Dagmar Hazdrová

„Každý den docházel do redakce kontrolovat obsah zpráv pracovník tiskového dohledu a vysílat se mohlo jenom to, kde bylo červené razítko, že to viděl a četl. Některé formulace se musely předělávat a ještě k tomu jako pikantní detail, že na vysílacích stolech bylo několik tlačítek v technice a z toho jedno bylo k vypnutí zvuku. Takže kdyby někdo třeba z hlasatelů ideologicky uletěl, tak prostě dozor zmáčknul tlačítko a ven do vzduchu, ven do éteru nešlo vůbec nic.“

„Ale mě spíš než to jásání zděsila ta míra nenávisti těch vlastenců, když už bylo bezpečno. Takoví ti fanatičtí radikálové: ,Teď jim to ukážeme!' A všem těm děvčatům, co chodila s německými vojáky, tak je svolali do houfu, ostříhali jim vlasy a chodili takovými potupnými procesími po městě, aby na ně lidi mohli dostatečně plivnout. A mně se to strašně hnusilo, jak může někdo dělat hrdinu za takovouhle cenu. Přišlo mi to úplně odporné.“

„21. srpna 1968 v půl druhé v noci mě probudil náš společný kamarád – doktor filozofie, který pracoval ve školství –, a říkal: ‚Jsme okupovaní.‘ Tak jsem na sebe hodila pár věcí, děti byly na prázdninách. Probudila jsem muže, říkám: ‚Utíkám do rádia.‘ Do toho hradeckého. A tam jsem byla nonstop až do soboty. U mikrofonu jsem byla 52 hodin. Až mě vynesli se židlí. Já jsem nechtěla odejít, protože jsem to cítila jako povinnost, vůbec jsem necítila únavu.“

„Všichni normální psychologové a psychiatři říkají, že člověk se musí logicky o svůj život strachovat. My jsme na to neměli čas. Já přísahám, že jsme se nebáli. Ten strach přišel potom v lednu, když jsem sloužila v Praze a padl Dubček. Dostávali jsme do rádia na Vinohradech hlášení ze všech stran, že proti nám jede obrněný vlak, že už je u Mochova a že má děla. Že to vypadá, že zaútočí na rádio. Ten doktor Čestmír Suchý, který už nebyl ve své funkci, ale obsluhoval dálnopis zahraničního vysílání, říkal: ‚Vypneme dálnopis, vypneme telefony.‘ Sundaly se mříže. Obtočily se mříže řetězem a zhaslo se. Přesto jsem se bála, protože jsem myslela na své děti.“

„Bylo jedno období, kdy dlouho nebyl doma. V té době k nám přišli Němci dělat prohlídku. Já jsem věděla, že na začátku války sundali nějaké prastaré rekvizity – vycpané ptáky, kteří dávno odpočívali, aby je nevyhodili. Sundali je [z půdy] a tam do jejich zobáků a různých skulin dávali motáky, instrukce. Já jsem věděla, že tam jsou, i když to naši netušili. Němci se mě snažili nějakým způsobem nalákat, abych jim řekla, kde je tatínek. Já jsem nevěděla. Říkala jsem, že někde u tetičky, u své sestry. Dávali mi čokoládu. Kdo k nám chodí? Nevěřili byste, jak devítileté dítě dokáže naráz zestárnout. Já jsem věděla, že nesmím říct vůbec nic.“