„Začátkem dubna nás začali transportovat. Ale pěšky, všechno pěšky, desítky, stovky kilometrů. A kdo padl na silnici, dostal ránu a byl odhozen do příkopu. Oni si s ním nehráli. Směrem do Hofu. To si vzpomínám na obrovský hlad. Tam měli takové hromady a jako vesnický kluk jsem odhadl, že tam můžou být třeba brambory na zimu slámou a zeminou [zakryté], aby nezmrzly. Tak se dva z naší skupiny pokusili a byli na fleku zastřeleni.“
„Samozřejmě tam byla posekaná louka a kopky sena. Najednou přišel Fockewulf, průzkumník, párkrát to obletěl, klid po pěšině, a za určitou dobu najednou [přiletěly] dva svazy německých letounů. Úplně tu louku zbombardovali. Mysleli, že tam jsou zakopaní vojáci, jenže my jsme byli v kopci. To jsme měli obrovské štěstí, jinak nás tam pohřbili. A potom samozřejmě tanky. Myslím, že ten jeden jsem složil. Nevím jistě, protože to bylo trochu daleko. Nejenom já [jsem střílel], bylo tam asi pět střelců.“
„Vyrazili jsme v noci nákladními auty. Takže kam jedeme? Zástupce velitele říká, že směrem Vrútky. A další část letecké školy utekla z té skupiny zase na druhou stranu. Prakticky to dvacátého devátého začalo. My jsme měli obrovskou nevýhodu, že jsme byli nasazení pod kopcem a průzkum byl takový, že nahoře nezjistil minomety, kulometné hnízdo a podobně. Ty jenom budou čekat, jak budeme postupovat do kopce, že nás srovnají. Nakonec k tomu došlo.“
„Pokud se jedná o dětství, tak to bylo dost smutné. Já jsem se narodil v roce dvacet tři a táta byl těžce nemocný. Účastnil se bojů za první světové války, byl nasazen v Itálii a při bombardování a podobně byl zraněn. Ale jako mladík se z toho jakžtakž dostával. Pak se oženil, já jsem měl prakticky dva roky a on zemřel na následky [zranění]. Tím pádem jsem zůstal s mámou sám. Žila tedy ještě babička. Práce tam nebylo, tak šla máma pracovat k řeckokatolickému faráři.“
„Kolikrát po lesích vyzývali tlampači, hulákali gardisti: ,Vzdejte se, nic se vám nestane.‘ Potom jsme se dozvěděli, že když si někteří chtěli zachránit život, tak je na fleku postříleli. Takže to nebylo jednoduché. Takže to vzdání už potom žádné neexistovalo. A my jsme byli taková jednotka, skupinka patnáct lidí - velitel družstva, ta profese a hlavně zdravotník s námi – a vždycky v noci jsme dělali výpad do vesnice. Tam bylo spojení a aspoň něco sníst.“
Plukovník v. v. Ladislav Havrišák se narodil 10. září 1923 v obci Pčoliné na východním Slovensku. Ve dvou letech mu zemřel tatínek, legionář z první světové války, a poté se o něj staral bratr s maminkou a poté i místní farář, který mu zařídil docházku do měšťanské školy v Prešově. Dne 1. 9. 1943 narukoval do slovenské armády, sloužil jako parašutista. V roce 1944 se s posádkou účastnil Slovenského národního povstání, bojoval s lehkým kulometem a s protitankovou puškou. Po ukončení organizovaného vojenského odporu přešel k partyzánskému způsobu boje. Německou jednotkou byl zatčen, transportován do Osvětimi a poté do věznic v Geře a v Hofu. Po osvobození americkou armádou se v roce 1945 vrátil na rodné Slovensko. Po válce i nadále působil v letectvu, nejprve ve výcvikovém středisku v Popradu a po přeložení ve výcvikovém středisku ve Vysokém Mýtě a v Šáhách poblíž maďarských hranic. Sloužil také v technické letecké divizi v Piešťanech a v Brně. Jeho posledním působištěm byl Hradec Králové, odkud pocházela jeho manželka, měl funkci náčelníka zahraniční letky a ve fotoletecké skupině. Ladislav Havrišák zemřel 27. února 2021.
