„Krátce před tou měnovou reformou jsem potkala ve Zlíně toho ze Státní bezpečnosti. Neznala jsem je jménem, jenom krycími jmény. On se jmenoval Gusta. A ten Gusta mi cestou na náměstí řekl, že jestli nepodepíšu, tak že mě zničí. Jako telefonistka jsem pak byla přeřazená na práci jako pokojská. A to mě potkal ten Gusta z StB a řekl, že za trest jsem byla přeřazena jako pokojská. Na základě toho jsem tedy rychle jednala. Šla jsem k jednomu velice dobrému známému, věděla jsem, že nejsou jeho hovory odposlouchávané. Šla jsem k němu a prosila ho, abych si mohla zavolat k tetě do Prahy, že bych k ní náhle přijela. Domluvily jsme se, ona mi tehdy řekla, ať přijedu. Zkrátka po téhle události, kdy mi řekli, že mě zničí, jsem hledala nějaké východisko, abych odešla z hotelu. V té době totiž nesměli zaměstnanci odcházet do jiných okresů. Šla jsem za nějakou paní Večerkovou, která byla v kanceláři a šla mi na ruku. Řekla mi, že napíše, že se budu vdávat a že jsem odjela náhle do Prahy.“
„Ale pak si mě všimla Státní bezpečnost, že mluvím a píšu německy a že bych mohla odposlouchávat hovory cizinců s našimi obchodníky. Chtěli, abych jim podávala zprávy a abych udávala. Ale já jsem pořád odmítala. Jezdili i za mojí maminkou do Štěpána, v noci ji přepadli, aby mě přemluvila ke spolupráci. Maminka jim tehdy řekla, že její dcera ví, co dělá. Byla jsem často zvána na apartmá, v té době to bylo apartmá Bati, který už tam bohužel nebyl. To byl pokoj 523, 522 a tam se mnou dělali rozhovor, slibovali mi všechno možné a nutili mě k podepsání té smlouvy. Ale já jsem pořád odolávala.“
„Vždycky jsem tíhla k tělocviku a cvičila jsem, jak se dalo, třeba na nějakém zábradlí a podobně. Sokolové si všimli, že bych s nimi mohla nacvičovat slet. Tak jsem začala chodit ve Zlíně na nácvik na slet, který byl v roce 1948 poslední. Pamatuji si, že jsem jako jediná cvičenka od nás z práce jela do Prahy na všesokolský slet. Tehdy jsme ještě nevěděli, že bude poslední. Pan ředitel Lucký mi dal tehdy dovolenou ne na 14 dní, ale dokonce na tři týdny. Vybavil mě i trvanlivými potravinami, abych tam měla co jíst. Pamatuji, že jsme jeli ze Zlína, tehdy jsme tomu říkali prasečáky. Byly to otevřené vagóny, kde byly jenom tyče. Kde jsme zastavovali, tam všude jsme zpívali naše národní písně, až jsme dojeli do Prahy. Bylo to krásné, i když jsem si v té době neuvědomovala, jak těžká doba nás čeká.“
Květa Havelková, roz. Lorencová, se narodila 12. července 1927 ve Svatém Štěpánu poblíž moravsko-slovenských hranic, jako nemanželské dítě Amálie Lorencové. Její otec Štefan byl maďarské národnosti a zemřel na následky pracovního úrazu v kamenolomu. Květa po ukončení základního vzdělání v roce 1941 pracovala ve Svatém Štěpánu v hospodě, po nějaké době jí strýc pomohl najít lepší práci ve Zlíně v hotelu – tehdejším Společenském domě (později hotel Moskva). V roce 1948 se zúčastnila XI. všesokolského sletu v Praze. Po absolvování kurzu zde až do počátku 50. let pracovala v mezinárodní telefonní ústředně jako spojovatelka. Tehdy ji oslovila StB ke spolupráci, kterou odmítala. Dlouhodobě ji vydírali, chtěli využít její znalosti němčiny a pracovních kontaktů s cizinou, požadovali, aby donášela a předávala informace o obchodnících. Když ji v hotelu za trest přeřadili na práci pokojské, utekla ze dne na den do Prahy. V roce 1954 se provdala za Josefa Havelku, v roce 1961 se jim narodila dcera a o čtyři roky později se přestěhovali do Brandýsa nad Labem. V roce 1988 ovdověla. Počátkem 90. let se vydala na svou životní cestu do USA, kde byla rok jako au-pair. Květa byla aktivní Sokolka. Poprvé se zúčastnila všesokolského sletu v Praze v roce 1948, naposledy v roce 2012. Několik desetiletí také zpívala v brandýském sboru Bojan. Ač sama trpěla zdravotními omezeními, působila jako dobrovolná pečovatelka o nemohoucí. Ještě ve Zlíně/Gottwaldově se spřátelila s cestovateli Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem, kterým dělala korekturu jejich prvního cestopisu a nadále s nimi zůstala v kontaktu. Květa Havelková zemřela v roce 2016.
