Jana Heinzlová

„Víte, já jsem měla štěstí. Když jsem bydlela v Krásné Lípě, tak jsme jezdili Varnsdorf. Tam jsem, to jsem měla jenom Janu, dceru, a tenkrát bylo nedostatkové zboží dětská obuv a obuv celkem, oni měli salamandry boty, to bylo něco, že, tady to nebylo, tady nebyly ani baťovky k mání. Takže jsme si nakoupili v Německu, do Löbau jsme jezdili, a potom jsme jeli přes ty hranice. A jednou nás tedy zastavili s kolegyní a já jsem vezla bačkůrky pro dcerku, oni měli takové zvláštní nízké bačkůrky a kolem kotníku to mělo zapínání, vypadaly elegantně proti těm našim šněrovacím těžkopádným. A potom další věc, to byl salám, ten jejich voňavý, mně chutnal v té době, a potom ještě jedna věc... No prostě tři věci, které se nesměly. A ten celník mi říká: ‚Co máte? Co vezete?‘ Tak jsem mu to německy řekla. ‚A víte, že se to nesmí vozit?‘ Říkám: ‚Víte co, kdybych to chtěla pašovat, kdybych toho měla kdoví kolik kusů, tak bych to pochopila, ale já mám...‘ Dupačky, dupačky, byly to třetí, pro miminko, to švagrová měla dítě. Tak říkám: ‚Jedno je dárek, ty dupačky, ty bačkůrky u nás nejsou, mně se líbí a dcerce se dobře nosí, a ten salám mám ráda.‘ On tak na mě kouká a říká: ‚Tak když umíte tak dobře německy, tak jeďte.‘ To byla moje zkušenost s celníkem, ale jinak byli nepříjemní.“

„Tam se chodilo na směny, chodili jsme tedy i večer, a když jsme se vraceli, tak mě naši mírotvůrci málem zabili. Protože my jsme jako děvčata s nimi zásadně odmítaly jezdit, a i kluci, nikdo s nimi nechtěl jet gázem. Ale šli jsme při kraji, já jsem šla se skupinou spolužáků kluků, a oni prostě na té rovné silnici se mě snažili srazit, takže kluci mě vyloženě vtáhli do příkopu, a tak mi zachránili život.“