u babičky ve Zdobnici, ráno v pět hodin jsem vstala, pustila slepice a říkala jsem tátovi, že to rádio nehraje a nějak škvrčí. A pak už jsem viděla ty velký těžký letadla, ve kterých byly tanky, jak přistávají na letišti. Táta šel vypůjčit auto s tím, že děti nemůžeme nechat někde na hranici, a přivezl je.“ V Technomatu na jejím pracovišti připravovali informace o tom, co se děje, které se pak tiskly ve vedlejší tiskárně. Po roce 1968 se Květa Hamplová stala znovu nepohodlnou a v tehdejších prověrkách neprošla. Byla ze zaměstnání propuštěna. Novou práci hledala těžko, protože s ní stále putoval špatný kádrový materiál. Nakonec našla zaměstnání ve Východočeských vodovodech a kanalizacích v Hradci Králové.

Rok 1989

Květa Hamplová si vzpomíná, jak v roce 1989 byla na školení civilní obrany v Peci pod Sněžkou. „Najednou, ředitel, kádrovák si začali něco šuškat, všichni zezelenali, nevěděli jsme přesně, co se děje, ale kolegyně měla na pokoji tranzistorák a dověděli jsme se, jak padl ten ústřední výbor a svolávalo se na tu demonstraci. Všude tam byli papaláši, vojáci s vejložkama. Druhý den se to rozpustilo a jelo se domů. Byli jsme nadšení, poslouchali jsme rádio a věřili, teď snad už to bude něco pořádnýho, a tak jsme šli taky zvonit klíčema na Velký náměstí. Jedinej pan ředitel a kádrovák nešli. U nás na pracovišti jsme množili dokumenty a dál posílali.“ 

Květa Hamplová pokračuje: „Pana prezidenta Havla jsme milovali. Mrzí mě, že na Václava Havla hází teď takovou špínu, a to on nás proslavil po celém světě.“ Pamětnice si váží, že se lidem otevřely hranice. „Můžeme jezdit po světě. My jsme nemohli nikam. Báli jsme se promluvit, aby nás nikdo neudal. Ať si toho lidi váží.“ Květa Hamplová žije v Hradci Králové ve Svinarech. Její syn má vlastní firmu na elektromontáže, dcera je veterinářka. Její otec zemřel již v roce 1974, matka se dožila 95 let a zemřela v roce 2002. Své vyprávění zakončuje tím, co často říkala její maminka: „Mějte se rádi a buďte k sobě slušní.“