Doc. Ing. Ivan Miloš Havel CSc., Ph.D.

„Ten den, nebo to ráno, přepadli plno lidí včetně Olgy a mě, někteří disidenti tam uvízli. My jsme tam byli čtyři dny s Olgou. Udělali nám domovní prohlídky a naprosto vše zabavili. Já jako knihofil jsem od každé publikace, co jsme vydali, měl po výtisku. To vše odvezli. Pak při výslechu mi vyšetřovatel ukazoval, jak mu to stojí v koutě, a otráveně říkal: ,To musím všechno přečíst, abych zjistil, co v tom je závadnýho.‘ Pak říkal: ,Tam v tom Bondym jsou závadný věci.‘ My jsme neměli moc závadný věci. Samozřejmě, normálně by nemohly vyjít, protože to byly historické knihy z jiné perspektivy nebo zakázaní autoři.“

„Všeobecný názor byl, že jsme pod nepřetržitým dohledem, což ale nebyla pravda. Museli jsme si zvyknout choulostivé věci neříkat nahlas, ať to bylo kdykoliv, kdekoliv. Ale jinak jsme mluvili libovolně. To byla zvláštní situace. Nejvíc jsme se obávali prostorového odposlechu, mikrofon ve stropě, vždycky jsme si ukazovali nahoru, takže radši se psalo. Ale podle mě byl spolehlivější zdroj nějaký agent. Jistě tam byli nějací. Ten pak referuje jen to důležité, ne všechno, co se nahraje. A změť hlasů, když je debata, se víceméně nedá z nahrávky rozšifrovat.“

„Živení rodiny u nás nebylo nikdy tématem. Bylo – maximálně až koncem padesátých let nebo šedesátých let, kdy jsme neměli dost prostředků. Ale pojem ,živit rodinu‘, to se tak nějak nebralo. Spíš se bralo být aktivní, něco dělat pro lidi, pro město. Tomu se teď, vlivem bolševické indoktrinace, moc nerozumí, že byli lidi, kteří viděli smysl života v tom, aby něco zvelebili, aniž by přihlíželi k tomu, jestli z toho budou mít osobní prospěch. On [otec] se to naučil od dědečka, celá ta Lucerna. Tu převzal ve dvacátých letech, když dědeček zemřel. Vyprojektoval – dnes by se řeklo, že byl developer, ale tehdy to slovo tak neznělo, byl prostě stavitel, budovatel Barrandova. Celý ten kopec chtěl zprovoznit, udělat tam restaurace, vily. Měl k tomu samozřejmě další spolupracovníky. Byla to jeho životní náplň.“

„Máte pravdu, že to dost závisí na lidech, jak se k tomu stavějí. Snadno poznám, když se někdo ke mně chová tak až nápadně, že to vypadá, že se snaží nestrkat mě do toho stínu, a někdo mě do něj automaticky strká, jako samozřejmost, protože samozřejmě on je z hlediska světového významnější. Jsou k tomu různé postoje. Já jsem se nikdy necítil nějak poškozený, nejsem v tomto směru citlivý, nejsem nějak urážlivý nebo…. Na autorství mi zas moc nezáleželo, některým lidem šíleně záleží na těch věcech.“

„Samozřejmě jsem si všímal určitých jeho slabin. Na druhé straně i předností. Měl jsem a mám pocit dodnes, že tam trošku hrálo roli, možná podvědomou, že byl autorem svých divadelních her, ale nikoli režisérem. Vždy mu chyběla možnost dirigovat lidi, být režisérem přímo, a to se realizovalo v politice. On s chutí režíroval, rozhodoval, kdo s kým se kde setká, kdo bude pozván z ciziny, dalajlama, Gorbačov, papež… Měl to po stránce režijní velmi rozmyšlené. Ale nebyl ani odborník na politickou filozofii, což by mu asi moc nepomohlo, a, což mně někdy vadilo, uměl odhadnout lidi co do povahy, ale ne co do odbornosti. Považoval za odborníka kohokoliv, o kom věděl, že se něčím zabývá, a sám tomu nerozuměl. Já obvykle říkal: ,Kdyby se ukázal někdo, kdo se vyzná v žížalách, okamžitě ho udělá ministrem žížal.‘“

„To považuju za zvlášť důležité pro vznik, pro uvědomění si lidí toho, že ti Němci, kteří utíkali z NDR, nechali své trabanty a podobná vozidla na ulici a opustili je. Mít auto, to vždy něco znamenalo, to byla svátost v každé rodině. A oni ho nechali a skákali někam přes zeď. Mně nešlo o to... ten akt útěku, ale toho, že lidi si všimnou, že pro někoho je důležitější svoboda než to auto a že to s nimi nějak hne. Možná i to je jeden z důvodů, proč se ta revoluce podařila tak snadno, nebo že tak rychle se rozšířila. Ti lidi už byli na to připravení. A tohle byl jeden z aspektů.“

„To byl pátek [17. listopadu 1989]. V sobotu se vlastně nedělo nic. Ale začaly být ty stávky takový v divadlech a na vysokých školách a tak dále. Byla taková jako aktivita, ale mě se jako přímo netýkala… Jo, a my jsme vlastně na ten víkend jeli na chalupu a tam jsme poslouchali rádio a já jsem slyšel, že v tom rádiu řekli: ‚Byl zabit student.‘ Takže jsem si řek: To už jako byla poslední kapka. To už musí lidi hnout, protože to je otázka rodičů těch studentů. Tak jsme sedli do auta a jeli jsme do Prahy. V neděli přijel bratr z Hrádečku, ten taky jako nevěděl, nebyl sedmnáctýho v Praze. Myslím, že jsme dorazili v neděli, protože bratr tehdy bydlel s námi v bytě, že zrovna odcházela skupina disidentů, kteří se rozhodli, že založí něco jako Občanské fórum. Já nevím, kdy přesně ten název Občanské fórum vznikl, ale tam jsem se dověděl, že večer je v Činoherním klubu setkání všech těch různejch nezávislých aktivit, tak jsem šel do Činoherního klubu a tam jsem teda byl při tom, když byly ty proslovy všelijaký a bylo to neobyčejně živý a napínavý a současně improvizovaný. Tam jsou krásný záběry, fotky, jak tam seděj na tom pódiu ty přední disidenti.“

„Vím, že byla všeobecná nespokojenost, že u nás se dlouho nic neděje, že už by byl nejvyšší čas, nejvyšší čas, aby to nějak prasklo, jak se kdysi říkalo. No, na jedný straně už takový ty petice a podpisový akce, už jich bylo tolik, že to člověk nebral tak jako vážně. Ale co bylo důležitý, že se u toho sešlo… mezi signatáři se objevili lidi, kteří do té doby byli neobyčejně opatrní a teprve v tom osmdesátým devátým roce najednou se rozhodli, že tu svoji opatrnost prostě nechají za sebou. A takže se objevila nová jména, nové tváře, a pak už se taky stali disidenty, instantními disidenty.“

„Po dvou dnech automaticky mají pustit, a když je vzneseno obvinění, tak mají ještě další dva dny. Obvinění je, že to už může jít k soudu, tím jako končí policie a začíná soud. Byl jsem obviněn tedy z podvracení republiky ve velkém rozsahu a ve spolupráci s cizinou, což byl paragraf nějakej, za který jsou tři až deset let. V tomto stavu obvinění, v němž mohu pouhé čtyři dny před soudním líčením dostat oznámení, že se mám dostavit k soudnímu líčení, v tom jsem vydržel skoro deset let, nebo osm let nebo já nevím, a úmysl zřejmě byl mě takto držet v jakémsi strachu. A mně to bylo tak úplně jedno, nevím proč. Já prostě na to neskočil. Když už mě jednou pustili, bylo jasný, že z toho nemohou nic dalšího vytřískat. Obavy z budoucnosti jsem měl jenom chvíli při tom zavření. Ty první dva dny nebo den jsem si to probíral, co se může stát… Deset let, já jsem věděl, že jsem obviněn a že mě můžou zavřít.“

„Právě v té době, co jsem tam byl v tý Americe, začala normalizace. Byly prověrky. My jsme samozřejmě měli zprávy z tisku nebo od Houdků, kteří sledovali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Takže se vědělo, že je nějaká změna. Ale já jsem stále žil z toho osmašedesátého, v té iluzi, to byl velký omyl u mě, na mé straně. Já jsem si myslel, že lidi, jakmile (asi jsem vám to už říkal) jednou začali být solidární se sebou proti společnému nepříteli, což byli ti Rusové, co přišli, takže se změní a už budou vždycky jiní. A říkal jsem si: Ať je tady totalita, ať vládne, kdo chce, ale lidi už na sebe budou hodný, budou si pomáhat, vycházet si vstříc. No a přijedu a tady tvrdá normalizace. Lidi se měněj během dvou tří let. A to bylo chytrý od těch bolševiků, že to trošku roztáhli, že to nebylo jako ze dne na den, ale že ty svobody uštipovali prostě postupně, takže nikdy nebyl bezprostřední důvod se nějak vzepřít nebo něco. Takže konec tý solidarity takový. Lidi se stáhli, odstěhovali se na své chalupy, tam věnovali veškerou energii budování těch chalup anebo hraní si s motorem svého auta a snažili se vyhýbat jakési veřejné činnosti.“

„Zejména otec byl takovej smířlivej. On by věci přijal tak, jak jsou, neprotestoval by nebo něco takového. To něco jiného byla matka, která dovedla jít do vývrtky okamžitě, když něco. V těch věcech to muselo být dost hrozný, protože jako to... ten podnik byl vlastně… rodinná... jako dítě, vlastně, který jim někdo začne brát. Nicméně, jak je otec takovej jako mírnej a smířlivej, tak se domluvil s prvním národním správcem, že ho tam nechá jako ekonoma. Takže nějakou dobu ještě byl v Lucerně zaměstnán a dělal jako ekonoma. Pak po nějaký době Lucernu převzal obvodní výbor KSČ, tak pak už nemohl. Ale ještě dlouho ho všichni, a to ho možná drželo nad vodou, všichni zaměstnanci bývalí, tehdejší zaměstnanci, si ho považovali. Vím, že jsme chodívali na obědy do Černého koně, v létě na Barrandov, obskakovali nás, dávali nám slevy všelijaký a vždycky otci vyprávěli, co nového zařídili, že koupili nový koberec třeba. V domnění, že ho to potěší, protože vlastně udržují ten jeho podnik nad vodou i v té nepříznivé době.“