Jaroslav Havlík

„Po půl roce mě začali navštěvovat, dělat domovní prohlídky, vyhrožovat a šikanovat tím, že vždycky, když se tam něco dělo, tak přijeli. Mezi námi, musím říct, byl jakýsi udavač nebo jak to nazvat, konfident, protože přesně věděli, co se tam dělo. A já dostal strach. A ten se stupňoval, měl jsem svého důstojníka, teď si nevzpomenu, jak se jmenoval – je to v těch složkách –, který mě dost nepříjemně... Nemlátili mě, ale dost nepříjemně mě vyslýchali. Vždycky mě odvezli ze hřbitova, odvezli mě do Jindřichova Hradce, tam jsem byl na výslechu. A pak mě vykopli ven a já jsem musel přes celé město pěšky. A bylo to nepříjemné. A pak už, zkrátka jsem měl strach. Nicméně, v té době stačilo mít dlouhé vlasy a vousy, což jsem měl, a ta situace byla už tak vyhrocená v té normalizaci, že stačilo jít po ulici a okamžitě policajtské auto, které jelo okolo, nebo hlídka, se auto otáčelo, kontrola, šikana – nemáte stejně dlouhé vlasy v občance jako ve skutečnosti, pokuta a tak dále. A člověk musel být hodný a poslouchat, protože v momentě, kdy by něco řekl, tak by ho sbalili. No a ač se mi tedy na hřbitově líbilo, hřbitov začal vzkvétat, protože kamarádi mně začali pomáhat, obnažili jsme všechny pomníky, zušlechtili jsme celý krásný hřbitov ze čtrnáctého patnáctého století. Ale ta šikana byla čím dál větší a já jsem se rozhodl, že ač jsem dlouho nechtěl, že se pokusím utéct taky.“

„Abych se vrátil k tomu dni. Tenkrát jsem projížděl nebo šel pěšky Italskou, nad rozhlasem, a viděl jsem už část barikády vytvořenou z autobusů a z tramvají. A tanky, jak tam jezdí a snaží se to prorazit. A z těch bočních ulic z Italské, na straně naší, jsem zažil dost krutý zážitek. A sice, ty tanky už prorážely tu barikádu a přijel tam nějaký člověk z vedlejší ulice s obrovskou Tatrou, nákladním vozem, a ti lidi ho přemlouvali, aby to auto tam pustil, do té barikády, a tím pádem tomu nějakým způsobem zabránil ještě. On se chvíli rozhodoval, to vidím jak teď, pak sednul do toho auta, rozjel ho a vyskočil z toho. Ale bohužel u té barikády byl nějaký člověk a to auto ho přejelo. Což bylo šílené. Pak už se to přiostřilo tím, že Rusové začali střílet, některé ty tanky vzplanuly, začaly střílet a to jsme dostali strach a už jsme utíkali domů. To do smrti nezapomenu, mám ten obrázek v očích a musím říct – nejen kvůli tomu – Rusy opravdu nemám rád.“