The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Hančák (* 1925  †︎ 2020)

• narodil se 17. března 1925 na východním Slovensku

• po vypuknutí druhé světové války odjel do Polska, kde se připojil k armádě

• byl členem 5. dělostřeleckého pluku, účastnil se mimo jiné i Karpatsko-dukelské operace

• po válce byl zbytek života zaměstnaný u policie

• se svou manželkou má jednoho syna

• zemřel 18. června roku 2020

Válka

Pavel Hančák se narodil 17. března 1925 na východním Slovensku. Byl nejstarší ze sedmi dětí a odmala byl zvyklý, že se doma pomáhalo a pracovalo. Otec Pavel byl cestář, „dělal na vesnicích silnice, zadělával díry, chodil s vozíkem“, maminka Marie se starala o děti a domácnost.

Maminka si přála, aby se pamětník stal farářem, což znamenalo, že musel chodit na gymnázium. Po pár letech docházky ale vypukla válka a na oblast východního Slovenska zaútočilo Maďarsko. Během války se do školy nechodilo, a tak si Pavel Hančák s kamarády řekl, že si udělá výlet. „Přišli jsme na náměstí, naložili nás nahoru do auta a jeli jsme pryč. Jedeme, nevěděli jsme kam, přejeli jsme přes Mukačevo do Lvova. Večer nás vyložili u kostela, kde byla úplná tma.“ Rozhodli se pokračovat a dorazili až do Polska, kde byli ubytováni na vesnické faře poblíž německé linie.

„Fronta byla před náma, mrtvoly padaly, když někdo zemřel, tak ho ani nezahrabali.“ A kvůli ztrátám se samozřejmě stále nabírali noví vojáci. „My jsme se přihlásili k automobilům, byli jsme kamarádi, bylo nám sedmnáct let.“ Pamětník byl přidělen k 5. dělostřeleckému pluku a postupem času se stal velitelem čety. S kamarády se ale rozdělili: „Já byl u kanonýrů, ten byl zase u tankistů, ten byl pěšák.“

Od fronty byl Pavel Hančák vzdálen sice jen deset kilometrů, ale vlastně ani nevěděl, že jsou tak blízko. „Večer se rozlezlo ticho, seděli jsme s kulometama a čekalo se.“ Jako součást Svobodovy armády zažil také Karpatsko-dukelskou operaci, kde probíhaly největší boje.

Když už dělostřelectvo nebylo na frontě potřeba, bylo odveleno do Boskovic. Tam se také dozvěděl, že je konec války. Poté byl přesunut do olomouckých kasáren, kde strávil další rok. Jako velitel měl na starost svoji četu: „Museli mě poslouchat, ráno byl budíček, v šest jsme museli vstávat, chodby mejt, okna, všechno za půl hodiny.“

Práce u policie

Asi po roce přijela do Olomouce policie z Prahy s tím, že hledají nové lidi. „Tak jsem se hned přihlásil. To víte, velitele brali hned. Přivezli nás do Prahy a čekali jsme, šli si vybírat. Po řadě měřili vejšku – u policie jste musel mít 170 centimetrů, žádnej prcek. 170 centimetrů, bez toho vás nevezmou. Prvně se svlíkli všichni do trenérek a váhu, vejšku, všechno. Já jsem byl prcek. Tak jsem šel, stojím a ten říká: ‚On má 169 centimetrů.‘ A já mu říkám: ‚Jdi do prčic, tak já si stoupnu na špičky.‘ Tak já špičkama takhle nahoru a – 171 centimetrů.“

S policií byl poslán na západní hranici, na Chebsko, kde doplnil místní síly a pomáhal stavět hranici. „Já jsem se dostal k Varnsdorfu – z jedné strany byli Rusáci a z druhé strany byli Češi.“ Na hranicích se jim stávaly i úsměvné situace, a to když do zakázaného území chodily ženy na borůvky. Ty pak policisti vždycky vzali na oddělení, ony jim upekly borůvkový koláč, trochu poklidily a mohly zase jít.

V pohraničí byl Pavel Hančák dva roky a v únoru 1948 se vrátil do Prahy. „Gottwald se dostával k moci, tak polovinu lidí sebrali z hranic a dovezli nás do Kolína. Měli jsme příkaz čekat, jak Gottwald pochodí u Beneše. Když přivezli Gottwalda na náměstí, tak jsme už byli na Václaváku, udělali jsme frontu.“ Před Klementem Gottwaldem pak pochodovali v zelených maskáčích a se samopalem na prsou a lidé je nosili na ramenou.

Z Prahy se pamětník dostal do Karlových Varů, kde žije dodnes, nyní jako člen legionářské obce v Domově pro válečné veterány. Celý svůj život vlastně strávil v uniformě. V roce 1955 se podruhé oženil a se svou ženou Augustinou, se kterou má jednoho syna, byl čtyřicet šest let.