Anna Havranová

* 1922

  • „Přišly jsme na Sibiř, tam byl lágr, ale nebylo tam ubytování, ještě nic tam nebylo! Tak jsme si musely postavit barák. A byly jsme samý ženský a byl tam jeden mužskej, kterej vydával instrumentář, víte, ty pily a takový ty věci.“

  • „Tam těch lágrů bylo 630 a ten náš byl jako poslední, že jsme si ho musely vybudovat. Budovu a to všechno... Tak jsme udělaly hladovku. Nejedly jsme tři dni a chtěly jsme ,načálnika‘ těch lágrů. Nechtěly jsme jíst, tak přišel ten ,načálnik‘, po dlouhý době. ,Musíte jíst, musíte jíst,‘ každý nám říkal. A my že chceme na ten sedmej lágr, aby nás přesídlili. Říká: ,A kdo vám to řek’?!‘ Tak jsme nechtěly toho hlídače shodit, protože ti hlídali nahoře, a my jsme nesměly s nimi mluvit, tak jsme to neřekly. Že to víme, ale neřekly jsme od koho. ,No jo, tak jezte, my vás přeložíme na ten sedmej lágr.‘ Asi za tři neděle už nás přeložili na ten sedmej lágr a na tom sedmým lágru už se dělaly dřevěné korálky a různé tašky pro Anglii.“

  • „Les jsme kácely. Půl roku. A musely jsme dřevo skácet, strom, a nařezat na dva metry dlouhý a sedm metrů běžných složit, víte, to dřevo. Ale normu nikdo nemohl splnit, protože to bylo pro ženský strašně moc.“

  • „Tak já jsem si udělala kurz a už u Kyjeva, potom u Bílé Cerkve, už jsem byla jako zdravotnice. Tam jsem ošetřila dvaačtyřicet raněných a vytáhla z boje. To je napsáno v ,Z Buzuluku do Prahy‘, to si tam přečtete, jmenovala jsem se Ťuchová.“

  • „A to byli jak Rusáci, tak naši vojáci. Ruský, voni měli ty válenky, a ty válenky, když jim to utrhlo nohu nebo ranilo nohu nebo napůl, tak všechno to steklo do tých válenek, ta krev. Byla to strašně, velice těžká práce a byl mráz, to byl poslední listopad a leden, že jo už... Ne listopad, ale prosinec. Já taky už povídám... Už leden, 3. ledna se potom osvobodila ta Bílá Cerkev. Bylo velice těžký a... Museli jsme stříhat ty válenky a ty byly zmrzlý, krev zmrzlá, všecko. To bylo strašný.“

  • Full recordings
  • 1

    Teplice, 21.06.2007

    (audio)
    duration: 47:02
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

V hrůzných podmínkách nás tři týdny převáželi v dobytčím vlaku! Ve věznici nás spalo čtyřicet v jedné místnosti. Spali jsme i na zemi. Okna byla zazděná, jenom malá větrací škvíra nahoře. K jídlu nám dávali zelená rajčata a takovou šlichtu, polívku.

Anna Havranová_1943_detail.jpg (historic)
Anna Havranová
photo: archiv autorky

Anna Havranová (roz. Ťuchová) se narodila 7. dubna 1922 v Sinevirské Poljaně. Její dětství bylo poznamenáno předčasnou smrtí otce Andreje. Po maďarské okupaci oblasti v roce 1939 se Anna Havranová rozhodla pro útěk do Polska, kde chtěla vstoupit do vznikajícího československého legionu. Hranice překročila na konci srpna 1939 společně se sestrou Marií, sestřenicí Vasilinou a skoro čtyřiceti dalšími mladými lidmi. Uprchlíci bloudili tři noci po polských lesích. Pak narazili na sovětské vojáky, kteří uprchlíky zadrželi. Po necelém roce vazby v různých věznicích byla paní Havranová 2. července 1940 odsouzena na pět let pobytu v pracovním táboře za nedovolený přechod hranic. Trest byl zpřísněn oproti obvyklému tříletému trestu, neboť k přechodu došlo ve větší skupině. Teprve 21. června 1943, po bezmála čtyřleté anabázi po sovětských věznicích a pracovních táborech, se Anna Havranová dočkala odvodu do armády. Po výcviku v Buzuluku byla zařazena k protiletadlovému dělostřelectvu. Na radu lékaře si ale udělala zdravotnický kurz a bojů u Kyjeva a Bílé Cerkve se už zúčastnila jako zdravotnice. Informace o jejích pozoruhodných výkonech se dostala i do knihy „Z Buzuluku do Prahy”. O tom, že Anna Ťuchová u Bílé Cerkve vytáhla z boje a ošetřila 42 raněných, se čtenář dočte na straně 167. Hned v počátcích svého bojového nasazení se Anna seznámila se svým budoucím manželem Fedorem Havranem, kterého si později vzala v Krosně. Anna Havranová prošla jako zdravotnice všemi boji dukelské operace, účastnila se i osvobozování Československa. Dnes již nikdo nespočítá ty zástupy našich i sovětských vojáků, kterým pomohla, zachránila život. Po válce se Anna Havranová usadila v Žatci, kde s manželem provozovali Hotel Praha. V roce 1947 se jim narodil syn Jiří. Za pár let byl hotel znárodněn a celá rodina přesídlila do Ústí nad Labem, kde si manžel našel práci hostinského v kavárně Londýn. Později se znovu stěhovali, tentokrát do Teplic. V Ústí a Teplicích se jim narodila dvě dcery, Anna a Marie.