The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Ing. Ivan Miloš Havel CSc., Ph.D. (* 1938  †︎ 2021)

• narozen 11. října 1938 v Praze

• dědeček Vácslav Havel postavil v Praze Palác Lucerna

• otec Václav M. Havel zbudoval Barrandovské terasy

• po únorovém převratu roku 1948 rodina přišla o majetek a byla dočasně vystěhována z Prahy

• zahájil studium na Koleji Jiřího z Poděbrad

• roku 1950 byl spolu s bratrem Václavem vyloučen

• vyučil se jemným mechanikem

• zároveň večerně (zprvu neoficiálně) studoval gymnázium

• v 60. letech vystudoval při zaměstnání Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze

• v letech 1969 až 1971 absolvoval doktorandské studium na univerzitě v Berkeley v Kalifornii

• po návratu propuštěn ze zaměstnání v Ústavu pro využití výpočetní techniky v řízení kvůli aktivitám svého bratra Václava v disentu

• do roku 1980 pracoval v Akademii věd

• od roku 1979 organizoval vydávání samizdatové edice Expedice

• zhruba ve stejné době začal organizovat bytové semináře

• v roce 1980 mu vyšla kniha Robotika

• v roce 1981 byl zatčen a obviněn z podvracení republiky, k soudnímu procesu ale nedošlo

• v roce 1986 se oženil s matematičkou Dagmar Ilkovičovou

• po 17. listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra

• podílel se na tvorbě organizační struktury OF

• v roce 1990 založil Centrum pro teoretická studia při UK a AV ČR

• stal se šéfredaktorem časopisu Vesmír

• roku 1992 spolu s bratrem Václavem získali v restituci zpět Palác Lucerna

• zemřel 25. dubna 2021

„Uživit rodinu, to u nás před válkou nebylo důležitým tématem. Spíš šlo o to, dělat něco ve prospěch ostatních, pro lidi a pro město. Moji předkové viděli smysl života v tom, něco zvelebit, aniž by přihlíželi k osobnímu prospěchu,“ říká Ivan Miloš Havel, když vzpomíná na svého otce Václava M. Havla a dědečka Vácslava Havla, pražské stavební podnikatele. Dědeček se do dějin zapsal především stavbou Paláce Lucerna, otec jako budovatel vilové čtvrti na Barrandově a areálu Barrandovských teras. „Podnikání ve stavebnictví bylo pro otce životní náplní,“ říká pamětník a dodává: „Vštěpoval nám, že slovo podnikatel není nadávka, že to je člověk, který něco vytváří. A nedělá to jen pro peníze, ale pro samotný smysl té věci.“

Ivan Miloš Havel se 11. října 1938 narodil jako druhý syn v zámožné, vzdělané a láskyplné pražské rodině. Jeho matka Božena, za svobodna Vavrečková, vystudovala kunsthistorii ve Vídni a v Praze, po svatbě se však výtvarnému umění věnovala už jen amatérsky: malovala reklamy pro Lucernu, dekorovala svítidla pro barrandovský Trilobit bar, svým dětem vytvořila obrázkovou abecedu, publikovala ilustrace v časopisech a jejím koníčkem byly také ilustrace vědeckých textů. „Měla velmi nekonfliktní povahu, dokonce i v padesátých letech se pro nás děti snažila vytvořit příjemné dětství a nedávat najevo depresi z momentální situace,“ říká pamětník.

Domov Havlových v domě U Dvou tisíc na dnešním Rašínově nábřeží zdobila busta dědečka Vácslava Havla, který zemřel ještě před Ivanovým narozením. Zato dědeček z matčiny strany se mu dobře zapsal do paměti. Hugo Vavrečka, novinář, diplomat a manažer u firmy Baťa, byl velmi všestranný – mluvil pěti cizími jazyky, překládal do češtiny i do němčiny a mimo jiné také napsal humoristickou novelu František Lelíček ve službách Sherlocka Holmese. „Říkali jsme mu ,děd Vševěd‘,“ usmívá se Ivan M. Havel. „Miloval jsem, když mi vysvětloval, jak fungují různé stroje. Kreslil mi dynamo, lodní šroub či elektromotor a vysvětloval, jak pracují. Vždycky jsem škemral: ,Ať mi dědeček vysvětlí stromeček!‘“

Inspirativní rodinné prostředí dotvářeli dva strýcové. Ivan Vavrečka, bratr Boženy Havlové, byl chemický inženýr, který pracoval v laboratořích Baťových závodů společně s Ottou Wichterlem, a svým synovcům Ivanovi a Václavovi předváděl nejrůznější zábavné chemické pokusy. Otcův bratr Miloš Havel byl filmový producent a vedl poměrně bohatý společenský život, což rodina příliš neschvalovala. „Chápal jsem, že rodičům vadí, že se opíjí a dělá mejdany se svými kumpány,“ říká Ivan Havel. V pozadí strýcova bouřlivého života byla zřejmě také jeho homosexuální orientace, o tom se ale pochopitelně v rodině mlčelo – v té době šlo o tabuizované téma. Oba strýcové, Ivan Vavrečka i Miloš Havel, po nástupu komunistické moci emigrovali, v případě Miloše Havla tomu však ještě předcházelo dvouleté věznění. 

„Příbuzenství se všemi těmi lidmi pro mě nebylo tak důležité jako to, čím se v mé blízkosti zabývali. Vyrůstal jsem v rodinném prostředí, kde se stále mluvilo o zajímavých věcech, debatovalo se, mělo to takový šmrnc,“ vzpomíná Ivan M. Havel. Ke kulisám jeho dětství patřilo dědečkovo povídání o mechanických strojích, stejně jako matčiny obrázky a vůně jejích temperových barev. „To dětství bylo bezstarostné, intelektuálně zajímavé. Byla to rodinná pospolitost, kterou jsme vnímali tak, že kdo je příbuzný, je dobrý.“

Šťastné chvíle dětství na Havlově 

Ivan M. Havel přiznává, že většina jeho vzpomínek z dětství se opírá o fotografie v rodinných albech. „Bratr mi mnohokrát opakoval, že ty fotografie zachycují jenom šťastné, význačné chvíle, a když je člověk má jako jediný zdroj svých vzpomínek, vidí minulost přikrášlenou. Já nevím, nedokážu rozlišit, co je skutečná vzpomínka a co vychází jen z fotografií,“ zamýšlí se. Každopádně dětství, které ve svých vzpomínkách vidí, je plné idylických chvil.

Koncem druhé světové války byl dům na nábřeží při náletech poškozen a rodina přesídlila na samotu Havlov na Českomoravské vysočině, kde měla letní sídlo. „Měli jsme tam pamětní knihu, kam se zapisovali všichni návštěvníci. Vždy na podzim tam otec pořádal hony, na které sezval všechny své přátele – nimrody. Patřil k nim spisovatel Eduard Bass nebo přírodopisec Julius Komárek. To byla vždy velká událost. Chasníci z vesnice šli nejdříve lesem a tloukli klacky o stromy, aby vyplašili zvěř. Na jiném místě pak na ni čekali lovci. Dnes to celé zní nepříliš ekologicky, ale bylo potřeba zásobit Lucernu zvěřinou,“ vzpomíná Ivan M. Havel. 

Pamatuje si, že krátce předtím, než začal chodit do školy, se mu rodiče snažili vysvětlit, že je válka a „ti hodní jsou Němci a ti zlí jsou Angličani. Báli se, že bych ve škole něco prokecl a někdo by nás udal,“ říká a upřesňuje, že jeho bratr Václav, starší o dva roky, už v té době věděl, jak se věci mají, ale držel s rodiči basu. „Neměl jsem z toho žádné trauma, a když jsem se dozvěděl pravdu, nedělal jsem z toho žádnou vědu,“ dodává.

Ivan M. Havel začal chodit do školy právě na Havlově. Každý den vyráželi lesní cestou do dva kilometry vzdálené vesnice Žďárec. „Dodnes si tu cestu pamatuju a v duchu si dokážu projít každý její zákrut. Ty lesy pro mě byly velice významné, zamiloval jsem si tamní přírodu, jehličnany, borůvčí, šum stromů ve větru…“ 

Příroda se pro malého Ivana stala také velkou laboratoří. Byl vášnivým sběratelem všeho možného, šišek, skořápek, ale nejvíce ho zaujali brouci. Četl knihy o tom, jak je správně preparovat, a vášeň pro brouky jej držela až do doby dospívání. „Pak mi těch zvířátek začalo být líto. Něco se ve mně muselo změnit, probíhalo to asi pozvolna. Začalo mi vadit je usmrcovat. Dnes nezabiju ani mouchu. Plácnu komára, který příliš obtěžuje, ale že bych cílevědomě zabil zvířátko, které leze po stole – to ne.“

Od znárodnění Lucerny po exil na Havlově

Únorový převrat v roce 1948 znamenal pro rodinu Havlových dramatický zvrat. „Pro rodiče to muselo být opravdu traumatické. Lucerna byla jako jejich dítě, které jim někdo bral,“ konstatuje Ivan M. Havel a vzpomíná na dramatickou scénu, když jeho matce v kuchyni Lucerny těsně před 25. únorem odmítli vydat morkovou kost, protože „závodní rada tak rozhodla“. 

Nejen rodiče, ale také jeho dědeček Hugo Vavrečka byl vystaven od nástupu komunistů k moci trvalému pronásledování. Po válce ho sice soud zprostil obvinění z kolaborace, po únoru 1948 se ale konal nový proces a tentokrát byl odsouzen na tři roky těžkého žaláře. Do vězení ale nenastoupil. „Jeho dobrý známý, primář z Nemocnice Milosrdných bratří Vladimír Kreisinger, ho pravděpodobně chránil a nechával ho hospitalizovat. Jednou prý dědečka zrovna přišli odvést do vězení ve chvíli, kdy vycházel z koupelny, celý červený od horké vody, a řekli: ,V takovém stavu ho nemůžeme vzít,‘“ vypráví Ivan M. Havel. 

Zato jeho otec skončil v roce 1949 na tři měsíce ve vazbě kvůli podezření, že věděl o aktivitách svého přítele Karla Nigrína, který organizoval útěky nepřátel režimu na Západ. Podezírali ho také z úmyslu emigrovat. „Ležel jsem v posteli a přišli nějací pánové na domovní prohlídku,“ vzpomíná na otcovo zatčení Ivan M. Havel. „Měl jsem v pokoji takovou hračku a spouštěl jsem ji na provázku z balkonu. A oni si mysleli, že to je nějaká anténa. Až druhý den jsem se dozvěděl, že tatínka odvedli.“ 

Jeho otec Václav M. Havel nicméně dění po únoru 1948 přijímal smířlivě. „Bral to jako nějaké řízení osudu. Po znárodnění Lucerny se s prvním národním správcem domluvil, že ho tam nechá pracovat jako ekonoma. Potom ale Lucernu přebral OV KSČ, takže už tam zůstávat nemohl,“ popisuje pamětník situaci na začátku padesátých let. „Ale dlouho ho drželo nad vodou, že všichni jeho bývalí zaměstnanci si ho považovali. Když jsme v létě chodívali na obědy na Barrandov, obskakovali nás a dávali nám různé slevy. Vyprávěli otci, co nového v podniku zařídili, třeba že koupili nový koberec. Snažili se ho potěšit tím, že stále udržují úroveň.“ Po odchodu z Lucerny otec pracoval v ČSTV, kde jako ekonom spravoval různá rekreační zařízení, například horské chaty. 

Maminka Božena se snažila rodinnou finanční situaci vylepšit nejdříve tím, že prodávala své šperky. Později se marně pokoušela najít si zaměstnání. „Zkoušela malovat návrhy na šátky, účastnila se soutěže na logo krejčovské firmy Adam, ale nic jí nevyšlo. Až později se domluvila s podnikem Hamiro, který vyráběl panenky. Vždycky jí přivezli přepravku plnou hlaviček pro panenky a ona jim malovala pusinky a oči. Ještě později si udělala průvodcovský kurz a chodila s turisty po Praze. Nakonec, skoro až do své smrti, pracovala jako informátorka na Staroměstské radnici a prodávala vstupenky do věže,“ vypráví Ivan M. Havel. 

Další rána přišla v letech 1952–1953 v podobě „akce B“ – z velkých měst tehdy byly vystěhovávány „nespolehlivé osoby“, zejména bývalí příslušníci buržoazie. Havlovi museli odejít z Prahy. „Rodičům se přes různé přátele a známé podařilo zařídit alespoň to, že jsme nemuseli do pohraničí, ale mohli jsme zůstat na Havlově,“ vzpomíná Ivan M. Havel. Na Havlov s nimi odešel dědeček Vavrečka, který nastalou situaci nesl velmi těžce a záhy zemřel. Krátce po něm zemřela i jeho žena, Ivanova a Václavova babička. Díky tomu se Havlovi později mohli nastěhovat zpátky a obývat alespoň část svého bytu v Domě u Dvou tisíc na nábřeží.

Z elitní koleje do učení na mechanika

Pamětník nastoupil stejně jako jeho starší bratr koncem čtyřicátých let do poděbradské Koleje Jiřího z Poděbrad, proslulé chlapecké internátní školy založené po osvobození, kam byli jako stipendisté přijímáni sirotci po válečných odbojářích a jako platící studenti bohatých rodičů. Kromě Ivana a Václava Havlových zde studoval například budoucí režisér Miloš Forman nebo bratři Mašínovi. 

„Byl tam přísný, téměř vojenský režim: budíček, rozcvička, večer úkoly a samostudium,“ vzpomíná Ivan M. Havel. Po roce 1948 zde ovšem musela být zavedena výuka podle jednotných státních osnov a krátce nato, v roce 1950, oba bratry Havlovy ze školy vyloučili. „Pozvali si rodiče, aby jim vysvětlili, že ,v naší situaci‘ tam nemůžeme zůstat. Myslím, že takových rozhovorů museli moji rodiče v té době absolvovat spoustu,“ konstatuje. 

Po roce 1950 studoval na různých školách v centru Prahy – v Resslově, ve Vladislavově či v Ostrovní ulici. Spolu se svým bratrem chodil do Skauta, i když jejich oddíl se už nesměl označovat tímto názvem. Na konci devítiletky měl sice samé jedničky, ke studiu na gymnáziu (v té době šlo o tříleté střední všeobecně vzdělávací školy) ho však nedoporučili. Místo toho jeho matce škola navrhla, aby se šel učit kotlářem. „Přišla domů celé ubrečená,“ vzpomíná Ivan M. Havel. Nakonec nastoupil jako učeň v oboru jemný mechanik a současně – díky matčiným emotivním intervencím – mu bylo umožněno studovat, aniž by se oficiálně zapsal, na jednom večerním gymnáziu. Veškerý jeho čas pro příští tři roky tak zabralo studium – přes den na učilišti a večer na gymnáziu, kde ho nakonec nechali i odmaturovat. 

„Matka za každou cenu chtěla, abychom byli studovaní. Bratr tíhl spíše k literatuře, k bohémství. Já bych byl rád studoval přírodovědu, později jsem se zaměřil na matematiku a fyziku. Ale na vysokou školu mě nepustili ani k přijímacím zkouškám,“ popisuje pamětník. Rodina sepisovala další a další odvolání, která byla stále znovu zamítána. „Je kolem toho celá literatura. Otec psal dopisy o tom, že se ,plodně zapojil do socialistického systému‘, dnes by to mohlo být vnímáno téměř jako nějaká úlitba režimu.“ Ale na přelomu padesátých a šedesátých let to nebylo nic platné. Ivan M. Havel, aby neztrácel čas, si alespoň udělal kurz psaní na stroji všemi deseti, což později využil při rozmnožování samizdatu.

Společnost vědců i bohémských básníků 

I v době, kdy bratři Havlovi neměli přístup k oficiálnímu univerzitnímu vzdělání, je nicméně díky rodičům obklopovala celá řada inspirativních osobností. Jednou z nich byl přítel jejich otce, deskriptivní geometr a prominentní zednář, profesor František Kadeřávek. „Nějaký čas jsme si korespondovali, navzájem jsme si na pohlednicích posílali rébusy. Později jsem mu ukázal svoji první vědeckou práci, byl to nákres koule, jejíž osa se prohýbá a koule se tím deformuje,“ vzpomíná Ivan M. Havel. K dalším zajímavým lidem z okruhu jejich rodiny patřil Ilja Kříženecký, syn průkopníka české kinematografie, či astronom Hubert Slouka, který jim zprostředkoval návštěvy hvězdárny s odborným výkladem. Rodina stále udržovala kontakt i s Ottou Wichterlem, Ivanův bratr Václav se právě díky jeho intervenci učil chemickým laborantem a jistou dobu náruživě studoval jeho vědecké publikace. 

Václav Havel svůj zájem o exaktní vědy ale příliš dlouho nerozvíjel – dával přednost světu humanitních věd a umění. Od roku 1953 se v kavárně Slavia scházel se skupinou Šestatřicátníků, mladých intelektuálů a umělců narozených okolo roku 1936. „Nepatřil jsem mezi ně, ale býval jsem připuštěn k jejich rozhovorům,“ vzpomíná Ivan M. Havel. Do Slavie přicházel většinou v sobotu po poledni, když skončil dopolední směnu v práci: „Na Balabence jsem nasedl na tramvaj, jel jsem do rôtisserie v Mikulandské ulici, kde jsem si dal dobrý oběd, většinou parmský řízek nebo chilský guláš, a užíval jsem si, že už nejsem u ponku. Pak jsem zamířil do Slavie a tam se sedělo tři čtyři hodiny. To býval vrchol mého týdne. Nebylo ani tak důležité, o čem se mluví, ale že se mluví volně.“ 

Ve Slavii se Václav Havel seznámil s výtvarníkem a básníkem Jiřím Kolářem, literátem Josefem Hiršalem, literárním vědcem Václavem Černým, malířem Kamilem Lhotákem či překladatelem Zdeňkem Urbánkem. Ke společnosti patřil i Jiří Paukert, publikující básně pod pseudonymem Jiří Kuběna, který navázal přátelství s matkou bratrů Havlových a sdíleli spolu umělecké zájmy. Výraznou osobností byla i básnířka Viola Fischerová. V jejich společnosti kolovaly i na stroji opisované povídky Bohumila Hrabala či Škvoreckého Zbabělci. 

„Bratrův život mi v mnohém připomínal život bohémů v předválečné Paříži. O svých zážitcích doma hodně vyprávěl. Většinu významných umělců navštěvovali společně s Paukertem. Zvlášť důležitý byl pro něj Kolář, který již tehdy začínal experimentovat s kolážemi. Vystřihoval různé obrázky z tisku či titulky z novin a snažil se je dávat dohromady v nečekaných souvislostech. Byly to takové hříčky, ale oni to brali velmi vážně,“ vzpomíná Ivan M. Havel.

Pod vlivem bratra Václava a jeho přátel se i on sám v mládí pustil do literární tvorby. Výsledkem byla fantaskní novela Arsemid, která vznikala od druhé poloviny padesátých let. „Snažil jsem se napodobovat, co se dalo – jsou tam narážky na Franze Kafku, Lawrence Sterna, Ladislava Klímu… Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je něco napsat.“ Kniha po roce 1990 opakovaně vyšla tiskem a do každého dalšího vydání Ivan M. Havel připisuje nové kapitoly. „Arsemid už žije svůj třetí nebo čtvrtý život,“ dodává. 

Jeho dalším příspěvkem do světa literatury se stalo slovo „ptydepe“, které do dnešních dnů zlidovělo jako výraz pro nesrozumitelný úřední či odborný jazyk, bezobsažnou mluvu frází či synonymum orwellovského newspeaku. „Pod vlivem absurdního divadla jsem si chtěl vyzkoušet něco podobného. Napadlo mě, že napíšu divadelní hru, ve které se bude mluvit nesrozumitelným jazykem. Začal jsem ho sepisovat a vytvořil jsem asi čtyři stránky, které jsem nechal bratrovi ležet na stole. Po nějaké době se mi ozval, že by to chtěl použít v nějaké hře. A že by prý potřeboval vymyslet pro onen jazyk gramatiku. Vytvořil jsem tedy jakási pravidla, například že když jsou si slova blízká významem, nesmějí si být podobná. Byl jsem překvapen, když se ptydepe nakonec dostalo i do slovníků,“ usmívá se Ivan M. Havel. Jeho ptydepe poprvé zaznělo na prknech Divadla Na zábradlí ve hře Václava Havla Vyrozumění. 

Z dílny v Satalicích do vysokoškolské auly 

Vojenskou službu měl pamětník původně splnit v „trestním komandu“ v černouhelných dolech. „U odvodu jsem náhodou kýchnul a lékař se mě zeptal, jestli nemám rýmu. ,Mám sennou rýmu,‘ řekl jsem a doktor napsal, že kvůli alergii nemůžu do dolů, protože tam je prašné prostředí. Díky tomu jsem byl zařazen k běžnému útvaru v Humenném,“ vysvětluje. Díky své odbornosti na vojně pracoval jako mechanik a zbrojíř, jeho úkolem bylo rozebírat, skládat a konzervovat zbraně. 

Aby pro něj dva roky na vojně nebyly ztrátou času, vzal si s sebou objemnou knihu Teoretická fyzika, kterou ve volném čase studoval. Žádné velké problémy během vojenské služby neměl, východní cíp Slovenska byl od Prahy tak daleko, že jeho buržoazní původ zde nebyl příliš velkým handicapem. Dosáhl hodnosti četaře, a dokonce mu nabídli vstup do KSČ. „Byl jsem hodný, takový poslušný, neutíkal jsem přes zeď do hospody,“ vysvětluje s úsměvem. 

Po absolvování vojenské služby se znovu pokusil o studium na matematicko-fyzikální fakultě, opět neúspěšně. Snažil se tedy přihlásit na méně výběrovou fakultu elektrotechniky na ČVUT. „Důležité bylo dostat doporučení od závodního výboru KSČ. Předseda výboru, starý bolševik z první republiky, ke mně cítil jisté sympatie. Jednoho dne mě posadil do dodávky, odvezl mě na ČVUT a tam usmlouval s místním kádrovákem, že mě přijali alespoň k večernímu studiu,“ vypráví. 

Samotné studium elektrotechniky pro něj však bylo zklamáním – většina jeho spolužáků byli státní úředníci z ministerstev, kterým šlo jen o to získat vysokoškolský diplom a absolutně postrádali zájem o obor. Školu zakončil v roce 1966. Vedoucím jeho diplomové práce byl Jiří Haškovec, jeden ze žáků průkopníka československé kybernetiky Antonína Svobody. Tématem i pojetím diplomové práce – Způsoby zápisu a zadání logických obvodů – již Ivan M. Havel mířil k oblastem, jimiž se zabýval později, zejména k matematice a kybernetice. Po státnicích zůstal ve škole na aspirantuře a náhle zažíval velkou časovou volnost. Do té doby totiž denně chodil do práce jako mechanik v Satalicích, nyní, jako aspirant, mohl veškerý čas věnovat vědě.

Svatba na prahu okupace

„S odstupem času musím říci, že lidi mají daleko lepší tykadla na to, když se něco zlepšuje, než když se něco zhoršuje,“ komentuje Ivan M. Havel uvolnění společenských poměrů v šedesátých letech. Jeho bratr se v té době již naplno ponořil do divadelního světa. Působil jako dramaturg v Divadle Na zábradlí, kde Jan Grossman roku 1968 režíroval představení Král Ubu. „Chtěl, abych jim pro toto představení vyrobil zvláštní patafyzický stroj, který nemá žádný praktický účel,“ vzpomíná Ivan M. Havel. „Tehdy jsem ještě pracoval v dílně, takže jsem měl přístup ke strojům a materiálům. Nasbíral jsem doma v kredenci různé objekty, které se kdysi používaly v kuchyních, síta, vařečky, kvedlačky nebo kuchyňskou váhu. Z těchto objektů jsem sestavil stroj, který poháněl malý motorek. Kuchyňskou váhu jsem postavil vzhůru nohama a ten stroj s tím hýbal tak, že se to celé kývalo,“ vypráví. 

V té době se Václav Havel oženil s Olgou Šplíchalovou, která Na zábradlí pracovala jako uvaděčka. „Naše matka tomu vztahu nebyla nakloněna,“ konstatuje Ivan M. Havel. „Tehdy trochu ještě hrálo roli, že Olga pocházela z jiné společenské vrstvy, z žižkovské rodiny. Matka byla z rodiny velvyslance, ministra – a můj bratr si začal vodit domů Olgu. Po svatbě měla matka potřebu se s ní smířit a vzala ji na milost. Ale nikdy se doopravdy nesblížily.“ 

Také pamětník se v roce 1968 oženil, se svou první ženou Květou. „V srpnu jsme byli na svatební cestě na Slovensku a z 20. na 21. srpna jsme spali pod stanem. Nad ránem slyšíme hukot letadel. Řekl jsem si: ,Tak už jsou tady.‘ Pak jsme z amplionu slyšeli rozhlasové vysílání ohlašující okupaci.“ 

Czechoslovakia, to je na Balkáně? 

Ivan M. Havel v té době usiloval o doktorandské studium v USA. Obeslal sedmadvacet univerzit s žádostí o stipendium a nakonec dostal kladnou odpověď z univerzity v kalifornském Berkeley. „Tehdy pro nás Amerika byla něco jako Mars, něco šíleně vzdáleného, nedostupného, vlastně neexistujícího,“ popisuje své pocity, když si hledal Berkeley na mapě u zálivu s výhledem na San Francisco. Odjížděl jako zaměstnanec Ústavu pro využití výpočetní techniky v řízení, takže zaměstnavatel mu dokonce zaplatil letenku. Tématem jeho disertační práce, na níž měl v Berkeley pracovat, byla metateorie programovacích jazyků – průsečík kybernetiky a teoretické matematiky. „Kromě matematických přednášek jsem ale chodil na všechno možné, buddhismus, filozofii i umění. Po třech měsících se k němu v USA připojila i manželka Květa, přivydělávali si jako správci činžovního domu, takže bydlení poblíž kampusu měli zadarmo. 

Setkával se s různými typy Američanů a záhy pochopil, že jeho kolegové z univerzity se od běžných obyvatel Spojených států výrazně liší. „Když jsem přišel na návštěvu do rodiny mimo univerzitu, jedna z prvních otázek většinou byla: ,Czechoslovakia, to je na Balkáně?‘“ usmívá se. Narážel také na drobné kulturní rozdíly. „U nás je ve zvyku, že když vám na návštěvě nabídnou něco k jídlu nebo pití, máte nejdříve odmítnout a upejpat se. V Americe to tak vůbec nebylo. Jakmile jednou člověk řekl: ,Ne, děkuji‘, už mu to znovu nenabídli. Poprvé jsem takto odmítl drink před večeří. Pak si o mně mysleli, že jsem abstinent, a už mi alkohol nenabízeli. A já jsem trpěl. Ale po havlovsku jsem se styděl si o to říct,“ směje se. 

I na univerzitě v Berkeley zaznívaly, tak jako po celém západním světě, ozvěny levicového studentského hnutí. Pro něj jako občana totalitní komunistické země bylo těžko pochopitelné, že americká mládež bojuje proti svému establishmentu: „My jsme to nechápali. Ať jsou rádi, že mají svobodu! Ať do toho nerejou! Ale to se jim nedalo vysvětlit. Byli jsme pro ně takový zvláštní případ, asi nás tolerovali jako cizince. My jsme na jejich hnutí pohlíželi s jakýmsi odstupem.“

Pamětník se zde setkával i s mnoha českými krajany. „Byli tu dávní emigranti ze čtyřicátých let i z pozdějších dob. Zajímavá byla setkání s lidmi, kteří odjeli z Československa v roce 1968 legálně a teď uvažovali, jestli mají v Americe zůstat. Hovořili o tom, že už by se nikdy nesměli vrátit. Debaty s nimi byly dost depresivní,“ říká Ivan M. Havel. On sám o emigraci neuvažoval: „Musel bych hledat důvody, proč se nevrátit. Samozřejmě, i mně tato otázka byla mnohokrát položena. Ale rozhodl jsem se, že patřím sem, do Čech. Ať táhnou Rusové, proč bych jim měl ustupovat? Rodinné důvody, ostrůvky kamarádů, to vše bylo důležité. Věděl jsem, že v Americe bych mohl mít dům s bazénem a veškerý komfort, ale kdybych na tuto cestu kývl, po nějaké době bych asi začal mít špatný pocit, že soused má větší bazén, větší auto…“ 

V roce 1970 onemocněla pamětníkova maminka rakovinou. „Bylo to těžké období. Ona přede mnou v dopisech svou nemoc tajila, ale věděl jsem, že má bolesti. Snažil jsem se jí psát jen pozitivní věci.“ Zakoupil si letenku, aby matku ještě zastihl naživu o Vánocích, i když věděl, že pokud přijede do Československa, zpátky do USA už ho nepustí. Znamenalo by to, že už nedokončí svoji disertační práci. Ještě před odletem ale dostal dopis od bratra Václava, ať zůstane v USA, protože maminka už se Vánoc nedožije. Zemřela 11. prosince 1970.  

Pamětník se z Ameriky vrátil o rok později, poté co obhájil disertaci.

Bolševici uštipovali svobody po kouskách

Po třech letech přijel do zcela proměněné země. Odjížděl v období relativní svobody, ale vrátil se do tvrdé normalizace: „Žil jsem v iluzi, že v roce 1968 jsme se spojili proti společnému nepříteli a že to tak už zůstane. Ale to byl velký omyl. Během těch tří let se lidé změnili. Ta proměna nebyla ze dne na den, bolševici uštipovali svobody po kouscích. Postupně lidi zmanipulovali – vnukli jim myšlenku, že když se budou zajímat jenom o svůj obor nebo o své soukromí, když se budou vyhýbat jakékoli veřejné činnosti, bolševik je nechá na pokoji.“ 

Po návratu do práce si ho předvolal ředitel Ústavu pro využití výpočetní techniky v řízení a sdělil mu, že ho bohužel nemohou dále zaměstnávat kvůli činnosti jeho bratra. „To bylo poprvé, kdy problémem nebyli rodiče, ale bratr. Poprvé mi někdo explicitně sdělil, že problémem je můj bratr Václav,“ konstatuje Ivan M. Havel. Vzápětí ovšem našel zaměstnání v Ústavu teorie informace a kybernetizace Akademie věd. „Nikdy tam po mně nechtěli žádnou úlitbu, ale ani žádné vědecké výsledky. To bylo pro moje sebevědomí nepříjemné. Nicméně bylo to zaměstnání, které mi vydrželo až do Charty,“ říká. 

„O Vánocích 1976 se u nás bratr zastavil. Řekl nám, že se chystá jakási velká věc, že to bude choulostivé a že doporučuje, abychom to nepodepisovali. Prý stačí, když to podepíše jeden z rodiny,“ líčí Ivan M. Havel, jak se dozvěděl o prohlášení Charty 77. „Zprvu jsem to nebral jako něco zásadně důležitého. Důležité to začalo být až s odezvou, kterou to vyvolalo. Bolševici tomu udělali větší reklamu, než by dokázali sami chartisté.“ Pamětník tedy Chartu 77 v první vlně nepodepsal a později už se mu do toho nechtělo: „Nezdálo se mi vhodné podepisovat to v nějaké třetí řadě.“ 

Krátce poté, v lednu 1977, byl Václav Havel uvězněn a do května zůstal ve vyšetřovací vazbě. Během té doby byl odříznut od informací a StB ho přesvědčila, že Charta 77 ukončila svou činnost. V této situaci podepsal dopis prokurátorovi, že se vzdává role mluvčího Charty 77 a že se chce věnovat své literární práci. „Já si myslím, že to byl v jeho životě pozitivní moment, který ho zatvrdil,“ uvažuje Ivan M. Havel. „Člověk si musí jednou projít selháním, aby později už neselhal. A nikoli malým selháním! Malé selhání může vést k tomu, že člověk selže znovu. Někomu něco slíbí, něco podepíše – a krůček za krůčkem se vzdaluje sobě samému. Ale Václav tehdy selhal hodně, nebo si to alespoň o sobě myslel, protože středobodem jeho myšlení vždy byla osobní integrita. Takže potom už ho krůček za krůčkem nemohli donutit k ničemu.“

Poznávat vše, co ještě neznám

„Vždy jsem toužil dozvídat se věci mimo svůj obor, z jiných oblastí poznávat něco, co ještě neznám,“ říká Ivan M. Havel. Tato jeho „rozšířená zvědavost“ stála i u zrodu jeho bytových seminářů, jejichž společným jmenovatelem se stalo právě setkávání lidí různého druhu, z různých oborů. Přednášel tam matematik Petr Vopěnka, filozof a biolog Zdeněk Neubauer, filozofové z okruhu Dani Horákové i sám Ivan M. Havel. „Chodili tam lidé z nejrůznějších prostředí, disidenti, lidé z šedé zóny, lidé, kteří běžně přednášeli na univerzitě nebo pracovali v Akademii věd. Lišili se spíš tím, jak byli nebo nebyli při těchto schůzkách opatrní,“ vzpomíná. 

Všeobecně převládal názor, že účastníci seminářů jsou pod nepřetržitým dohledem StB, to ale podle Ivana M. Havla zřejmě nebylo reálné. „Nejvíc jsme se obávali prostorového odposlechu, tedy mikrofonu ve stropě. Museli jsme si zvyknout choulostivé věci neříkat nahlas, raději se psalo,“ popisuje. „Ale podle mého názoru spolehlivějším zdrojem byl nějaký agent – jistě mezi námi nějací nasazeni byli.“ 

Jednou za čas se stávalo, že u domu stála StB a perlustrovala každého, kdo přišel na seminář. Některé z účastníků potom předvolali k výslechu. „Někteří tam potom přestali chodit. Jiní naopak z principu chodili na všechno, i když je to vlastně nezajímalo, jako druh protestu proti strachu těch druhých,“ vysvětluje pamětník. „Za účast na semináři ale nikoho nevyhodili z práce. Pokud se něco takového stalo, dělo se to z více důvodů, nejen kvůli tomu.“ 

Témata, která se na seminářích probírala, nebyla z pohledu režimu kontroverzní. Problémem byla účast „zakázaných“ přednášejících nebo posluchačů.

Vydavatelem „závadné“ literatury

Roku 1975 založila historička filozofie Daňa Horáková spolu s Václavem Havlem samizdatovou edici Expedice, jejímž původním posláním bylo vydávat ve více kopiích nejúspěšnější tituly z rovněž samizdatové edice Petlice Ludvíka Vaculíka. Postupně se ale přidávalo i vydávání nových publikací. Když v roce 1979 odešla do emigrace se svým manželem, režisérem Pavlem Juráčkem, a Václav Havel čelil dalšímu uvěznění, tentokrát kvůli VONS, edici Expedice převzal Ivan M. Havel. 

„Řada zakázaných autorů přestala psát, protože neměli šanci na vydání. Samizdatová vydavatelství jim dala novou motivaci k psaní, zbavila je letargie, protože jejich díla byla nyní – aspoň ,jakoby‘ – vydávána, měla vazbu a šířila se mezi lidmi,“ popisuje Ivan M. Havel význam edice Expedice, která vydala celkem přes dvě stovky titulů. „Žánrově šlo o pestrou směs – poezii, historické knihy, beletrii, filozofii… V pozdějších letech se dokonce vytvořila redakční rada, ve které kromě Václava Havla byl Josef Danisz, Tomáš Vrba a literární kritik Jan Lopatka. Ti debatovali, co by se mělo vydat, a snažili se držet určitou úroveň. Zejména Jan Lopatka byl v tomto směru přísným kritikem,“ vzpomíná Ivan M. Havel. 

Proces vydání knihy začínal doporučením rukopisu nebo autora. Jan Lopatka si rukopis přečetl a potom byl předán písařce, která rukopis přepisovala na tenký průklepový papír ve dvanácti kopích. „Písařek bylo několik a navzájem o sobě nevěděly. Na rozdíl od ostatních účastníků dostávaly zaplaceno, protože tuto rutinní práci by málokdo dlouhodobě vydržel dělat jen ze samotného nadšení,“ konstatuje pamětník. 

Po písařkách bylo potřeba opravit překlepy a opravy zanést do všech kopií, což často dělala Olga Havlová. Předtím, než se kopie předaly knihaři, se musely jednotlivé listy všech kopií seřadit ve správném pořadí. „Pamatuji se, že na chalupě u Václava Bendy jsme s jeho dětmi obcházeli kolem stolu – na něm bylo dvanáct hromádek, na něž jsme postupně pokládali jednotlivé stránky knihy,“ uvádí Ivan M. Havel. 

Poté se papíry dodaly knihaři, který je ořízl a svázal. Jednu dobu používal černé plátno ze smutečních praporů a StB marně pátrala po tom, kde se textil na tuto vazbu bere. Knihvazačství se postupně naučila také pamětníkova druhá manželka Dagmar. 

Za jeden výtisk knihy odběratelé platili 100–200 korun (na tehdejší dobu šlo o vysoký obnos, běžné knihy z knihkupectví stály 20–40 korun). Další finanční dotace plynula ze Západu – jedna kopie se nesvázaná vyvezla do západního Německa, kde se xeroxovala a distribuovala mezi české emigranty. 

V roce 1981 byl Ivan M. Havel spolu s mnoha jinými disidenty zavřen v rámci „akce Kamion“. StB odhalila dlouhodobé pašování „závadné“ literatury ze Západu ve vozidle, které ve skutečnosti nebylo kamionem, šlo o speciálně upravený karavan. Ústřední osobou této aktivity byla socioložka Jiřina Šiklová. Pamětník se na ní přímo nepodílel, přesto mu StB zabavila celou jeho domácí knihovnu složenou z publikací edice Expedice. „To všechno mi odvezli. Při výslechu mi potom vyšetřovatel ukazoval, jak mu to stojí v koutě, a otráveně říkal: ,To všechno musím přečíst, abych zjistil, jestli v tom je něco závadného.‘“ 

Ivana M. Havla obvinili z podvracení republiky. Pozvánku k soudnímu líčení nikdy nedostal, StB ho však takto až do roku 1989 udržovala v napětí, že se to kdykoli může stát. 

Dopisy Václavovi, aby měl o čem přemýšlet

V té době byl Václav Havel vězněn kvůli svým aktivitám ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. „Ten proces byl událost, o kterou se každý zajímal, ale nechápali jsme to jako katastrofu. My jsme v tom žili, byla to běžná věc,“ popisuje Ivan M. Havel. Sám byl svědkem zatčení svého bratra, když ho šel navštívit do bytu Anny Kohoutové a společně s její dcerou Terezou (nyní Boučkovou) sledoval z okna protějšího domu, jak ho policie odvádí a posazuje do auta. Jako příbuzný obviněného mohl být přítomen soudu a dělal si poznámky na okraj Rudého práva. Vzniklý text byl přeložen do francouzštiny a později téhož roku se stal podkladem pro divadelní rekonstrukci procesu, kterou nastudovala skupina Théatre du Soleil se Simone Signoretovou a Yvesem Montandem v hlavních rolích. 

„Bratrovi jsem psal do vězení dopisy s pocitem povinnosti nějak ho intelektuálně zaměstnat. Uvědomoval jsem si, že ve vězení má nulový přístup k literatuře a podobně. Proto jsem mu nepsal o banalitách, ale sepisoval jsem takové úvahy a náměty k zamyšlení, aby se měl čím v duchu zabývat při manuální práci, kterou musel ve vězení vykonávat,“ vysvětluje. 

V roce 1983 Václav Havel onemocněl těžkým zápalem plic. Z vězení se podařilo propašovat moták, kde psal o tom, že nemůže dýchat a je na pokraji zhroucení. Tento text byl poté zveřejněn v zahraničních médiích, což podle Ivana M. Havla mohlo mít podíl na jeho propuštění. „Bolševici nechtěli, aby se o nich takto na Západě mluvilo. Kdyby jim ve vězení umřel přední světový disident, byla by to pro ně komplikace. Potřebovali, aby buď nezemřel, nebo aby zemřel na svobodě. Převezli ho tedy do nemocnice na Pankrác a potom do civilní Nemocnice pod Petřínem,“ vzpomíná.

Filozofování i divadlo na Hrádečku

Už v roce 1967 si Václav Havel pořídil chalupu v malé obci Hrádeček, která nahradila rodinnou usedlost Havlov, zestátněnou roku 1957. „Byla tam pohoda, odfiltrovaná od běžného života, byť pod stálým dohledem StB. Jeden čas tam dokonce měli takovou boudičku, které jsme říkali lunochod, protože stála na pylonech,“ vzpomíná Ivan M. Havel. Na Hrádečku se podle jeho slov vždy dobře vařilo, Václav Havel si díky honorářům ze zahraničí mohl dovolit své přátele hostit. „Scházela se tam zajímavá společnost. Lidé neměli ve zvyku ohlašovat návštěvu předem, prostě přijížděli bez ohlášení. Bratrovi to trochu vadilo, protože mu to bránilo v soustředění na psaní. Jednu dobu dokonce utekl a najal si hotelový pokoj v Českém Krumlově, aby mohl v klidu pracovat.“  

Na Hrádečku také pořádala sympozia skupina Kampademie, neoficiální sdružení filozofů, které se v Praze scházelo na Kampě (odtud jeho název). „Účastnil se Radim Palouš, Pavel Bratinka, Daniel Kroupa, Martin Palouš a Zdeněk Neubauer,“ vzpomíná Ivan M. Havel. „Vždy jsme nastolili nějaké hlavní téma, o kterém jsme debatovali. Některá témata se pak přenášela dál na bytové semináře. Pro mě to byla oblíbená příležitost zmizet z běžného života a pobývat v intelektuálnějším prostředí, i když nemohu říci, že bych všemu rozuměl – filozofové měli svoji vlastní hantýrku.“ Účastníci mimo jiné rozlišovali „tvrdé“ a „měkké“ filozofování, přičemž to „tvrdé“ bylo exaktní a přísně formální, zatímco „měkké“ bylo volnější a poetičtější. 

Na Hrádečku se rovněž často objevoval divadelní režisér a herec Andrej Krob, principál amatérského Divadla Na tahu. Ivan M. Havel se účastnil už premiéry inscenace Žebrácká opera Václava Havla roku 1975 v Horních Počernicích v restauraci u Čelikovských. „Sešla se tam celá společnost, kterou bychom dnes nazvali ,pražskou kavárnou‘ v tom nejlepším slova smyslu. Intelektuální elita neoficiální kultury. Byla tam vynikající atmosféra a StB o premiéře nezjistila nic. Až druhý den začali vyšetřovat, dělat výslechy a ostré zákroky,“ vzpomíná. 

Do činnosti Divadla Na tahu se později pamětník sám zapojil, když si zahrál v inscenaci hry Václava Havla Pokoušení, natáčené na video. „Byla to pro mě taková rekreace, povyražení. Díky tomu, že se točilo záběr po záběru, jsem se nemusel učit nazpaměť celý text hry. Bylo to docela zábavné a myslím, že to video dodnes předvádějí studentům DAMU jako příklad amatérského divadla.“

Aby měl svobodu, stal se invalidou

Když Ivana M. Havla v roce 1981 definitivně propustili z Akademie věd, nějaký čas strávil díky potvrzení od spřátelené lékařky v pracovní neschopnosti. Později pracoval jako analytik pro podnik Terplán, který sbíral data pro územní rozhodování, a nakonec našel ideální zaměstnání v podniku Meta, jenž spadal pod Svaz invalidů. Meta zaměstnávala programátory a jejich zaměstnanci mohli pracovat z domova, měli tedy absolutní volnost. Jedinou podmínkou byla změněná pracovní schopnost. „Přítel mi zařídil schůzku s psychiatričkou pro Prahu 2, která shledala, že mám exogenní depresi, neuroložka mi navíc našla něco na páteři, a komise rozhodla, že tedy dostanu změněnou pracovní schopnost,“ usmívá se Ivan M. Havel. V Metě v různých obdobích pracovalo více lidí z disentu, například Filip Topol či Saša Vondra, Ivan M. Havel však vzpomíná zejména na Martina Palouše a Zdeňka Neubauera. Časové svobody využili mimo jiné k pořádání každoročních výletů okolo svátku sv. Jana, během nichž vedli filozofické rozhovory a později publikovali společný zápis těchto hovorů, přiživovaných společnou četbou Carlose Castanedy či Ferdinanda Hochstettera. 

Manželství Ivana Havla s Květou Havlovou, s níž má dva syny, se ve druhé polovině sedmdesátých let rozpadlo a v roce 1986 se znovu oženil, s matematičkou Dagmar Ilkovičovou, kterou poznal jako konzultant její diplomové práce. „Ona byla a stále je neobyčejně aktivní. Když se na něco vrhne, věnuje se tomu s nápaditostí a velkou razancí,“ říká. Dagmar Havlová se nejen podílela na edici Expedice jako knihvazačka, což byla jedna z mnoha odborností, které si osvojila, ale také fungovala jako spojka a byla v kontaktu s Jiřinou Šiklovou, která organizovala vyvážení samizdatu na Západ.  

Svoboda je cennější než auto

Ke konci osmdesátých let Ivan M. Havel vnímal, že atmosféra ve společnosti se mění, v brzký pád komunismu přesto nedoufal – zdálo se, že na rozdíl od Polska, Maďarska, a dokonce i Sovětského svazu je společnost u nás jaksi „zamrzlá“. „Vládla všeobecná nespokojenost, že se u nás nic neděje,“ konstatuje. 

Od roku 1988 se účastnil všech protirežimních demonstrací. „Během Palachova týdne jsme zažili zákrok se stříkačkami. Když policisté vytlačovali lidi z Václaváku, vylezli jsme s Dášou na lešení na budovu kina Blaník. Oni se nás snažili tou hadicí shodit, museli jsme slézt,“ vzpomíná. Rozumný soudce ovšem rozhodl, že jejich účast na demonstraci a výstup na lešení nejsou trestný čin, nýbrž pouze přestupek, a předal incident k řešení národnímu výboru, který ho posléze smetl ze stolu. 

Petici Několik vět na konci června 1989 pamětník nepovažoval za příliš důležitou, byť ocenil, že se mezi signatáři objevili i lidé z prostředí mimo disent. Naproti tomu velmi důležitý byl podle něj moment, kdy Prahou proudili občané bývalé NDR a nechávali v ulicích města své trabanty, aby mohli uprchnout přes zeď na západoněmecké velvyslanectví: „Mít auto, to v té době něco znamenalo, v každé rodině to byla svátost. A oni ta auta tady nechávali a skákali někam přes zeď… Mně nešlo o ten akt útěku, ale o to, že si obyvatelé Prahy všimli, že pro někoho je svoboda důležitější než vlastnictví auta. Možná i to byl jeden z momentů, které pomohly změnit jejich myšlení.“ 

Pozorovat dění mě bavilo víc než ouředničení

Na demonstraci 17. listopadu 1989 vyrazil Ivan M. Havel s manželkou v domnění, že půjde o umírněnou studentskou akci. Líbilo se mu, když se během průvodu na Vyšehrad v davu začalo cinkat klíči: „Byl to jednoduchý a všem srozumitelný symbol. Klíče má v kapse každý. A současně vznikala i krásná hesla, jako ,poslední zvonění‘. Každý chápal, co to znamená.“ Ivan M. Havel a Dagmar pokračovali s davem až na Národní třídu, kde byla jeho žena hned na začátku zraněna pendrekem, takže demonstraci opustili a nebyli přítomni až do konce, kdy došlo k nejtvrdšímu zásahu. 

Na víkend odjeli manželé na chalupu, ale už v neděli 19. listopadu večer se pamětník účastnil setkání nezávislých aktivit v Činoherním klubu a díky své dovednosti psaní na stroji všemi deseti opisoval jejich společné prohlášení v kanceláři divadla. 

„Potom jsem půl roku fungoval v Občanském fóru, ale neměl jsem tam nějak extra významnou roli,“ říká skromně Ivan M. Havel. Ve skutečnosti ho mnozí z jeho tehdejších spolupracovníků označují za toho, kdo vnášel do chaotické činnosti OF určitý řád a vytvářel jeho strukturu. „Lidé si mě z Laterny Magiky pamatují jako ,profesora‘, který přednáší u tabule a ukazuje nějaké pavouky na plachtách z balicího papíru,“ usmívá se. „Ale pozorovat dění mě bavilo víc než to ouředničení,“ dodává. 

O vstup do aktivní politiky nikdy neusiloval, vždy se považoval spíše za teoretika. Paradoxně to byl ale právě on, kdo přivedl do Občanského fóra Václava Klause poté, co na něj dostal telefonní číslo od Dany Němcové. „Dodnes si ze mě dělá Břetislav Rychlík legraci, že jsem to byl já, kdo dostal Klause do politiky. Vedlo mě k tomu to, že jsem si uvědomoval, že ekonomická stránka převratu je klíčová, ale mezi námi žádný ekonom nebyl,“ dodává. Vzpomíná, že na jedné z prvních tiskových konferencí v Laterně Magice padla otázka: „‚Máte už rozmyšleno, jak to bude po ekonomické stránce?‘ Nastala chvíle ticha a poté Václav Klaus řekl: ‚Ano, už to máme přesně vymyšleno.‘ V tu chvíli jsem si uvědomil, že to není v pořádku, že tady ego přebíjí ty odborné záležitosti.“ 

V prvních týdnech Občanského fóra podle něj nebylo možné rozhodovat příliš demokraticky. „Kdokoliv mohl prosadit cokoliv, aniž by se poradil s druhými. Byly sice jakési snahy dělat porady a tam se spíše dospělo k nějakému konsenzu, nehlasovalo se. Ono to ani jinak nešlo – revoluce se nedá dělat demokraticky. Neustále tak vznikalo napětí mezi nutností rychle řešit nastalé situace a pocitem, že by to mělo být demokratické,“ popisuje dění v OF. „Stále tam byla mírná tenze mezi lidmi v popředí, kteří měli zodpovědnost, ale neměli čas se při rozhodování příliš rozmýšlet, a těmi ostatními, kteří neměli žádnou zodpovědnost, ale chtěli se na všem podílet.“

Václavovo prezidentství nás odřízlo

O kandidatuře Václava Havla na prezidenta se Ivan M. Havel dozvěděl až ve chvíli, kdy byl jeho bratr rozhodnut ji přijmout. 

Jeho kandidatura podle jeho slov odřízla Václava Havla jak od Občanského fóra, tak od jeho širší rodiny. „Vytvořil se kolem něj takový tým, který se staral o jeho prezentaci. Uzavřeli se s ním do prvního patra Špalíčku a od té chvíle vládla jakási disharmonie mezi tímto týmem, potažmo Hradem, a zbytkem Občanského fóra,“ popisuje pamětník. Podobné to bylo i v jejich společné domácnosti: „Sice jsme dál bydleli v tomtéž bytě v domě na nábřeží, ještě pár týdnů, ale to nehrálo roli. Ráno ho odvedla ochranka a večer ho zase přivedla. Nebyl klid na nějaký rozhovor.“ 

Když Ivan M. Havel hodnotí prezidentství Václava Havla, upozorňuje na to, že se zde možná projevila jeho dosud nenaplněná touha být nejen autorem, ale i režisérem svých divadelních her: „Chyběla mu možnost dirigovat lidi, a to se v politice realizovalo. S chutí režíroval, rozhodoval, kdo se s kým kde setká, kdo bude pozván z ciziny. Měl to po stránce režie velmi rozmyšlené.“ 

Nedostatkem Václava Havla jako prezidenta byla podle něj přílišná důvěra v odborníky a sklon přeceňovat jejich odbornost: „Považoval za odborníka kohokoli, kdo se zabýval něčím, čemu on sám nerozuměl. Kdyby se ukázalo, že se někdo vyzná v žížalách, okamžitě ho udělá ministrem žížal.“  

Zdůrazňuje však, že mimo Václava Havla tu nebyl nikdo jiný, kdo by měl takovou schopnost lidi sjednotit a současně si získat přízeň zahraničí. „Žádný jiný prezident nám ve světě neudělal takovou reklamu,“ konstatuje pamětník a dodává: „Na druhou stranu dnes lidi jeho jméno rozděluje. Na jedné straně jsou ti, kteří ho uznávají a cení, na druhé ti, kterým vadí. Pro jeho příznivce se vymýšlejí pejorativní názvy, jako sluníčkáři, pražská kavárna…“ 

Zpátky ve světě vědy 

Na začátku devadesátých let vstoupila do rodiny Havlových restituce Paláce Lucerna. Oba bratři na ni měli rozdílné názory. „Můj bratr byl zásadně proti tomu, aby byl vlastníkem. Příčilo se mu to. Nechtěl být kapitalista. O majetku mluvil jako o balvanu, kterého se chce zbavit. Současně ale věděl, že se nemůže rodinného majetku jen tak vzdát,“ vysvětluje, proč se Václav Havel rozhodl prodat svůj podíl společnosti Chemapol. „Naproti tomu já jsem spíš tradicionalista a myslím si, že rodinný majetek má mít pokračování. Ale věděl jsem, že nejsem manažer, který by se tím uměl zabývat. Proto jsem uvítal, že moje žena Dagmar, která tyto schopnosti má, se toho chtěla ujmout.“ 

On sám se chtěl co nejdříve znovu začít věnovat vědecké práci. Nejprve začal přednášet na matematicko-fyzikální fakultě, brzy ale využil příležitosti realizovat nápad na založení transdisciplinárního vědeckého centra, které by propojovalo specialisty z různých oborů, exaktních i humanitních. Tato idea velmi konvenovala jeho celoživotní zálibě dozvídat se poznatky z nejrůznějších disciplín, vědět tak trochu „všechno o všem“. „Chtěli jsme vytvořit prostředí, kde tito lidé budou na jednom pracovišti, budou spolu mluvit, ne si pouze korespondovat, a podporovat tak atmosféru mezioborové spolupráce,“ vysvětluje. Tak na půdě Univerzity Karlovy vzniklo Centrum pro teoretická studia, později propojené s Akademií věd a Archivem Jana Patočky. 

Centrum pro teoretická studia stále funguje, podle Ivana M. Havla je ovšem problémem, že vědci jsou dnes systémem hodnocení stále více tlačeni k úzké specializaci: „Musejí publikovat ve svém oboru, ve velmi specializovaných impaktovaných časopisech, jinak nepřežijí. A to je tlačí od sebe. Spolupráce mezi disciplínami není v jejich ekonomickém zájmu.“  

Ivan M. Havel se v roce 1990 také stal šéfredaktorem časopisu Vesmír, který v té době obměnil svoji redakční radu a přizval ke spolupráci vědce, kteří do té doby z politických důvodů neměli příležitost vyniknout ve svých oborech. „Šlo především o to, časopis odideologizovat a otevřít prostor pro směry, které do té doby nebyly běžné, například právě propojování vědeckých disciplín,“ doplňuje. Pro časopis Vesmír také mnoho let psal úvodníky, vysoce přesahující běžnou úroveň tohoto žánru – šlo spíše o vědecko-filozofické eseje. Publikoval rovněž své korespondenční dialogy se Zdeňkem Neubauerem, svým dávným spolupracovníkem z Mety. 

Vždy a na všechno se dívat z odstupu

Ivan M. Havel nikdy neměl pocit, že by žil „ve stínu“ svého bratra Václava, připouští však, že mnoho lidí mu to v komunikaci dává znát: „Snadno poznám, když se ke mně někdo chová až nápadně tak, aby bylo zřejmé, že mě do toho stínu nestrká. A někdo mě tam strká automaticky, zcela samozřejmě. Jsou různé postoje. Já osobně jsem se nikdy necítil nijak poškozený, nejsem v tomto směru přecitlivělý.“ 

Ostatně, jako bytostný vědec se snaží dívat se sám na sebe i svět okolo s odstupem a sebereflexí. „Vždy a na všechno se dívat z odstupu, z ptačí perspektivy. Nebýt v tom po uši namočen a reflektovat se jako jedinec i jako společnost. Dívat se na sebe sama a nepropadnout ani pýše, ani sebeostouzení,“ doporučuje.