Jiří Hatina

* 1938

  • „Jako dítě, já nevim, kolik mi bylo, dvanáct let. Tenkrát se zakládaly družstva, JZD, o tom se ještě pohovoří asi dál. Tenkrát požádal maminku jeden statkář, tady, sedlák zkrátka, jestli bych nemohl na dožínkách jet na takovém voze ozdobeném, alegorickém voze, a v kroji. To byl národní kroj a tak dále. A já jsem nevěděl ani, o co jde tenkrát v té době, ani rodiče nevěděli. Ale v té době došlo k takovému potlačení dosti drastickému těch sedláků, tamhle někde to bylo na severu Čech, kde protestovali proti vzniku JZD. A já jsem představoval sedláka, který jel na tom voze, a bránil jsem se takovému drábovi s důtkama, který mě jakoby mlátil a tak dále. A byl tam ‚Známý případ z Nechranic nesmí se stát nikdy víc‘ na tý sajtně. No, a to bylo právě tam, kde potlačovali to povstání, takové, já bych řekl mini povstání zemědělců. No, a to se táhlo, proč to říkám, protože to se táhlo se mnou celé moje studia, že to bylo v takových těch kádrových materiálech. Hlavně můj táta, který měl problémy. On v té době nebyl už moc zdravý, protože on prožil první světovou válku, i byl potom v té Podkarpatské Rusi. A jednoduše mu bylo důrazně doporučeno, aby odešel do invalidního důchodu, jinak že ho vyhodí.“

  • „No, co se týče mě. Tak já jsem měl asi trošku štěstí. Jednoduše jsem také žádal o přijetí, nebo rodiče žádali o moje přijetí na jedenáctileté střední škole. A opět se sešlo tady na obci takové shromáždění, taková komise, která rozhodovala o tom, zda bych měl jít studovat či nestudovat. No, a teďka tam údajně nastalo takové nějaké velké mlčení, dlouhé, nevěděl, nikdo se nechtěl k tomu vyjádřit. No, a potom vstal jeden, byl to skutečně kovaný komunista, jak se říká, který prohlásil: ‚Když má na to hlavu, ať jde študovat.‘ Takhle tu větu, to mi potom řekli ti další účastníci, mně ne, ale rodičům. No, a to stačilo. Protože nikdo se neodvážil v té době, aby odporoval zkrátka takovému význačnému straníkovi. Tak tím jsem se dostal na tu jedenáctiletou střední školu.“

  • „Pamatuju také na to, když tady u nás v lese nad obcí tenkrát likvidovali partyzánský kryt. Bylo to v roce 1944. Kdy tam byli čtyři sovětští zajatci a další ještě některé osoby tady z okolí. Byli podporováni místními obyvateli, hlavně teda z Oseka také. No, a jedenáct z nich bylo popraveno. Tak to je takový zážitek. Pamatuji se, že jsem tenkrát šel s mojí mámou, nesli jsme vál, zabíjelo se prase u mé tety. A šli jsme tady okolo hospody a oni šli seshora, zkrátka v průvodu rozjaření, jak se jim to povedlo všechno. No, a ten jeden gestapák přišel k mé mámě a říkal, viděl ten vál na to prase, jak se zabíjelo na tom. Řekl: ‚Odpoledne přijdu na ovar.‘ O to ne, to by bylo celkem v dnešní době jednoduché. Ale tenkrát za prase, které se zabíjelo načerno takzvaně, to znamená bez povolení, tak skutečně hrozily velmi tvrdé tresty.“

  • Full recordings
  • 1

    Újezd, 25.01.2020

    (audio)
    duration: 59:44
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Kvůli svatbě říkali, že už si nezaučím

Jiří Hatina
Jiří Hatina
photo: archiv pamětníka

Jiří Hatina se narodil 3. srpna 1938 v Újezdě nedaleko Hořovic. Už v dětství si nevědomky poškodil svůj „kádrový profil“ tím, že se účastnil selské jízdy odkazující k předúnorovým protestům sedláků v Nechranicích. Navíc jeho teta, učitelka náboženství a sympatizantka lidové strany, byla po komunistickém převratu odsouzena a uvězněna na dva roky. Jiří vystudoval matematiku a fyziku pro střední školy a 49 let učil na střední škole v Hořovicích. V jeho kariérním postupu mu bránilo i to, že měl se svou ženou, dcerou sedláka, církevní sňatek.