The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hatina (* 1938)

• narozen 3. srpna 1938

• v dětství se účastnil selské jízdy

• vystudoval učitelství matematiky a fyziky pro střední školy

• kvůli církevnímu sňatku mu bylo vyhrožováno, že už nebude moct učit

Vzpomínky na druhou světovou válku

Jiří Hatina se narodil 3. srpna 1938 v Újezdě nedaleko Hořovic do rodiny prvorepublikového četníka. Jeho tatínek dvanáct let sloužil i na Podkarpatské Rusi. „V té době tam byl známý Nikola Šuhaj, jak mu říkali loupežník, tak se snažili ho nějakým způsobem chytit.“

Na konci války bylo Jiřímu sedm let, a tak si již pamatuje na bombardování průmyslového komplexu v nedalekém Záluží spojeneckými letadly. „A potom v mé paměti utkvělo nejvíc to, jak jsme jako kluci vítali americký ozbrojený vozidla v Cerhovicích, když projížděly z Plzně, respektive těch pár obrněnců směrem na Prahu.“

V hlavě mu také zůstala jedna příhoda ještě z válečných let, a sice z roku 1944. „Pamatuju také na to, když tady u nás v lese nad obcí likvidovali partyzánský kryt. Byli tam čtyři sovětští zajatci a další osoby tady z okolí. […] No, a jedenáct z nich bylo popraveno. Tenkrát jsem šel s mojí mámou, nesli jsme vál, u tety se zabíjelo prase. A šli jsme tady okolo hospody a oni šli seshora, zkrátka v průvodu rozjaření, jak se jim to povedlo všechno. No, a ten jeden gestapák přišel k mámě a říkal, když viděl vál na to prase: ‚Odpoledne přijdu na ovar.‘ Tenkrát za prase, které se zabíjelo takzvaně načerno, to znamená bez povolení, tak skutečně hrozily velmi tvrdé tresty.“

Známý případ z Nechranic nesmí se stát nikdy víc

Po konci války všichni s nadějí očekávali lepší časy, ale ty bohužel nepřišly. „Měli jsme určité představy, respektive naši rodiče, že se to bude všechno ubírat směrem, kdy se budeme cítit svobodně. K tomu ale nedošlo, protože následovaly volby.“

Perzekuce, které nastaly po komunistickém puči, se dotkly i přímo Jiřího rodiny. Jeho teta byla sympatizantkou lidové strany a také vyučovala náboženství. „Venku pršelo a ona nechala [na náboženství] i děti komunistů. V té době byly konány různé brigády i v neděli a ona jim řekla, že by bylo dobré, aby po té brigádě šly do kostela. A ty děti to nějak špatně řekly svým agilním rodičům, a to podání bylo takové, že ona jim řekla, že nemají jít na tu nedělní brigádu, ale mají jít do kostela. Zkrátka stačilo tohleto, že to dopadlo, jak to dopadlo.“ Jiřího teta byla odsouzena nejdříve na sedm let, posléze jí byl trest snížen na dva roky. A z vězení ji nepustili ani na pohřeb její matky, Jiřího babičky.

Svůj „kádrový profil“ si nevědomky poškodil i ještě malý Jiří. „Jeden statkář požádal maminku, jestli bych nemohl na dožínkách jet na alegorickém voze v kroji. V té době došlo k dosti drastickému potlačení sedláků na severu Čech, kde protestovali proti vzniku JZD. A já jsem představoval sedláka, který jel na voze a bránil jsem se takovému drábovi s důtkama, který mě jakoby mlátil. A byl tam na voze nápis: ‚Známý případ z Nechranic nesmí se stát nikdy víc!‘ No, a to bylo právě tam, kde potlačovali to povstání. No, a to se táhlo se mnou celé moje studia, že jsem to měl v těch kádrových materiálech.“ Pamětník naráží na selskou jízdu, slavnost uskutečněnou v roce 1947 v Nechanicích poblíž Hradce Králové.

Když má na to hlavu, ať jde študovat

V roce 1953 Jiří končil základní vzdělání a rozhodovalo se, kam půjde studovat dál. Kvůli svému staršímu bratrovi, který nedostal doporučení ke studiu na střední škole, očekával, že to nebude nic lehkého. „Já jsem ale měl asi trošku štěstí. Jednoduše jsem také žádal o přijetí, nebo rodiče žádali o moje přijetí, na jedenáctileté střední škole. A opět se sešlo tady na obci takové shromáždění, komise, která rozhodovala o tom, zda bych měl jít studovat či nestudovat. No, a teďka tam údajně nastalo velké mlčení, dlouhé, nikdo se nechtěl k tomu vyjádřit. No, a potom vstal jeden, byl to skutečně kovaný komunista, který prohlásil: ‚Když má na to hlavu, ať jde študovat.‘ A to stačilo. Nikdo se v té době neodvážil odporovat takovému význačnému straníkovi. Tak tím jsem se dostal na tu jedenáctiletou střední školu.“

Jiřího vždycky bavila matematika, fyzika a chemie, což bylo ještě podpořené tím, že měl na škole v Hořovicích na tyto předměty výborné učitele. „Pak jsem šel studovat do Prahy, získal jsem aprobaci na učitelství matiky a fyziky pro střední školy. Potom jsem nastoupil jako čerstvý učitel do Hořovic, v té době to byla stále jedenáctiletá škola a ti, kteří mě učili, tak byli mí kolegové. Byl jsem tam čtyřicet devět let.“

Církevní svatba socialistického učitele

Marie, Jiřího žena, se také narodila v Újezdě, a to do rodiny sedláka. Během kolektivizace tak její rodina přišla téměř o všechno – pozemky, zvířata i stroje. Marie vzpomíná, jak pak předsedu JZD dělal člověk původním povoláním pekař a jak k nim každé ráno chodil, aby mu její otec říkal, co je ten den potřeba udělat.

Jiří i Marie vyrůstali v křesťanských rodinách, byli zvyklí chodit do kostela, a tak chtěli mít i svatbu v kostele. V roce 1965 se tak vzali v Příbrami na Svaté Hoře. „To, co potom následovalo, nebylo příjemné. Hned týden nato přijel školní inspektor a bylo mi dáváno za vinu, jak je možné, že v dnešní době socialistický učitel měl církevní sňatek. To se se mnou táhlo. Někteří představitelé prohlásili, že už si nezaučím. Ale asi díky tomu, že jsem měl učitelskou aprobaci ryze technickou, kde jsem moc nemohl škodit režimu, tak jsem byl ponechán, kde jsem byl.“

Pražské jaro Jiří, stejně jako většina jeho kolegů v učitelském sboru, podporoval. „Během normalizace jsme se pak museli dál zase přizpůsobit. Nikdo z nás nebyl takový hrdina, aby řekl, že nebude jednoduše s tím režimem nějak jako souznít. Víte, jak to bylo, báli jsme se o rodinu. Nebyli jsme žádní disidenti, kteří do toho dali celý svůj budoucí život.“

Několikrát Jiří s rodinou také žádal o devizový příslib, ale nikdy ho nedostali. Nicméně nakonec se podařilo, aby se alespoň syn Jirka podíval do západního Německa. „Bylo to v 80. letech, zastavilo tady před kaplí auto se západoněmeckou značkou, vystoupili dva pánové a zkrátka jsme se domluvili, že oni coby děti tady bydleli na statku, kde se narodila moje manželka. Že tady byli, když končila válka, jejich rodiny tady bydlely až někdy do června 45. A tohle byly jejich děti, rádi vzpomínali na pobyt, rodiče manželky se k nim chovali dobře. No, a dohodili nám možnost, že by je náš Jirka mohl navštívit, to ještě bylo období totality.“

Přesně si pak pamatuje, co dělal 17. listopadu 1989. Vracel se totiž právě ze synovy imatrikulace na vysoké škole. A už v červenci toho roku Jiří cítil, že se něco chystá. Účastnil se totiž oslavy devadesátých narozenin kardinála Tomáška. „Působilo to ohromným dojmem, lidi se nebáli.“