„A my jsme přijeli do Boskovic na náměstí, to je taková vesnice, větší město dneska už, a tam jsme čekali a hlásili konec války. No, a nás vrátili, neměli jsme kde být, tak do Olomouce, tam je blízko Olomouc, tak do kasáren. Tak nás dali, kanonýry, do... tam byly garáže, všechno, tak nás nastrkali do toho auta a dali nás do Olomouce. Tam jsme v kasárnách, jak se říká, bojovali. Tam jsme nocovali, u řeky Moravy, jestli to znáte v Olomouci.“ – „Já tam mám synovce.“ – „Tak tam jsem prožil rok.“ – „A začal jste tam honit ty děvčata?“ – „A tam jsem honil ty děvčata, ano.“
„Přijeli z Prahy, že vybíraj do policie. Policajty chtěli, jako teďka chtějí, potřebujou dva tisíce policajtů, a nikdo tam nechce jít. My ve válce, jak bylo, jsem říkal, co to je? Policajti, to vím, že nějaký byli a nějak chodili, ne. Tak jsem se přihlásil hned. To víte, velitele brali hned tam. Přijeli jsme do Prahy, nás přivezli, do Dejvic si pamatuju, tady do toho, taková ta budova služebně-policejní. Teď čekáme, šli vybírat. Teďka po řadě měřili vejšku. U policie jste musela mít 170.“ – „Žádnej prcek.“ – „Žádnej prcek, 170, a bez toho vás nevezmou. Prvně se svlíkli všichni do trenýrek a váhu, vejšku, všechno. Já jsem byl malej prcek, já jsem neměl. Tak jsem šel, stojim, a ten říká: ‚On má 169.‘ A já mu říkám: ‚Jdi do prčic, tak já stoupnu na špičky.‘ Tak já špičkama takhle nahoru a no – 171.“
Pavel Hančák se narodil 17. března 1925 na východním Slovensku. Jeho rodiče si přáli, aby se stal farářem, ale po vypuknutí druhé světové války se připojil k armádě. Byl velitelem čety v 5. dělostřeleckém pluku a účastnil se mimo jiné i Karpatsko-dukelské operace. Po konci války strávil nějaký čas v olomouckých kasárnách, pak se dal k policii, u které byl zaměstnaný po zbytek svého aktivního života. Byl členem legionářské obce a žil v Domově pro válečné veterány. S manželkou měl jednoho syna. Pavel Hančák zemřel 18. června roku 2020.
