The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Hazdrová (* 1933)

• narodila se jako Dagmar Chloupková 20. prosince 1933 v rodině důstojníka československé armády

• v roce 1952 maturovala na reálném gymnáziu v Chrudimi

• v roce 1953 se seznámila s manželem Karlem Hazdrou, strávili spolu 55 let

• pracovala v oddělení technické dokumentace v ČKD Hradec Králové

• v roce 1961 vyhrála konkurz do hradecké redakce Československého rozhlasu

• jako hlasatelka působila v hradeckém rozhlase i v kritických momentech během invaze v srpnu 1968

• během normalizačních čistek byla z rozhlasu vyhozena

• 1971–1975 pracovala jako uklízečka v lázních a sanitářka v hradecké nemocnici

• 1975–1980 sanitářkou a poté sekretářkou ředitele na klinice rehabilitace pražské Vinohradské nemocnice

• 1980–1988 účetní v papírnách

• v prosinci roku 1989 se vrátila do rozhlasu, jako programová hlasatelka působila na stanici Vltava až do roku 2001

• 1996–2022 její hlas informoval cestující v dopravních prostředcích po celém Česku

Dlouholetá rozhlasová hlasatelka prožila za mikrofonem dramatické události srpna 1968 a při následných prověrkách musela svou profesi na dlouhá léta opustit. Po roce 1989 pak její hlas informoval cestující v mnoha českých dopravních prostředcích. 

Atmosféru odhodlání vystřídalo pokoření a zrada 

Dagmar Hazdrová pochází z rodiny prvorepublikového důstojníka. Její otec Jaroslav Chloupek se na vojenskou akademii přihlásil z vlasteneckých pohnutek. Když jako maturant v roce 1918 pozoroval veterány první světové války vracející se z front a zničené válečným utrpením, rozhodl se se zbraní v ruce bránit nově založenou vlast. „Byl ze zásady masarykovec a zůstal jím do konce života,“ říká Dagmar Hazdrová. 

Matka Marie Chloupková byla v domácnosti, teprve po válce nastoupila jako administrativní pracovnice v chrudimské firmě Transporta. 

Jejich jediná dcera Dagmar se narodila 20. prosince 1933 v porodnici v Mladé Boleslavi. Rodina tehdy žila v nedalekých Milovicích, kde Jaroslav Chloupek sloužil u své posádky. 

Kulisami nejútlejšího dětství Dagmar Hazdrové byly obce Boží Dar a Lipník v tehdejším vojenském výcvikovém prostoru v okolí Milovic. „Bydleli jsme proti kasárnám, já jsem chodila cvičit s mužstvem a byla jsem jejich mazánek,“ vzpomíná pamětnice. Na návštěvu sem přijížděly nejrůznější významné osobnosti, a tak se mimo jiné účastnila návštěvy rumunského krále Karla II. a jeho syna, prince Michala. Na hony sem jezdili i českoslovenští politici, například agrárník Rudolf Beran nebo právník a pozdější protektorátní ministr vnitra Richard Bienert. 

Tato kapitola jejího života skončila v důsledku mnichovské dohody na podzim 1938. Otec se chystal k mobilizaci, Dagmar s ním dokonce navštívila podzemní bunkr: „Byla jsem omráčená tou úžasnou hlubinou, dojatá těmi koníky, kteří do podzemí naváželi munici. Byla tam úžasná atmosféra odhodlání, a i když mi bylo pět let, velice silně jsem to vnímala. Pamatuju se i na ten pláč, když vojáci odcházeli zlomení z hranic a naše republika umírala,“ vzpomíná Dagmar Hazdrová. Otec nesl rozkaz k demobilizaci velice těžce: „Byl velice pokořený a cítil to jako zradu.“ 

Věděla jsem, že nesmím nic říci

Profesionální vojáci měli možnost i po vzniku protektorátu zůstat v armádě a stát se součástí takzvaného vládního vojska, ale Jaroslav Chloupek to odmítl. „Povolali ho na ministerstvo obrany, ale po dvou dnech zjistil, že se tam začíná hajlovat, a tak se otočil na podpatku a odešel.“ 

Bývalý kolega z armády mu nabídl společné vedení skladu tabákových výrobků a dalšího zboží. Protože nacisté rozšiřovali milovický vojenský prostor, rodina se musela vystěhovat nejprve k prarodičům do Nymburka, později našli nové bydlení v Chrudimi. Zde se Jaroslav Chloupek zapojil do odbojové činnosti. Před malou Dagmar o tom rodiče nemluvili – večer, když poslouchali zahraniční rozhlas, ji posílali do předsíně čistit boty. Až po válce se dozvěděli, že jejich soused, předválečný důstojník Václav Koláček, také pracoval pro odboj, ale z důvodů utajení si to za války s Jaroslavem Chloupkem navzájem nesdělili. 

Otcovu činnost nacisté každopádně neodhalili. Jen jednou, krátce po atentátu na Heydricha, zažili Chloupkovi domovní prohlídku. Gestapo se podle Dagmar Hazdrové chovalo korektně, sice odtažitě a úsečně, ale ne vysloveně nepřátelsky. Ona jako devítileté dítě tehdy věděla, že motáky s tajnými kódy, vysílanými londýnským rozhlasem, rodiče ukrývají v zobáku velkého vycpaného ptáka, kterého za tímto účelem snesli z půdy. „Gestapo se snažilo ze mě tahat nějaké rozumy, dokonce mi nabízeli čokoládu. Ale já jsem věděla, že nesmím nic říci,“ konstatuje. 

Školní docházku zahájila ještě v Lipníku. Poté, co je nacisté vystěhovali, krátce pokračovala v Nymburce, a konečně definitivně zakotvila ve škole v Chrudimi. „Samozřejmě jsem zažila začerňování jmen prezidentů Masaryka a Beneše v učebnicích. V zeměpisu jsme se učili o Großdeutsches Reich,“ vzpomíná. Přesto se někteří učitelé v náznacích snažili hovořit protiněmecky. Učitelka zeměpisu například hovořila o zabraných Sudetech jako o území, „které nám okousali“. 

Děti pociťovaly válečné události i jinak. Dagmar Hazdrová se ve třídě přátelila s židovskou dívkou Bibi Adlerovou, která od jisté doby nesměla chodit do školy a vzdělávala se soukromě. Později celá její rodina s výjimkou otce zahynula v koncentračních táborech. O tom, co se děje s deportovanými Židy, nicméně Dagmar jako dítě neměla tušení. 

Válka přinesla do Chrudimi také intenzivnější přítomnost Němců, ať to byli pacienti v lazaretu, nebo mladí členové Hitlerjugend, kteří se často chovali zpupně a provokovali místní mládež. „Měla jsem velice ostře přikázáno je ignorovat a pokud možno se jim vyhnout,“ říká Dagmar Hazdrová. Ke konci války se objevili také takzvaní národní hosté, civilisté evakuovaní z bombardovaných částí Německa. 

Vlastenci na poslední chvíli

Také Chrudim koncem války zasáhlo spojenecké bombardování mířící na chemické Fantovy závody v nedalekých Pardubicích. „Většinou to bylo v noci, takže mě v polospánku vláčeli do sklepa. Nejvíc vylekaná jsem byla z toho, jak vyděšeně se projevovali sousedé, protože nervozita a úzkost jsou přenosné,“ říká Dagmar Hazdrová. Sousedé se v té době již scházeli, aby sledovali postup fronty, a zapichovali špendlíky do mapy, jak sledovali postup spojeneckých vojsk. 

Konec války byl vítán velkým jásotem, tehdy dvanáctiletou Dagmar však ještě více zasáhla míra nenávisti některých Čechů vůči poraženým. „Takoví ti fanatičtí radikálové, kteří – když už bylo bezpečno – se rozhodli, že ,jim to teď nandají’.“ Chrudimské dívky, o nichž bylo známo, že randily s německými vojáky, nechali ostříhat dohola a vodili je v potupném procesí po městě. „Strašně se mi hnusilo, jak někdo může dělat hrdinu za takovouhle cenu.“

Za jejím otcem v tomto bouřlivém období přišli dva konfidenti gestapa s žádostí, aby jim podepsal potvrzení, že s ním pracovali pro odboj. Jaroslav Chloupek, který věděl o jejich udavačské činnosti, to odmítl. „Buď to podepíšeš, nebo to schytáš,“ vyhrožovali muži. A skutečně – zřejmě zásluhou jejich intrik trvalo po válce poměrně dlouho, než ho přijali zpět do armády. 

Dagmar, která v září 1945 nastoupila na gymnázium, nicméně poválečné období prožívala s velkou radostí a mnoha nadějemi. „Mohli jsme říkat cokoli a nemuseli jsme šeptat nebo naznačovat. Chodilo se tančit každý týden, byla k sehnání americká trvalá, od UNRRA jsme dostávali přebytečné vojenské zásoby,“ vzpomíná. Ona sama opět cvičila v Sokole a hrála divadlo v městském divadelním kroužku. „Chrudimi se tehdy říkalo východočeské Athény, byl tam úchvatný pěvecký sbor, nádherná hudební scéna, dobrovolnický orchestr,“ vzpomíná. 

Vzdělání versus totalita

Ve dnech definitivního převzetí moci komunisty na konci února 1948 ležela Dagmar doma nemocná, zatímco její spolužáci byli na lyžařském výcviku. Události tak sledovala v rozhlasovém vysílání. „Moje máti celou dobu plakala. Když vysílali přímé přenosy z továren, kde se hlasovalo, vždy mě fascinovalo, že často byl jeden hlas proti. Že ten jediný člověk měl odvahu zvednout ruku proti všem.“ 

Většina jejích spolužáků i profesorů na gymnáziu v Chrudimi komunistické ideologii nepodlehla. „To byli lidé klasického vzdělání se špatně tlumenou averzí vůči primitivům. Nemohli přijmout něco, co se jim vnucovalo brutálně a násilím, takže se od toho velmi okázale distancovali,“ říká o svých vyučujících. Například profesorka češtiny jim doporučovala knihy Karla Čapka o to intenzivněji, když se dostal na seznam zakázaných autorů.

Po únoru 1948 se profesorský sbor částečně obměnil. Za trest k nim byl přeložen profesor z Moravy, který se později stal jejich třídním učitelem. „Vděčíme mu velice mnoho za to, co nás naučil, i za postoje, které představoval,“ říká Dagmar Hazdrová. Současně s ním však na chrudimské gymnázium přišel i latinář, který – jak se později ukázalo – byl donašečem Státní bezpečnosti (StB) a měl oblíbeného pedagoga sledovat. 

Udavači se výjimečně objevovali i mezi studenty. Jedním z nich byl mladík, fanaticky posedlý komunistickou ideologií. „Byl to strašný fízl, což jsme netušili. Udával spolužáky i kantory. Dozvěděli jsme se to až po maturitě a kluci ho ztloukli tak, že musel jít na ošetření.“ 

Dagmar v tomto období intenzivně prožívala proces s Miladou Horákovou, s jejíž rodinou se znala osobně. Její strýc se totiž od vysokoškolských studií přátelil s Bohuslavem Horákem, manželem Milady Horákové, a při návštěvách u příbuzných v Chrášťanech si Dagmar hrála s jejich dcerou Janou. „Nevěřili jsme, že ji popraví. Doufali jsme, že to přežije. Vždyť i nacisté ji odsoudili k smrti, ale nakonec ji nepopravili,“ dodává Dagmar Hazdrová k tragickému osudu Milady Horákové.

Z jedné hrůzy do další

Důsledky nástupu komunistů k moci tíživě dopadly také na otce Dagmar. Jaroslav Chloupek se kvůli intrikám již zmíněných konfidentů, kterým odmítl podepsat potvrzení o práci pro odboj, dostal zpět do armády až v roce 1947, již jen jako administrativní pracovník ve vojenském skladišti. Zároveň mu „přitížilo“, že jeho odbojová činnost byla řízena centrálou z Londýna, tedy ze Západu. Opakovaně byl kvůli tomu předvoláván k výslechům, kde ho nutili prozradit jména spolupracovníků, kteří se po válce nevrátili z emigrace. Těžce nesl i neúctu k předválečným důstojníkům, kteří byli po roce 1948 nazýváni „naftalíny“. 

To vše se podepsalo na jeho zdraví, takže roku 1951 ve věku 52 let zemřel na infarkt. Navzdory předchozímu zacházení mu armáda vystrojila okázalý pohřeb: „Vojsko, výstřely, tátovy medaile nesené na červených polštářcích,“ připomíná si Dagmar Hazdrová tyto opožděné projevy úcty.

Dagmar nesla smrt milovaného otce velmi těžce, sama navíc v té době byla velmi vážně nemocná, prodělala infekční žloutenku. „Přes svou chorobu jsem všechno vnímala jakoby v mlze. Sotva jsem se vynořila z jedné hrůzy, objevila se další. Všechno v té době mi splývá do temnoty, kterou jen nerada oživuji.“ 

Komunistická perzekuce zasáhla i další příbuzné, především bratra její matky Josefa Lazara, který byl jako „kulak“ odsouzen na 12 let. Deset let strávil v jáchymovských lágrech a krátce po návratu zemřel. 

První roky v Hradci Králové

Kvůli dlouhotrvajícímu onemocnění Dagmar maturovala až v září 1952. Jako jedna z 11 studentů maturitního ročníku nebyla doporučena ke studiu na vysoké škole. „Vím, kdo to inicioval. Posuzovali to spolužáci z okresního výboru ČSM [Československý svaz mládeže],“ říká Dagmar Hazdrová a dodává, že jejich „uchem“ byl onen spolužák-donašeč. 

Následující rok studovala angličtinu a ruštinu v denní jazykové škole, kde vyučovali předváleční ruští emigranti a bývalí letci RAF, mimo jiné i charismatický Jan Wiener. 

V následujícím období pracovala jako překladatelka cizojazyčné korespondence v Centrotexu a zároveň se seznámila se svým budoucím manželem, Karlem Hazdrou, který v té době studoval na pražském ČVUT. 

I on si s sebou nesl politický „škraloup“. Jako student na gymnáziu v Ústí nad Labem se se spolužáky a profesorem tělocviku podílel na psaní protikomunistických letáků. Jejich činnost byla odhalena a Karel Hazdra byl odsouzen na dva roky vězení. Ve vězení však onemocněl tuberkulózou, a tak nemusel jít pracovat do dolů, ale byl poslán do armaturky v Ústí nad Labem. Protože svému mistrovi předložil celou řadu zlepšovacích návrhů, mistr mu napsal doporučení ke studiu na pražské technice. 

Společně přesídlili do Hradce Králové, kde oba pracovali v místní pobočce ČKD. V druhé polovině 50. let se jim tu narodily dvě dcery (1955 a 1959). Karel Hazdra se zde stal členem Komunistické strany Československa (KSČ), protože věřil, že to je způsob, jak na pracovišti i ve společnosti změnit věci k lepšímu. 

Dagmar Hazdrová pracovala v hradeckém ČKD v oddělení cizojazyčné dokumentace. Práce ji příliš nenaplňovala, trápilo ji, že je obklopena lidmi, kteří nemají žádný vztah ke kultuře. Ostatně ani kulturní život v Hradci Králové nebyl příliš stimulující. Když jednou zaslechla v rádiu výzvu, že Československý rozhlas v Hradci Králové hledá novou hlasatelku, vnímala to jako šanci vymanit se z této ubíjející každodennosti. V konkurzu se jí podařilo uspět mezi dvěma stovkami uchazeček. 

Pod dohledem cenzorů

Hradecký rozhlas tvořil regionální vstupy do vysílání celostátního programu v celkovém rozsahu dvě až tři hodiny denně. Dagmar Hazdrová se při čtení zpráv a komentářů střídala s kolegou v duchu tehdejší zásady, že v rozhlasovém vysílání se má pravidelně střídat mužský a ženský hlas. „Samozřejmě jsme hlásili, kolik tkadleny utkaly, kolik horníci vyrubali, kolik toho taviči vytavili a tak dále,“ připomíná Dagmar Hazdrová tendenčnost tehdejšího vysílání. Hlasatelé byli pod přísným ideologickým dohledem. Obsah zpráv přicházel každý den kontrolovat pracovník tiskového dohledu. Vysílat se smělo jen to, co zkontroloval a schválil svým červeným razítkem. Na zvukařských stolech navíc bylo červené tlačítko určené k vypnutí zvuku, kdyby i přesto některý z hlasatelů ideologicky vybočil. 

Dalším přísným ideologickým sítem byli někteří posluchači, kteří často až příliš „četli mezi řádky“: „Řekla bych, že někdy slyšeli trávu růst a špatně chápali smysl odvysílaného textu. Byli prostě turečtější než Turci,“ říká Dagmar Hazdrová a uvádí příklad takové posluchačské stížnosti: V době, kdy se ve školách blížilo vysvědčení, v rádiu vysílali písničku s textem „chystejte si věnce, bude konference“, ale příliš agilní posluchači usoudili, že to je posměch na adresu blížícího se krajského sjezdu KSČ. 

Tím vším ale kontrola nekončila. V kolektivu rozhlasových redaktorů bylo totiž i několik spolupracovníků Státní bezpečnosti. O některých se obecně vědělo, ve skutečnosti jich ale bylo ještě více, jak vyšlo najevo později v srpnu 1968. 

V polovině 60. let si Dagmar Hazdrová ke svým povinnostem hlasatelky dobrovolně přibrala ještě hlasovou průpravu nesmělého mladého muže, který působil jako elév v hradeckém loutkovém divadle Drak a měl zájem externě pracovat v rozhlase. Šlo o Pavla Minaříka, který se později stal spolupracovníkem StB a byl vyslán do Mnichova s úkolem proniknout do týmu Rádia Svobodná Evropa. „Když jsem s ním pracovala, byl strašně plachý, málomluvný, vděčný za maličkosti a velmi nejistý. Později, když se vrátil z Německa, jsem ho viděla už jen v televizi. Byl to pro mě šok. Najednou vystupoval jako sebejistý suverén. Byla to obrovská osobnostní proměna,“ komentuje to Dagmar Hazdrová. 

Padesát dva hodin za mikrofonem

Období pražského jara 1968 popisuje Dagmar Hazdrová jako dobu velké naděje: „Věřili jsme, že se trochu protrhávají mraky. Nechali jsme se strhnout lavinou nadšení, že skončila cenzura a začalo se řešit mnoho věcí, o nichž se předtím předstíralo, že neexistují. Reformátoři v čele země mluvili úplně jiným jazykem než dřívější vedení, které jen opakovalo fráze o míru. Najednou jim bylo rozumět, zazníval jiný tón a byla šance, že do vedení se dostanou vzdělanější a schopnější lidé.“ 

O invazi vojsk Varšavské smlouvy se dozvěděla kolem půl druhé v noci na 21. srpna. Okamžitě spěchala do budovy rozhlasu a od té chvíle takřka nepřetržitě 52 hodin vysílala: „Četli jsme rezoluce, organizační výzvy pro podniky, ohlasy posluchačů. Prostě snažili jsme se šířit informace, aby se u nás nezastavil život.“ 

V budově byli policisté, kteří měli rozhlasové redaktory chránit. Jeden z nich však spolupracoval s okupanty a ten se postaral o to, že tlampač před budovou rozhlasu nějaký čas vysílal falešné zpravodajství, připravené Sovětským svazem. 

Do Hradce Králové přijela nejprve polská okupační vojska, která si zřejmě plně neuvědomovala, co jejich příjezd pro obyvatele Československa znamená. Jejich velitel totiž ředitele rozhlasu požádal, aby jim pro obveselení vojáků poslal do ležení soubor písní a tanců. Po nich dorazili představitelé sovětské armády. Když jejich zástupci přišli vyjednávat s vedením rozhlasu, jeden ze sovětských důstojníků se záměrně držel v pozadí. „Pořád se ošíval a vylekaně se rozhlížel. A potom jedné redaktorce pošeptal: ,Izvinitě, ja iz Litvy.’ Prostě, byl to Litevec a s okupací viditelně nesouhlasil,“ říká Dagmar Hazdrová. 

Rozhlasová redakce potom pracovala ve zcela uzavřených prostorách v podzemí a měla jen omezený kontakt se světem. „Dostávali jsme petice, dopisy a různé výzvy, ale i předměty – třeba zakrvácený prapor, roztrhané tričko, prostřelenou botu,“ vypráví Dagmar Hazdrová. To vše přispívalo k tomu, že hlasatelé si situaci v Československu prvních dnů po invazi představovali ještě dramatičtější, než ve skutečnosti byla. „Když jsem potom v sobotu konečně vyšla z podzemí ven, byla jsem v šoku. Sluníčko svítilo, maminky jezdily s kočárky, lidé kupovali dorty v cukrárně…“ 

Okupace přesto podle jejích slov způsobila „celonárodní smutek a šok. Nebyl nikdo, kdo by jásal. Všichni, včetně přesvědčených straníků, tím byli zasaženi a cítili obrovské ohrožení.“ 

Přestože s manželem měli možnost odejít do zahraničí, o emigraci neuvažovali. Byli vychováni k vlastenectví a nechtěli tu nechat stárnoucí babičky a další příbuzné. 

Jako bych měla říct, že smrad voní

Od září 1968 pracovala Dagmar Hazdrová částečně také v pražské redakci Československého rozhlasu. Záhy se však začaly projevovat první změny ve společenské atmosféře. Dagmar Hazdrová a další lidé z hradeckého rozhlasu se stali terčem vyfabulovaných útoků: „Dokonce si vymysleli takovou legendu, že jsme byli členy podvratné skupiny ‘Zelené barety’ s centrálou v Mnichově,“ konstatuje. Fáma se odvinula od toho, že po umlčení pražského rozhlasu v srpnu 1968 poskytla mnichovská redakce Svobodné Evropy hradecké redakci své frekvence, aby mohla pokračovat ve vysílání. Dagmar Hazdrová byla také několikrát předvolána k výslechu na Státní bezpečnost. 

V srpnu 1969 u příležitosti prvního výročí okupace uspořádali Hazdrovi ve svém bytě shromáždění přátel a kolegů, na němž se všichni oblékli do barev trikolóry. „Netušili jsme, že jedna z nás je informátorka, která ten večer opravdu měla hodně co si zapisovat,“ říká Dagmar Hazdrová. 

S nastupující normalizací lidé méně schopní a talentovaní cítili svou příležitost nastartovat kariéru: „Když dostali šanci, dokázali umlčet svoje svědomí. Já jsem je v podstatě neodsuzovala. Každý člověk má své mantinely jinde a někdo je schopen je překročit. Často si to omlouvali tím, že jsou ,malí a opuštění’, musejí si pomoci sami, protože nikdo jiný jim nepomůže,“ uvažuje pamětnice. 

Roku 1970 došlo v hradeckém rozhlase k prověrkám, ještě přísnějším, než tomu bylo v Praze. Také Dagmar Hazdrová byla předvolána k ideovému pohovoru, na němž samozřejmě zazněla otázka, zda souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968. „To je, jako bych měla říct, že smrad voní,“ odpověděla Dagmar Hazdrová. V té chvíli už věděla, že sobě i své rodině tím značně zkomplikuje život, ale nemohla si pomoci. Z budovy rozhlasu ji vzápětí násilně vyvedli a byla na hodinu propuštěna. 

Z rádia si navíc odnášela kádrový posudek sepsaný tehdejším ředitelem: „V srpnu 1968 měla Dagmar Hazdrová lví podíl na vytváření protisovětských nálad ve vysílání. Do svých projevů vkládala tolik nepatřičných emocí, že to vzbuzovalo až veřejné pohoršení. Se soudružským pozdravem, Vojtěch Trojánek, ředitel.“

Na rehabilitační klinice

Téměř dva roky nemohla najít jiné zaměstnání: „Nevzali mě dokonce ani jako pomocnou sílu v ČKD, s odůvodněním, že pracující si mě tam nepřejí.“ Teprve v roce 1972 našla práci jako uklízečka v městských lázních a později jako sanitářka v hradecké nemocnici. Někteří lidé, kteří ji dříve znali ze společenských akcí, před ní na chodbách nemocnice, kde táhla kárku s toaletními papíry, „v hrůze uskakovali a hrozně se styděli“, jiní jí ale i v této situaci dávali najevo svou úctu a solidaritu. 

Karel Hazdra si své zaměstnání v ČKD udržel, ale opakovaně musel být prověřován komisí z Prahy. Pražští kolegové se tomu podivovali, v Hradci Králové se totiž normalizační režim projevoval ještě přísněji než v hlavním městě. Nakonec mu nabídli přesídlení do Prahy, kam se manželé Hazdrovi odstěhovali roku 1975. 

Dagmar Hazdrová nastoupila na rehabilitační kliniku ve Vinohradské nemocnici, nejprve opět jako sanitářka, ale díky své znalosti cizích jazyků se brzy stala sekretářkou profesora Vladimíra Jandy, ředitele kliniky. 

Zde Dagmar Hazdrovou zastihly události roku 1977 – prohlášení Charty 77 a následná komunistická kampaň proti chartistům. „Bylo to tak uboze mělké, nízké a směšné! Dokonalý portrét těch, kteří to vymýšleli. Člověk žasnul, kam jsou někteří schopni klesnout pro kus žvance,“ říká Dagmar Hazdrová o tzv. Antichartě. Když se toto prohlášení odsuzující chartisty mělo podepisovat ve Vinohradské nemocnici, záměrně si vzala dovolenou. Její nadřízená vrchní sestra jí ale dala najevo, že ví, proč se omlouvá z práce, a žádanku o dovolenou před ní jako projev velkorysosti roztrhala, aby Dagmar Hazdrová zbytečně nepřišla o den volna: „Nevykládej, že někam jedeš na jeden den. Dovolenku trhám a do práce nemusíš.“ Dagmar Hazdrová k tomu dodává, že drtivá většina lidí pracujících na rehabilitační klinice byla morálně na výši: „Rehabilitační práce je nesmírně vysilující. Tam člověk dělá víc, než je mu dáno profesně, dává mnoho ze sebe. A to může dělat jenom člověk morálně pevný, silný, empatický, který miluje ty ostatní a raduje se z úspěchu těch nešťastných, které vrací do života.“ 

Na klinice zůstala až do roku 1980, kdy odešla pracovat jako účetní do papíren OSPAP. Zde zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1988. 

Hlasem dopravních prostředků

„Byla jsem téměř zlomená, protože jsem hrozně moc věřila ve změnu, a ona nepřicházela,“ popisuje Dagmar Hazdrová, jak prožívala konec 80. let. V roce 1989 již definitivně ztrácela naději. „Ale uplynuly dva měsíce a všechno se změnilo naráz,“ připomíná listopadové události roku 1989. 

Tehdy byla v důchodu teprve několik měsíců, ale již v prosinci 1989 opět usedla k rozhlasovému mikrofonu. Svůj návrat popisuje jako poněkud rozpačitý, mimo jiné proto, že lidé vracející se do rozhlasu měli obecně „punc osmašedesátníků“ a tedy bývalých komunistů, vyloučených ze strany při prověrkách. Dalším zdrojem rozpaků byly pocity viny některých kolegů, kteří v rádiu pracovali i za normalizace: „Omlouvali se mi, cítili se provinile, že jsem tak dlouho byla mimo a oni to přežili.“
V rozhlase zůstala až do roku 2001, pracovala jako hlasatelka na stanici Vltava a redakčně i autorsky se podílela na některých pořadech. 

V polovině 90. let byla Dagmar Hazdrová vybrána, aby namluvila informační hlášení pro cestující v dopravních prostředcích MHD po celém Česku. Její hlas se také stal průvodcem nevidomých na poštách nebo v nemocnicích. I když v dopravních prostředcích ji v roce 2022 nahradil hlas herce Jana Vondráčka, řidiči MHD se k ní hlásí dodnes: „Zrovna nedávno jeden řidič tramvaje zastavil na přechodu, vyběhl a řekl mi: ,Konečně vás vidím živou, to jsem rád!’ Dopraváci mě pořád berou jako svou vlastní, chodí ke mně na návštěvu, telefonují mi. Jsem jejich.“