The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Havlová (* 1933)

• narodila se 27. května 1933 v západoslovenských Vrútkách

• její rodiče se z Čech na Slovensko odstěhovali po vzniku ČSR

• po vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 se rodina přestěhovala do protektorátu

• válku prožila v Nymburce

• v roce 1945 se rodina usadila v České Lípě v Sudetech

• v letech 1951-55 studovala filozofii a historii na Filozofické fakultě UK

• v roce 1955 se vdala za spisovatele Jiřího Havla

• v roce 1967 nastoupila na nově vzniklou Katedru sociologie na FF UK

• v roce 1970 neprošla normalizačními prověrkami

• v roce 1979 z Katedry sociologie musela odejít

• po roce 1989 se na svou alma mater vrátila

Jitka Havlová, rozená Grundmanová, přišla na svět 27. května 1933 v západoslovenských Vrútkách. Tatínek Zdeněk byl Čech z Uherskohradišťska, který ve studentském věku bojoval na frontách první světové války. Poválečná euforie z vlastního svobodného státu a pocit zodpovědnosti za jeho budování ho přivedly na Slovensko, kde mnozí Češi pomáhali zaplnit vakuum po odešlé maďarské inteligenci. „Lidé tam nešli kvůli zbohatnutí, to tedy určitě ne. Možná tam měli do určitě míry snadnější postup, protože tam nebyla konkurence,” říká Jitka Havlová k možné motivaci svého otce i dalších Čechů, kteří za první republiky dosidlovali Slovensko, ale i Podkarpatskou Rus.

Sokol, ochotnické spolky – vše bylo otevřené i Slovákům

Vedle nutné odbornosti prý Češi přinášeli i určitou kultivaci a jiný životní styl. „Byli to často sokolové, takže zakládali Sokol. Zakládali ochotnické spolky, kino. U všeho platilo, že to nebylo otevřené jen Čechům, vždycky to bylo otevřené i slovenské populaci.” Představy slovenských nacionalistů, že šlo o okupaci Slovenska, paní Havlová označuje za scestné. “Vím, že třeba ve školách se muselo učit slovensky. Můj bratr měl na Slovensku obecnou školu i gymnázium – všechno bylo ve slovenštině. A i čeští učitelé se nutně museli naučit dobrou slovenštinu.”

To byl ostatně i případ Jitčiny matky, dcery řídícího učitele z Brtvi na Královéhradecku, která vystudovala klášterní učitelský ústav v Chrudimi a stejně jako její tři sestry se věnovala učitelskému povolání. Učila i později ve Vrútkách, zatímco její muž Zdeněk pracoval v železničních dílnách. Chodilo se do Sokola, jezdilo se na lyžích, hrál se kulečník. „Inženýr a předseda dílen nám dětem dělal King-konga, honil nás, protože v té době King-kong byl naprosto nejpopulárnější film,” vzpomíná paní Havlová na demokratické ovzduší železničářské kolonie, kde se nelpělo na profesní “hodnosti”.

Před Slovenským státem dali přednost protektorátu

Ve druhé polovině třicátých let slovenský nacionalismus sílil. Ve Vrútkách, kde “gró zaměstnanosti” bylo v Čechy spravovaných železničních dílnách, ale ani tehdy nevládly protičeské nálady. Na Čechy se tam prý nekřičelo “Čehúni von!” tak jako jinde. Oba Jitčini rodiče dostali nabídku, aby ve Vrútkách zůstali i po vyhlášení Slovenského státu – to ale pro ně bylo nepřijatelné. Po rozpadu Česko-Slovenské republiky v březnu 1939 zvolili raději protektorát, otec železničář vyjednal stěhovací vagón, do něhož naložili svůj majetek, a ze Slovenska odjeli.

Nový domov našli v Nymburce. Otec se nechal přeložit do místních železničních dílen, Jitka zde začala chodit do školy. Její maminka se naopak se školou musela rozloučit – protektorátní nařízení zneplatnilo pokrokový prvorepublikový zákon, který už v roce 1919 zrušil povinnost celibátu pro učitelky, takže vdané učitelky musely koncem třicátých let svou profesi opustit. „Musela zůstat doma. Byla to pro ni obrovská ztráta, protože to povolání pro ni bylo posláním,” říká Jitka Havlová.

Čechy krásné, Čechy mé

Otec se za války zapojil do odbojového hnutí. Znalost slovenského prostředí a kontakty na železnici využil během Slovenského národního povstání, kdy organizoval přepravu Čechů na pomoc povstalcům. Potíže s gestapem měl ale nakonec kvůli něčemu jinému – kvůli pěveckému sboru Hlahol, kterému dělal předsedu a v němž také Jitka zpívala. „Když měl Hlahol koncert, končili písní “Čechy krásné, Čechy mé” a to publikum spontánně vstalo. Samozřejmě v té době na všech veřejných vystoupeních byl nějaký pozorovatel. Takže to udali na kolínském gestapu a tatínek tam byl předvolaný,” vypráví dcera Jitka s tím, že otec naštěstí aféru dokázal obhájit a rodina se ho týž den šťastně dočkala.

Květnové povstání vypuklo v Nymburce už 2. května 1945, odpor přitom zahájili právě zaměstnanci železničních dílen. K povstání se (zřejmě 5. května) připojil také Jitčin tatínek: „Když hlásil český rozhlas tu výzvu, okamžitě vytáhl z nějaké skrýše vojenskou uniformu kapitána v záloze a odešel do těch dílen, kde dělal v podstatě velitele.” Odbojová činnost zde spočívala především v blokování vlaků vezoucích ku Praze vojenský materiál a podporu nacistům.

Převzít “území nikoho”

Těsně po konci války se rodina znovu stěhovala. Jitčin otec se nechal přeložit do České Lípy, i tentokrát prý z vlasteneckého pocitu povinnosti budovat stát, převzít “území nikoho”, odkud odcházeli Němci. V této kolonizační vlně již byli výrazněji zastoupeni lidé, kteří se ve vyprázdněných Sudetech doufali obohatit. „Lidé, kteří tu měli možnost získat statky, selští dělníci třeba ze Slovenska, ale i z protektorátu, lidi, kteří neměli půdu a tam ji mohli získat. Živnostníci, kteří měli možnost získat živnosti, obchody, podnikat a tak dál. Takže tihle lidé, ale zároveň zase i ta skupina techniků, učitelů, lékařů, kteří si považovali za povinnost udělat z pohraničí kompatibilní české území.”

Jitka v České Lípě nastoupila do tercie gymnázia, maturovala v roce 1951. Už před rokem 1948 se přitom politické názory spolužáků začaly různit. Byli, jak říká, “politická generace” a i mezi spolužáky a přáteli se množily střety. Politické různice zasáhly i její nejbližší rodinu: Jitčin bratr v roce 1945 vstoupil do komunistické strany a v České Lípě později zakládal místní organizaci Československého svazu mládeže (ČSM). Roli prý hrál jeho idealismus, deziluze z Mnichova a nadšení z osvoboditelské Rudé armády. Maminka, která se s ním o politice často hádala, byla naproti tomu poválečným vývojem zděšena, podle své dcery “neustála” únorový převrat a v roce 1949 zemřela na zápal plic.

Na Filozofickou fakultu byly umístěnky jen tři

Jitka sama do ČSM vstoupila až těsně před maturitou. „Na poslední chvíli s kamarádkou. Tenkrát nás pan profesor už varoval, že se nedostaneme na vysokou školu. Což byla pravda. Takže ano. Ale celá ta činnost byla v podstatě kulturní. Založili jsme recitační kroužek, ve kterém jsme spolužáky donutili recitovat Wolkera, Baladu o očích topičových nebo Puškinovy verše.” Třída byla tlačena k tomu se angažovat, aby byla dobře hodnocena, a kantoři, o nichž paní Havlová mluví s úctou, je vedli k “realistickému poměru”.

Jitku bavila literatura, chtěla se hlásit na Filozofickou fakultu, jenže narazila na tzv. směrná čísla, která tehdy školám předepisovala, kolik lidí můžou poslat na jakou fakultu a podle jakých kritérií. Zatímco na Vysokou školu báňskou či na technické směry bylo umístěnek dost, pro Filozofickou fakultu byly k mání jen tři. „A my jsme byli čtyři, kteří jsme na to aspirovali. Ale my dva jsme měli nedobrej původ. Ty kolegyně, které chtěly jít studovat jazyky, byly jedna s dělnickým původem a ta druhá byla z židovské rodiny – její maminka přežila Terezín, a tak to byla jasná priorita,” přibližuje Jitka Havlová, jaké faktory tehdy rozhodovaly o studiu.

Jitka i její spolužák s literárními zájmy se nakonec dostali na Vysokou školu politických a hospodářských věd (VŠPH), která měla i svou společenskovědní větev. Ta ale později zanikla a Jitka oklikou přece jen doputovala na vysněnou Filozofickou fakultu. Studovala zde filozofii a historii, a třebaže zde prožila dobu politických procesů, absurdity a nedůvěry, kterou prý pociťovala i v nejužším studijním kruhu, stále zde působili dobří učitelé, kteří studenty seznámili i s nepohodlnými názory.

Ideologický očistec v oddělení klasiků

V posledním ročníku kývla na nabídku KSČ, aby se stala kandidátkou strany. „Byla to do určité míry zbabělost, protože jsem nebyla až tak přesvědčená. I když určitá euforie v nás byla, protože jsme věřili, že obrození může nastat – přes ideologii marxistickou spíš než marxisticko-leninskou,” vysvětluje pamětnice s tím, že s převedením z kandidátky na členku měla později potíže: nezdála se straně dost angažovaná a musela prokázat zájem tím, že školila členky strany v marxismu-leninismu.

Vysokou školu Jitka Havlová skončila v roce 1955, následně dostala umístěnku do Státního nakladatelství politické literatury, což byl podle jejích slov “ideologický očistec” – v oddělení klasiků četla Marxe, Lenina a Gottwalda a dělala jejich korektury. Zároveň se ale v tomto roce vdala, a tak záhy ráda odešla na mateřskou dovolenou. Její muž, Jiří Havel, byl spisovatel a básník, který se v literatuře prosadil díky akci Pracující do literatury, kterou Svaz československých spisovatelů vyhlásil v roce 1949 a jíž se snažil “buržoazní” spisovatele nahradit literáty z lidu. Jiří Havel byl nicméně později oceňován jako autor dětské literatury a redaktor dětských literárních časopisů.

Příval energie pražského předjaří

Jiří Havel byl šéfredaktorem populárního literárního časopisu pro mládež Pionýr, který ovšem za jeho šéfování lákal k “nepionýrskému” trávení času, za což se často dostával na kobereček Ústředního výboru ČSM. „V tu dobu se tam dařilo propašovat i autory, kteří byli formálně nepříliš žádoucí,” říká Jitka Havlová. „Foglar tam vycházel. Vycházel tam Batlička, což byl kmenový autor Junáka. Vycházel tam Tarzan kupříkladu – zcela kapitalistická záležitost, samozřejmě nepřijatelná.” Svůj vrchol zažil Pionýr koncem šedesátých let, v roce 1968 se dokonce dokázal zbavit zkompromitovaného názvu a přejmenovat se na Větrník.

Také Jitka intenzivně vstřebala příval energie konce šedesátých let. V roce 1967 přešla jako pedagožka na nedávno vzniklou Katedru sociologie na Filozofické fakultě. Sociologie si v té době získala značnou popularitu. Šlo o nový pohled na skutečnost, který se jevil jako “adekvátní společenské situaci”. Jednou z výrazných osobností, která stála u zrodu katedry a byla prý také velmi oblíbená u studentů, byla například Jiřina Šiklová. „Pro mě to byl naprosto nový svět,” líčí pamětnice atmosféru na katedře v době pražského předjaří. „Na první stranické schůzi v roce šedesát sedm se zcela veřejně probírala skutečnost, že strahovští studenti byli násilím zastaveni, když chtěli protestovat proti tomu, že se na Strahově netopí. A tam už se o tom zcela veřejně mluvilo! I když oficiálně a na stranické schůzi. Celá ta atmosféra mě, můžu říct, omráčila.”

Uhájit, co se dá

Příklon k pražskému jaru byl prý na katedře jednoznačný a zdánlivě jednomyslný – budoucí normalizátoři se nijak neprojevovali. O to větší šok znamenala srpnová invaze provázená hrůzou, že “věci zašly až tak daleko”. „Nevěděli jsme, co Sovětský svaz udělá. On mohl začít evakuaci obyvatelstva. Ani to nebylo tak úplně nereálné. Vysídlení, masové odvozy do gulagů – už tenkrát jsme si byli vědomi, že by to bylo možné. A tím víc si toho byli vědomi političtí představitelé,” vysvětluje pamětnice, proč má určité porozumění pro československé politiky, kteří se okupaci podvolili.

Na katedře se snažili uhájit, co se dalo. V roce 1969 prý ještě bylo možné leccos dobrého udělat. Probíhaly urychlené rehabilitace studentů vyloučených po roce 1948, urychleně se nechávali dostudovávat dálkoví studenti, kteří často měli problematický kádrový profil. Naděje, že to “nějak půjde” skončila prověrkami v roce 1970. K těm museli na katedře sociologie všichni pracovníci: ti nejexponovanější zastánci pražského jara byli vyhozeni rovnou, ostatním byla položena třídící otázka na vztah k okupaci alias “bratrské pomoci”. „Pro mě osobně byla naprosto nepřijatelná představa hájit před studenty tenhle proces. To jsem skutečně musela odmítnout.”

Někteří zaplatili i psychickým zdravím

Jitka Havlová byla jako mnozí jiní vyškrtnuta z nové stranické organizace. Formální závěr byl, že tito lidé mají odejít – s vyhazovem se ale otálelo, ve skutečnosti se katedra snažila si své pedagogy nějakým způsobem udržet. Krátký zákaz výuky přišel pro Jitku až v roce 1973, po následném dočasném uvolnění poměrů z katedry definitivně odešla v roce 1979. Hlavním normalizátorem se na sociologii už záhy po invazi stal doc. Martin Marušiak, který ovšem za nutnost schvalovat zásahy proti svým přátelům zaplatil psychickým zdravím. „Zřejmě to nedokázal srovnat se svým svědomím. Začal pít. Ale takovým způsobem, že někdy v roce 1971 to už bylo neudržitelné, protože při přednáškách vyprávěl posluchačům o svých rodinných problémech, z ničeho nic uprostřed přednášky strčil hlavu pod kohoutek se studenou vodou...” Teprve když ve večerníku vyšel článek “Šílený docent vyhazuje nábytek”, strana prý zakročila a doc. Marušiak dostal stranický úkol jít na protialkoholní léčení.

Po definitivním odchodu z fakulty v roce 1979 našla Jitka místo ve Výzkumném ústavu strojírenské technologie a elektroniky, který byl jakýmsi “ostrůvkem svobody”, kde se skrývali nepohodlní lidé, a kde navzdory všemu vládla tvořivá atmosféra. Její muž Jiří, odvolaný po krachu pražského jara z pozice šéfredaktora Větrníku, našel podobně přátelské prostředí v Inzertní redakci. Zároveň publikoval pod cizími jmény – anonymně stvořil například oblíbenou komiksovou postavu psa Barbánka.

Vzedmutí národa roku 1989

Listopadový převrat roku 1989 pro ni nebyl až takovým překvapením. Od počátku Gorbačovovy perestrojky podle ní bylo zřejmé, že se atmosféra mění. Na kontě režimu se hromadily problémy, chyběly běžné prostředky k životu a “nevůle” narůstala i mezi obyčejnými lidmi. „Bylo to zase jedno takové vzedmutí národa, kdy většina skutečně šla za jedním cílem. To je něco, co naše generace prožila opakovaně, a za co tedy vlastně můžeme být osudu vděčni. Atmosféra na Letenské pláni, to nadšení, ta euforie, ty úsměvy a přátelství všech lidí, kteří tam byli. Neznám opravdu nikoho, kdo by tou atmosférou nebyl stržený.”

V létě 1990 se vrátila na Filozofickou fakultu na své asistentské místo na Katedře sociologie. Třebaže viděla, že vývoj v oboru bude dohánět jen těžko, návrat pro ni byl radostný – také proto, že se s kolegy navzájem nesoudili. “Naše generace, alespoň jak já to cítím, se naučila toleranci. A schopnosti neodsuzovat radikálně, jestli někdo byl v nějaké situaci a třeba podepsal. Člověk nemůže znát konkrétní situaci, o co šlo.” Zásadní hodnoty jsou pro ni přátelství a lidská slušnost, za mnohé prý vděčí lidem, kteří jí a její rodině v obtížných situacích podali pomocnou ruku. “Myslím si, že lidská slušnost nemusí být až taková odvaha – i když jistá ano. Ale na lidskou slušnost jsme se v životě spoléhali. A vyplatilo se nám to,” uzavírá Jitka Havlová.