„Byly na vás v obchodní akademii vyvíjeny nějaké politické tlaky?“ - „Nevím, jestli se to dá nazvat politickými tlaky, ale my jsme byli ročník brigádníků. Sotva jsme nastoupili do školy, už jsme museli na žně, pár dní jsme se učili, a jeli jsme na chmel. Vrátili jsme se z chmelu, pár dní jsme se učili, a museli jsme jet okrajovat řepu, která zapadla sněhem nebo zamokla, nestihli ji sklidit, tak jsme usekávali řepám listy. A taky jsme chodili vybírat brambory. A to se opakovalo. I v posledním roce jsme byli na chmelu, jen před maturitou ne. Tyhle povinnosti byly samozřejmostí a kdo nejel, musel mít potvrzení od lékaře. To omlouvalo. Ale od rodičů omluvenka nebyla možná.“
„Já miluju moje rodiště. Je to krásná vesnice na pokraji křivoklátských lesů. A právě myšlenka založit Sokol vznikla v nedaleké hájovně na Králi, kde se sešli Jindřich Fügner a Miroslav Tyrš, aby za spolupráce a financování dr. Scheinera, který měl na Svaté vilu, tu myšlenku realizovali. Sokol, který prosazoval tělocvik, tělovýchovu, utužování těla, ale i ducha měl v té době v té obci prim a byla tím známá. Z okolních vesnic a měst přicházeli cvičenci, cvičilo se v přírodě na improvizovaném nářadí.“
„Nastoupili jsme po prázdninách do školy a hned první den přijeli do školy Němci v bílých pláštích – asi lékaři. Chtěli nám píchat injekce. Očkovat nás proti něčemu. Nějakým způsobem se to muselo prozradit dopředu, protože jakmile se někde objevili Němci, byl všeobecný strach. A když přijely bílé pláště s injekcemi, byl strach z toho, že nebylo jasné, o jaké očkování jde. Najednou tedy do školy přišly mámy, lékaři jim začali vysvětlovat, o co jde, ale matky si nedaly říct, každá bafla svoje dítě nebo i dítě matky, která tam nemohla přijít, a odvedly si nás domů. Takže se jich tedy nebály. Oni nevěděli, co mají dělat, a odjeli. My jsme tedy žádnou injekci od Němců nedostali.“
„Často jsme navštěvovali Vraní skálu, z jejíhož vrcholu je krásný pohled na všechny světové strany. My jsme ale hlavně čekali na přílet amerických stíhačů, kteří měli přezdívku kotláři a měli za úkol likvidovat železniční dopravu tím, že rozstříleli parní kotle lokomotiv. Vždycky se vyvalil oblak páry, letci nejdříve zakroužili nad vlakem, aby civilisté mohli opustit vlak, a pak vlaky rozstříleli tak, že nemohly dál fungovat. Tím ochromovali už tehdy narušené německé válečné tažení.“
Blahoslav Havránek se narodil 28. ledna 1933 v obci Svatá na Berounsku jako druhorozený syn do rodiny krejčího. Ve Svaté prožil své dětství a mládí. Ve svém vyprávění vzpomíná na různé situace z války, ve kterých se jako kluk ocital, ale i na osudy lidí ze Svaté a okolí. Například na rodinu spoluzakladatele Sokola Josefa Scheinera, který měl v obci letní sídlo, na odbojáře Josefa Košťálka ze Zdic či na svého strýce Karla, který se na konci války zastal bezbranných německých sedláků, jimž Revoluční gardy vyrabovaly koňské povozy. Blahoslav Havránek vystudoval obchodní akademii v Berouně, pracoval v hrudkovně a poté v železárnách, odkud ho v roce 1969 vyhodili za to, že zorganizoval petici za odchod vojsk Varšavské smlouvy ze země. Chvíli pracoval ve stavebním družstvu a pak přijal nabídku doplnit si vzdělání na průmyslovce a pracovat ve výzkumném ústavu v Karlštejně. Po odchodu do důchodu byl 12 let starostou Hudlic u Berouna. Své vzpomínky vydal v knize s názvem Vraní skála.
