„V osmačtyřicátém roce, asi v červnu, začal ten výcvik. Asi pět měsíců to bylo. Potom už... Ten výcvik měl být dlouho ještě, ale nějak ty vztahy se zhoršily, asi Rusové tlačili na československou vládu, aby přestali. Tak přestali ten výcvik. Nedokončili jsme ho do konce. (Kde byl ten výcvik?) V Olomouci. V Olomouci byla letecká škola a my jsme byli část té školy.“
„Jeli jsme, to trvalo asi dvanáct nebo třináct hodin, do Osvětimi. Vlak se zastavoval na cestě. Přijeli jsme do Osvětimi ráno, tak otevřeli vagony a pak byla selekce. (Co to je?) Co to je? Tam se rozhodovalo, kdo jde vlevo a vpravo. My jsme nevěděli, co to je, ale věděli jsme, že mladí, kteří můžou pracovat, šli na jednu stranu, a děti a starší na druhou stranu. Tak po selekci z naší rodiny všichni, jenom já a bratr, jsme byli z jedné strany, když jsme přišli do lágru. Rodiče a babička šli, vezli je do gázové komory.“
„V tom komandě jsem zůstal asi rok. V červenci, myslím čtyřiačtyřicátého roku, tak já a ještě dva, jeden byl ruský voják a jeden Polák, jsme utekli z Osvětimi. (Jak jste to udělali?) To bylo normálně, jak se chodilo do práce, tak ráno, když vyšli všichni z lágru, tak stráž z lágru byla venku, kde se pracovalo. Večer, jak se šlo do lágru zpět, když všichni vešli do lágru, tak stráž zvenku šla zpět do lágru. Když někdo scházel, tak tři dny zůstala stráž venku. Tak co se dělo? Normálně, jak se utíkalo, měli jsme nějaké... schovali jsme se někde venku a zůstali tam. Normálně se tam zůstávalo tři dni, dokud stráž nezajde, a po třech dnech mohlo se vyjít ven.“
„(Já), Bolek a Dudek jsme se rozhodli, že přeskočíme z našeho vlaku do vlaku s uhlím. Ten vlak s uhlím přijel do Prahy-Holešovic (Bubny), to bylo takové uhelné nádraží. Vystoupili jsme a schovali jsme se mezi horami uhlí. Čekali jsme do rána. Ráno jsem viděl chlapce s nějakou slečnou. Česky jsem neuměl, polsky mu říkám, že potřebujeme nějaké šaty. Půl hodiny poté přinesl šaty pro nás tři. Tak jsme se převlékli. Vzal nás domů, to byla rodina Sobotkova, bydlela v Argentinské č. 1.
Jeho maminka Jiřina Sobotková nám připravila jídlo, protože jsme byli hladoví. Pak nás nechala umýt a šli jsme spát. Několik dní potom rodina Sobotkova měla strach, že se prozradí, že schovávají židy uprchlé z koncentráku.
Rodina Hrstkova, která měla obchod s umělými květinami, který byl na konci války uzavřený, se rozhodla, že nás tam uschovají. Byli jsme tam v tom obchodě asi dva měsíce. Sousedi z okolí nám nosili jídlo. Asi tři dni před koncem války bylo v Praze povstání na barikádách. Hrstka, který byl záložní důstojník československé armády, vzal nás s sebou, dali nám pušky a šli jsme bojovat na barikádách. Tak byl konec války a my jsme se rozhodli, že zůstaneme v Československu. (…) “
„Američani už byli blízko, vyvezli nás do Buchenwaldu. Tam už to nebylo dobře organizované. Když registrovali, už jsem neřekl, že jsem Žid, ale že jsem Adam Friderski (Polák). Z Buchenwaldu jsme šli na transport, Židy odvezli do Terezína a ne-Židy do Litoměřic.“
„Rodina Hrstkova, která měla obchod s umělými květinami, který byl na konci války uzavřený, se rozhodla, že nás tam uschovají. Byli jsme tam v tom obchodě asi dva měsíce. Sousedi z okolí nám nosili jídlo. Asi tři dni před koncem války bylo v Praze povstání na barikádách. Hrstka, který byl záložní důstojník československé armády, vzal nás s sebou, dali nám pušky a šli jsme bojovat na barikádách.“
„V Praze sovětská armáda otvírala úřad pro lidi, kteří by se chtěli vrátit do Sovětského svazu. Jednou mne napadlo, půjdu se tam podívat. Napsal jsem vše, kdo jsem, odkud jsem, pak mi řekli, jdi doprava, ale já jsem viděl, že už tam voják stojí a nikdo nesmí zpátky. Tak jsem řekl: ,Já mám kufry venku,‘ a utekl jsem. Lidi, kteří šli dovnitř, už nenechali jít ven.“
„(Já), Bolek a Dudek jsme se rozhodli, že přeskočíme z našeho vlaku do vlaku s uhlím. Ten vlak s uhlím přijel do Prahy-Holešovic (Bubny), to bylo takové uhelné nádraží. Vystoupili jsme a schovali jsme se mezi horami uhlí. Čekali jsme do rána. Ráno jsem viděl chlapce s nějakou slečnou. Česky jsem neuměl, polsky mu říkám, že potřebujeme nějaké šaty. Půl hodiny poté přinesl šaty pro nás tři. Tak jsme se převlékli. Vzal nás domů, to byla rodina Sobotkova, bydlela v Argentinské č. 1.“
„Potkal jsem tam Němce (Rolf Winter), který byl taky vězeň, ale jako Němec měl lepší pozici. Měl jsem z domova dolary. Boty nám nechali a v nich jsem měl peníze. Řekl jsem mu: ,Mám z domova peníze, asi 250 dolarů, já ti to dám, zařiď mi dobré komando.‘“
Avraham Harshalom se narodil 4. února 1925 jako Adam (Avraham) Friedberg v Pružanech, tehdy polské, dnes běloruské obci. Jeho rodným jazykem bylo jidiš, ovládal i polštinu a ruštinu. Otec pracoval jako úředník, matka byla v domácnosti. Abraham studoval na hebrejském gymnáziu. V září 1941 vytvořili nacisté v Pružanech ghetto, kam se přesunula i rodina Friedbergova. V únoru 1943 byl Avraham deportován spolu s rodiči a bratrem do Osvětimi. V Osvětimi na rozdíl od rodičů prošel selekcí a pracoval v různých pracovních komandech. Jeho bratr v Osvětimi zahynul. V červnu 1944 se spolu s dalšími dvěma spoluvězni pokusil o útěk, byli však chyceni a následně zařazeni do trestního komanda. V říjnu 1944 byl Avraham deportován do lágrů v Crawinkelu, Ohrdrufu a Buchenwaldu. V Buchenwaldu se ve zmatku posledních měsíců války prohlásil za Poláka, v březnu 1945 utekl spolu s dalšími dvěma vězni v Litoměřicích z transportu. S nákladním vlakem se dostali až do Prahy, v Holešovicích se jich ujala rodina Sobotkova. Dva měsíce se ukrývali v uzavřeném obchodě v Dělnické ulici. V květnu 1945 se účastnil Pražského povstání, dostal československé občanství a po válce studoval tři roky na ČVUT v Praze. V roce 1948 se přihlásil na letecký výcvik pro Izrael. Od února 1949 žije v Izraeli, v armádě (letectvu) sloužil do roku 1950. Poté začal podnikat, založil úspěšný holding Ariel (výroba elektrotechnických součástek). V roce 1992 vyšel český překlad knihy Znovuzrozen z popela, která líčí jeho životní příběh. Avraham Harshalom žil v Ramat Gan. Zemřel 2. května roku 2024.
