Ladislav Havrda

* 1952

  • „Začínal jsem od píky, od krumpáče, od lopaty, na stavbě. Pracoval jsem tady v zednickém učilišti v Náchodě. A tady než jsem nastoupil v září 1968 do školy, tak mne zastihl 68. rok. A ten začal ještě když jsem byl na středním učilišti v Náchodě. Ale začalo to docela nenápadně. My jsme tomu nevěnovali pozornost. Ale najednou se začaly objevovat skautské věci… Dva roky tři roky předtím jsem se potkal s Jirkou Šípem Šimáněm… tady v českoskalické knihovně. Tam jsem si se svou sestrou půjčil Hoši od Bobří řeky. A to mne zaujalo. A přišel k nám takhle Šíp k pultíku a povídá: ‚Co to čtete, mládeži?‘ a my jsme říkali: ‚Hoši od Bobří řeky.‘ A takhle se mu rozzářily oči a říká: ‚To je dobrá knížka!‘ A já jsem říkal: ‚Je, nám se taky moc líbí.‘ A on říká: ‚Ale napsal jich pan Foglar víc!‘ A od té doby jsem přečetl prakticky všechny Foglarovky a to byl základ toho, že jsem pak vstoupil do skautingu a podobně. Přišlo jaro, to jsem byl na tom učilišti a začala taková ta činnost moje skautská. Přestoupil jsem do střediska Junáka v České Skalici, složil jsem zkoušky, nebyla klubovna žádná, tak jsme se scházeli dole v bývalém Miletě, no, a na Bokouši, tedy na Bukovině, tam jsem skládal nováčkovskou zkoušku. Parťákem mi byl syn Jiřího Šimáněho, přezdívkou Delfín. Já jsem získal, zdědil nejdříve přezdívku Rosomák.“

  • „A přišel rok s datumem 21. srpna. To znamená 1968. My jsme byli na puťáku v Českém ráji a měli jsme kamarády, kteří s námi potom natáčeli ten film z okupace. Toto bylo natáčeno z okna mého rodného domu. To je vstup invazních vojsk. A musím tedy říci, že jsme nevěřili tomu varování, co tedy může přijít. A Vlasta Macků, to byl bratr našeho kameramana, ten řekl: ‚Hoši, byli tady Rusáci, byli tady Poláci, byla tady Varšavská smlouva a jsou soustředěni za hranicemi. To nevěští nic dobrého. Číhají tady prostě na nás.‘ Ten potom skončil v Kanadě, ten Vlasta Macků. A blížil se jednadvacátý srpen, netušili jsme nic. Normálně pracovní den. V noci začaly houkat letadla, hluk a začaly jezdit obrněná vozidla. V první fázi nejezdily tanky. To byly obrněnce, ty BVP dneska, jak máme něco podobného. A ráno, když jsme vstávali, tak jsme zjistili, že to je ucpaná Skalice armádou. Pak byla pauza, protože v Náchodě byla postavená barikáda. Tam teda jsme se jeli s mým kamarádem Jirkou Skořepou podívat, protože byl starší a bylo to něco úděsného, protože Náchod se postavil doslova na odpor, tam lidi je nepustili. U ČSAD tamto hořelo, bylo to strašné. Tak jsme se vrátili a hnedka jsme se tady rozhodli odstraňovat značky. Na popud toho štábu, který tady pracoval ve Skalici, takže to bylo zorganizováno velice rychle. Bylo to obrovské napětí. A na nádraží všude jsme sundávali mapy. A když jsme sundávali značky, tak na nás volal, tady byl štáb na městském národním výboru, tady na náměstí, a tam nám řekli: ‚Kluci! Od Náchoda jedou tanky! Rychle pryč!‘ Tak jsme schovali kleště, všechno a valily se tanky. Bylo to něco příšerného. Kravál. Hluk. Lidi nevěděli vůbec, co se děje. Most byl obsazený vojskem. U muzea – tam se vyvracely obrubníky. Asi takhle teda jsem prožíval ten začátek okupace tady, co tedy bylo v tom roce 1968.“

  • „Od roku 1957 jsem chodil do českoskalické školy, a tam mně učila paní učitelka Kotlandová, ale také jsme měli pana učitele Krtičku, který byl výborný člověk a ředitel Muzea Boženy Němcové. A jednoho dne, bylo to před Vánoci, k nám přišel do třídy a tenkrát nám zahrál na housle koledy. To datum bylo to zajímavý, protože to bylo v roce 1959, a pak najednou pan učitel Krtička doslova zmizel ze školy… nevěděli jsme nejdříve, co se děje… věděli jsme, že se něco děje ve Skalici… ale tam? To došlo tak daleko, že v mé ulici byla obšancována radnice a v té radnici se našly zbraně, které tam údajně soustřeďoval pan učitel Krtička za účelem rozpoutání kontrarevoluce a vystoupení proti komunistickému režimu. Což nebyla pravda. Pana učitele Krtičku jsme od té doby neviděli, měli jsme ho strašně rádi. A pan učitel Krtička spolu s dalšími obviněnými, jako byl pan učitel Jiřička, generál Kolařík, což byl taky Skaličák, a pan Příbrzský, tak dostali těžké tresty za velezradu zhruba okolo dvaadvaceti let nepodmíněně. A pak tedy přišel rok 1962, to byla amnestie a dostali se na svobodu. A ač byl zakladatel Muzea Boženy Němcové, pan učitel Krtička, tak do muzea nesměl, měl zakázáno pracovat v kultuře. A když se otevírala stará škola a expozice, tak nesměl být účasten. A já jsem se jako malý kluk tohodle účastnil a my jsme si říkali, kdo ví, jestli uvidíme pana učitele Krtičku. A táta do mne šťouchnul a říkal ano, tamhle je, a tam už byli policajti a odváděli ho pryč. Bylo to strašně deprimující. A to bylo takové antré už od doby, co začal člověk brát rozum.“

  • Full recordings
  • 1

    Česká Skalice, 17.05.2021

    (audio)
    duration: 16:31
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Našeho oblíbeného učitele odsoudili ve vykonstruovaném procesu za kontrarevoluci

Ladislav Havrda při natáčení rozhovoru dětskými dokumentaristy - týmem Příběhů našich sousedů
Ladislav Havrda při natáčení rozhovoru dětskými dokumentaristy - týmem Příběhů našich sousedů
photo: Autorský tým PNS

Ladislav Havrda se narodil v České Skalici 17. března 1952 do rodiny malíře, živnostníka a lokálního patriota. Rodina otce původně vlastnila malířský a lakýrnický závod, o který ale po roce 1948 přišli. V raném dětství zažil zmizení oblíbeného učitele, kterého režim odsoudil za velezradu. V průběhu středoškolských studií se pamětník setkal s knihami Jaroslava Foglara a propadl skautingu v době II. obnovy Junáka. Následně sám pak inicioval obnovu skautingu na Českoskalicku po roce 1989. V srpnu 1968 osobně zažil invazi spojeneckých vojsk na Náchodsku, s kamarádem iniciativně odstraňovali 21. srpna 1968 dopravní značky a mapy, podílel se také na natáčení dokumentu o vpádu okupačních jednotek. I přes prvotní problémy ohledně studia na střední škole nakonec vystudoval stavební průmyslovku a později restaurátorství. Vedle těchto profesí od roku 1992 podnikal a intenzivně se věnoval výtvarné tvorbě, publicistice a psaní divadelních, rozhlasových i prožitkových her. V posledních letech se věnuje debatám s mladými lidmi o skautingu a historii rodného Českoskalicka.