Jitka Havlová

„Nevím jestli na všech školách, ale na našem gymnáziu existovala takzvaná směrná čísla. To znamená, že ta škola měla předepsané, kolik lidí může poslat na jakou fakultu a podle jakých kritérií. [...] Na humanitní obory na Filozofickou fakultu byly pouze tři umístěnky. A my jsme byli čtyři, kteří jsme na to aspirovali, kteří bychom to byli chtěli jít studovat. Ale my dva jsme měli nedobrej původ. [...] Ty spolužačky, který chtěly jít studovat jazyky, byla jedna s dělnickým původem… a druhá byla z židovský rodiny, její maminka přežila Terezín. A tak to byla jasná priorita. A pak jsme byli my dva, kteří jsme sice měli literaturu jako koníček, to jsme milovali a ten náš češtinář to samozřejmě věděl, ale to doporučení nám nemohl dát.”

„A na konec tohohle období, v roce šedesát sedm, jsem dostala možnost přejít na Filozofickou fakultu, protože se tam otvíral obor sociologie práce, na kterou jsem měla vlastně specializaci tím, že jsem pracovala mezi těmi odboráři. Tam jsem byla přijatá a to byl pro mě naprosto nový svět. Na první stranické schůzi v roce šedesát sedm se zcela veřejně probírala skutečnost, že studenti strahovští byli vlastně násilím zastaveni, když chtěli protestovat proti tomu, že se na Strahově netopí. A tam už se o tom zcela veřejně mluvilo, i když oficiálně a na stranické schůzi. Celá ta atmosféra mě, můžu říct, omráčila. A i ta skutečnost na té Filozofické fakultě – trochu se mi podlamovala kolena, protože to byla moje alma mater.”