Jiří Hatina

„No, co se týče mě. Tak já jsem měl asi trošku štěstí. Jednoduše jsem také žádal o přijetí, nebo rodiče žádali o moje přijetí na jedenáctileté střední škole. A opět se sešlo tady na obci takové shromáždění, taková komise, která rozhodovala o tom, zda bych měl jít studovat či nestudovat. No, a teďka tam údajně nastalo takové nějaké velké mlčení, dlouhé, nevěděl, nikdo se nechtěl k tomu vyjádřit. No, a potom vstal jeden, byl to skutečně kovaný komunista, jak se říká, který prohlásil: ‚Když má na to hlavu, ať jde študovat.‘ Takhle tu větu, to mi potom řekli ti další účastníci, mně ne, ale rodičům. No, a to stačilo. Protože nikdo se neodvážil v té době, aby odporoval zkrátka takovému význačnému straníkovi. Tak tím jsem se dostal na tu jedenáctiletou střední školu.“

„Pamatuju také na to, když tady u nás v lese nad obcí tenkrát likvidovali partyzánský kryt. Bylo to v roce 1944. Kdy tam byli čtyři sovětští zajatci a další ještě některé osoby tady z okolí. Byli podporováni místními obyvateli, hlavně teda z Oseka také. No, a jedenáct z nich bylo popraveno. Tak to je takový zážitek. Pamatuji se, že jsem tenkrát šel s mojí mámou, nesli jsme vál, zabíjelo se prase u mé tety. A šli jsme tady okolo hospody a oni šli seshora, zkrátka v průvodu rozjaření, jak se jim to povedlo všechno. No, a ten jeden gestapák přišel k mé mámě a říkal, viděl ten vál na to prase, jak se zabíjelo na tom. Řekl: ‚Odpoledne přijdu na ovar.‘ O to ne, to by bylo celkem v dnešní době jednoduché. Ale tenkrát za prase, které se zabíjelo načerno takzvaně, to znamená bez povolení, tak skutečně hrozily velmi tvrdé tresty.“